aneb Chudoba a stolec Petrův

Kdyby mě někdo po přečtení následujících řádek měl označit za nadutce, který nemá soucit s chudým člověkem, oznamuji už předem, že sám jsem chudý člověk. Ne že bych se tak cítil nebo se za takového pokládal, ale že jsem byl do té kategorie oficiálně zařazen. Existuje, jak známo, závazné ustanovení, dle nějž je chudým ten, čí příjem nedosahuje šedesáti procent průměru jeho domovské země; nu, a můj německý důchod si právě tak povyskakuje k šedesátiprocentní hranici, ale nedoskočil, pročež spadám do kategorie nuzáků. Přemýšlím, jestli bych se neměl přestěhovat například do Bangladéše, kde denní průměr činí jeden dolar americký, takže bych se obratem změnil v bohatce. Jenže tam zase mají ten dolar a tím pádem jsou bohatí všichni, to na rozdíl od například USA, kde, jak oznámeno, ne méně než třetina obyvatelstva se potácí na hranici chudoby… Ale abych snad nechal hloupostí a přikročil k tématu tohoto článku.

Ještě neupadl v zapomnění rozruch těch dnů, kdy probíhala volba nového papeže. Noviny nepsaly málem o ničem jiném než o Římu, o kardinálech, který z nich dosedne na stolec Petrův, zda někdo z Afriky nebo spíš z Jižní Ameriky, až se mi ten náhlý zájem o věci církevní zdál jaksi nemístný v zemi, tolik si zakládající na svém ateismu. Když pak vystoupil bílý kouř z komína Sixtinské kaple a oznámeno jméno František, to teprve bylo nějakého jásotu. Jak nevědět, že se Svatý otec inspiroval Františkem z Assisi, kazatelem skromnosti a chudoby! Jistě teď bude kráčet v jeho šlépějích! Bude papežem chudých! Bude se ujímat lidí na dně společnosti, přehlížených a znevýhodněných! A jen já tady sedím a nevím, máme-li opravdu tak moc nad čím jásat. Nestrojíme koně od ocasu, milí křestané, milí ateisté, jak se v tomto z kolejí vyšinutém čase stalo už skoro pravidlem? Neboť z příčin se odvíjejí následky, ne naopak; není bludný kořen dnešní všeobecné krize zaklet v neprozíravosti, s níž vynakládáme mnoho umu na řešení následků, aniž by nás příliš zajímaly příčiny?

Jeden příklad za všechny: není evropské země, aby ji nesoužila nižší či vyšší nezaměstnanost. Což chápou i naše rozmilé vlády, a hned mají po ruce řešení: vyhlásíme boj nezaměstnanosti! Vytvoříme tolik a tolik tisíc pracovních míst! Jak na to… nu, snadno. Zatíží se předlužený rozpočet ještě o pár miliard, ty se nalijí do podpůrných programů a ohlašovaná pracovní místa jsou tady, čímž se pak páni politikové nepřestanou chlubit, vytahovat a na volební guláše zadělávat. Kdo by si dal tu práci a vydělil počet vynaložených miliard počtem nových míst, zjistil by obvykle, že tvorba jedné pracovní příležitosti pohltila dvoj- i vícenásobek peněz, než zač celá produkce stojí, i bylo by levnější i rozumnější posílat nezaměstnanému plný plat domů pošťákem. Uměle vytvořené pracovní místo pak během času beztak zanikne nebo musí být trvale subvencováno z veřejných pokladnic, což však nevadí příštím vládám, aby nevyhlašovaly týž obehraný recept, pořád dokola a bez výsledku.

Pracovní příležitosti vznikají i beze všech vlád a podpůrných programů, je-li jich zapotřebí. Není-li, vznikne jen bezedný vír, v němž bez účinku mizí poplatnické peníze. To proto, že byly s chlubným pokřikem a za velkých nákladů potírány následky (nezaměstnanost), kdežto příčina (potřeba práce, navíc škrcená tisíci byrokratických regulí) jaksi unikla pozornosti reformátorově. Co s tím… asiže doporučit vládám a parlamentům, aby péči o věci hospodářské omezily na dohled, nepáše-li se kde korupční nebo jiná lumpárna; do všeho ostatního se raději příliš nepletly. Čiňme, čeho je třeba, a pozitivní následky se už dostaví samy; kdo to zkusí obráceně, zákonitě se dočká pádu na svůj pošetilý nos. Jenže vykládejte to politikům, jejichž jedinou pohnutkou je nasbírat dostatek bodů pro své příští znovuzvolení.

Přitom je nezaměstnanost pouze výseč celosvětového problému chudoby, do nějž je rovněž nainvestováno mnoho dobře míněné snahy i nemalých finančních prostředků, aniž chudoby znatelně ubylo. Jak také. Snahy o její zmírnění, ne-li odstranění, jsou snad staré jako lidstvo samo. Všechna velká náboženství obsahují pomoc chudým co základní příkaz své věrouky; kdybychom mohli snést na hromadu všechny prostředky, co jich bylo vynaloženo k potírání chodoby od staroegyptských dynastií po dnešek, dala by se za ně zeměkoule pokrýt zlatem do výše vídeňského lokte; chudobou to však nepohnulo… ani o ten loket. Nedoufám proto příliš, že by jí mohl pohnout Svatý otec František I. při vší své dobré vůli a příkladné skromnosti, spíš mě jímá tušení, že až přijde ten čas a bílý dým znovu vystoupí nad střechu Sixtinské kaple, gordický uzel chudoby rozťat nebude, nýbrž se o to víc zauzlí, oč zauzlenější bude celková situace světa a lidstva.

Zřejmě cosi děláme špatně. Rozdílení milodárků pomohlo nakrátko zmírnit lecjakou lidskou bídu, ale také vypěstovalo třídu žebráků z povolání a z přesvědčení, jedinců i celých národů, jejichž touhou není důstojnější život, nýbrž bohatší almužny. V modernějších podmínkách nahradila instituci žebroty státní sociální a rozvojová péče. Pohlcuje obrovský díl veřejných rozpočtů, ale ani ona problém neřeší, spíš jej upevňuje, povyšuje na systém. Ne, tenhle recept nefunguje. Funguje ale vůbec něco? Je v lidské moci způsobit, aby z ledovce chudoby začalo aspoň odtávat, třebaže rozpustitelný nejspíš není? Nemyslím si, že bych zrovna já vynalezl páku k vyřešení hlavolamu, na němž si vylámalo zuby tolik významných myslitelů, jisté podotknutíčko bych si ale dovolil.

Je to pořád stejné. Sociální péče, rozvojová pomoc, almužnička do žebrákovy čepice zahřeje srdce dárcovo a přechodně vypomůže obdarovanému. Problém chudoby však neřeší, míříc na její vnější znaky, ne na příčinu. A zatímco v případě výseče zvané "nezaměstnanost" byla příčina ještě relativně zjevná a řešení uvolněním lidské tvořivosti z pout sociální byrokracie nasnadě, příčiny chudoby jakožto celku už tak zjevné ani řešitelné nejsou. Je tomu jako s válkami: už od svého počátku se lidstvo pere a morduje. Výzev k míru a nabádání k snášenlivosti bylo, jest a bude na nůše a na trakaře, přesto rvaček neubývá, ledaže už nejsou vedeny kamenným mlatem. Trvá-li však něco tisíce let, nikdo to nechce, nikomu se to nelíbí, a přesto tomu není žádného konce, musíme se ptát, nejde-li o přírodní zákonitost; a proti přírodě se vzpěčovati jest obtížno. Příčinou válčení je odvěký pud lidské smečky k obhájení loveckého revíru. Nejhlubší příčinou chudoby je neméně odvěký zákon konkurence, v níž někdo svou existenci obhájí, jiný klesne ke dnu. Takže… amen, dokonáno jest? Musíme přijmout skutečnost chudoby asi tak, jako že se v květnu vyrojí komáři? Snad ne, ovšem…

Nového, lepšího člověka už chtěl vypěstovat mnohý inženýr lidských duší a pokaždé vypěstoval zrůdu, ne, ani to nefunguje. Sám ze sebe musí člověk vyjít, sám v sobě hledat příčiny zdaru či nezdaru. Nemyslet v rozmezí jednoho dne, k čemuž svádí milosrdná almužnička, ani čtyř let, jak jest obyčejem politiků, nýbrž na generace dopředu. Byla to předvídavá organizace budoucnosti, co učinilo Západ nejúspěšnější civilizací světa, dokud si nenasadil ohlávku politicko-korektních pověr. Jenže hle, kámen úrazu, těžko je předpisovat tutéž medicinu civilizacím, které žijíce blaženě ze dne na den, starost o zítřek v sobě zakódovanou nemají. Asi bychom měli být skromnější. Nechtít zachraňovat kdekoho na všech rovnoběžkách a polednících, ale soustředit se na vlastní zdar. Dokáže-li se Západ vrátit ke svým z hloubi věků vyplynuvším schopnostem, bude moci i nadále zmírňovat následky chudoby v zaostalých částech světa, byť i příčina odstraněna být nemůže.

Ale i to má svou hranici tam, kde se lidstvo množí rychleji, než může stačit i nejvydatnější pomoc. Když se obyvatelstvo právě těch nejchudších, nejrozvrácenějších zemí rozmnoží na dvojnásobek jednou za třicet let (obzvláštní borci to stihnou i za dvacet), kdyby se Západ celý rozvojově urozdával, jinam než k strašlivé, představivosti lidské se vymykající katastrofě to vést nemůže. Kupodivu ta vyhlídka nikoho zvlášť nevrušuje, ani západní vlády, ani tisk, ani lidumilné organizace. Místo toho je troubeno na poplach před přibýváním kysličníku uhličitého, jehož vinou, spaste duši, nastoupají hladiny oceánů do roku 2100 o zatím blíže neurčený počet centimetrů. Hrom do škopku! Není spíš namístě obava, budou-li v onom roce 2100 ještě žít na Zemi nějací lidé? A když, v jakých podmínkách? Má-li pokračovat šílené množení lidstva (z jedné miliardy roku 1900 k 7,1 miliardě dnes) – a není známek, že by toho chtělo nechat – vychází z toho pro přelom století kolem 45 miliard… no sakra. Jenže co naplat, zodpovědnost za klimatické katastrofy si lze, byť s úpěním a zamlčováním faktů, pověsit na svůj vlastní západní hřbet. Obvinit sama sebe z demografické katastrofy v Jemenu či v Nigeru tak dobře nelze, takže se o ní nemluví a nepíše, do varovných trub neduje.

Co říci na závěr… nic potěšujícího, jak všechno vypadá. Nestane-li se zázrak, zajde tzv. rozvojový svět dříve či později na svou bezmyšlenkovitost, Západ na své pokrytectví. A ani Svatý otec s tím nic nesvede, i on může v pokoře a slitovnosti chudobu světa mírnit, ne však dosáhnout jejích kořenů, starých jako lidstvo samo.

Ale snad je zde… nevím, mám-li mluvit o útěše, neboť je to vpravdě děsivá útěcha. Ještě nikdy se za miliardu let vývoje života na Zemi nestalo, aby vyvinutější druh zanikl, nahražen primitivnějším; i věřme, že tomu tak bude i tentokrát, arci za vysokou cenu. Že až dozní následky jižní lhostejnosti i západní pošetilosti, započne nový, poučenější věk lidstva, třebaže v daleko menších počtech a možná až od té kamenné palice. Ostatně stojí v Písmu cosi o potopě; a ne kvůli tání ledovců, ale pro lidské hříchy. Jejich jména jsou: netečnost, nevšímavost k signálům katastrofy, samolibost, bezmyšlenkovitost, dnes jako za praotce Noe.

Hannover, 2. dubna 2013