26.9.2016 | Svátek má Andrea






SVĚT: O možnosti výběru vzorů k inspiraci do života

20.5.2014

Snad každý z nás chtěl byl nějakým či něčím znamenitým. Josef Škvorecký už v hodně raném věku bažil po kariéře saxofonisty. "Ty to v životě jednou dotáhneš akorát tak na metaře - nebo na šibenici!" hrozila sousedka svému synáčkovi, mému spolužákovi ve škole základního stupně. Ani jedno ani druhé, v dospělosti utekl do Austrálie, stal se z něj zubař, protinožcům úspěšně vyspravuje chrup.

Jsme ovšem tvorové rozliční, jiní snad naštěstí nikdy nebudeme. Záleží na příležitostech hned od prvopočátku, zda se narodit ve zlaté kolébce či na smetišti.

Pokud se někdy dočkám reinkarnace, tuze nerad bych ji přivítal znovuzrozením v Severní Koreji, Jižním Súdánu, na tuctu neméně nevábných adres.

Možnosti versus motivace: třeba se narodí druhý Albert Einstein, jenže s náturou pecivála, mouchyvemtesimě, bez využití svého talentu k předělávání světa.

Poněvadž mám zejména ten český původ, s následnou dlouhodobou americkou zkušeností, těmito dvěma tématickými směry se zaměřím. Vzdor vzdálenosti způsobené jedním oceánem a četnými jinými rozdíly, podobnost až totožnost některých dilemat bude k nepřehlédnutí.

- - -

Začněme otázkou o ambicích: co od života očekávat, čeho dosáhnout, čím užitečným přispět, jaký je vlastně rozsah dosažitelných možností? Neuteču do světa, abych hledal nový domov v ubožácké Bangladéši. Dám přednost státu, který se o mě víc postará, nebo mě spíš nechá na pokoji? Bude to stát západoevropského typu s možnostmi zaopatření from cradle to grave - od kolébky až do hrobu - nebo původní pionýrská varianta americká, tam se potýkat v prostředí "neomezených možností", jak se dřív říkalo, ocitnout se ve studené vodě a pak je na tobě, zda zdárně poplaveš nebo se utopíš.

Nejznamenitějším příkladem z českého prostředí nám poslouží tamější menšina romská, dříve známa jako cikánská. Mailem jsem teď nedávno z Prahy obdržel statistické údaje týkající se tohoto početně mohutnícího etnika: 30 % manželství mezi příbuznými; 19 % žen rodí už ve věku 16 roků a během života mají v průměru 4 potraty; 60 % chovanců v dětských domovech jsou romské národnosti; 51 % romských dětí je ve zvláštních školách; 32,7 % má vzdělání základní; 2,5 % středoškolské; 0,8 % vysokoškolské; 85 % dospělých Romů je nezaměstnaných; 30 % se živí ilegálním způsobem; Romové se 75 % podílejí na veškeré kriminalitě ve státě; 60 % dospělých vězňů jsou Romové. Růst takové populace: každých 14 let se jejich počet zdvojnásobí. 1945 - 10 000, 1973 - 40 000. 1987 - 80 000, 2001 - 160 000, 2015 - 320 000. Chyběla však data o školní docházce, disciplině, píli, poctivosti dětí romských v porovnání s vietnamskými, v české kotlině ne však od pravěku rovněž sídlícími.

Hodně takových je v našem západočeském pohraničním Chebu. Sledoval jsem obsažné televizní interview s dospělým Romem, značně rozhořčeným, že stát se o něj jen nedostatečně stará, vším žádoucím ho nemíní zaopatřovat. Perfektní případ občanského "odsamostatnění", a není-li takové slovo, tak tedy "de-emancipace". Ještě pozoruhodnější dojem na mě udělal neromský tazatel ve studiu, že mravně nakvašenému horliteli nenavrhl porozhlédnout po nějakém zaměstnání, trošku se o sebe a svou nepochybně početnou rodinu vlastní snahou postarat.

Žádný ale z příslušníků s takovými kořeny se nevyznamenal jako původně čečenská rodina s jménem Tsarnaev (takto v anglické transkripci). Obdařena azylovým pasem, chudáci uprchlíci, před pár lety se dostala do USA dostala, kde z veřejných podpor inkasovala něco kolem jednoho milionu dolarů. Perfektní důvod takový stát nenávidět, což jejich dva synové, Dzhokhar a Tamerlan, velice třeskutě dokázali svou teroristickou iniciativou v Bostonu u cíle maratonu loňského roku 2013. Starší syn Tamerlán, nyní nebožtík, 18 měsíců před útokem se svou matkou, nyní na adrese v Dagestánu, značně na Ameriku soptící, už byli vedeni na seznamu podezřelých teroristů.

- - -

Jsme svědky značného chřadnutí dříve nejvíc zdůrazňovaných ctností. Tento politováníhodný posun hodnot za poslední polovinu století mi symbolizují dvě osobnosti se svými historickými projevy: John Fitzgerald Kennedy s jeho Don't ask what can America do for you, a Martin Luther King s jeho I have a dream.

Kennedyho výzva ve svém projevu při uvedení do úřadu prezidenta se slovy "Neptej se, co stát může udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro stát" byl přece perfektní patriotický apel ještě v době, kdy hodnota "vlastenectví" byla něco pozitivního, rozhodně ne výraz posměšku velmi často přerůstající v pohrdání zejména ve vzdělanějších, vlivnějších kruzích. Doba války ve Vietnamu, vášnivých, nenávistných protestů v domácím prostředí. Dekáda to let šedesátých, s oním posunem od patriotismu k pohrdání, až nenávisti. Vlastenecký ethos do značné míry odumřel, stali jsme se nation of victims - "národem obětí". Vždy lze najít důvody k notnému mravnímu rozhořčení - obvinit společnost, stát. nebo naopak motivace zcela privátní - neradostné dětství, nedokonalí rodičové. A kdo s takovými žalobci nesouhlasí, tím dokazuje, že se nejen mýlí, ale že je odporný padouch.

Padesáté výročí dost donkichotské války proti chudobě, kterou tehdejší prezident L.B. Johnson zahájil v roce 1964, už stála 20 bilionů dolarů, a každý rok jeden bilion výdajů přibývá. Tím ubývá ochota i schopnost jednotlivců se sami o sebe postarat a raději odpovědnost přenechávat státu. Své preference volíme podle vlastního politického temperamentu: levice zdůrazňuje odpovědnost státu, pravice odpovědnost jedince, každého z nás.

Nejzákladnější otázka o odpovědnosti státu: zda to má být onen welfare state - západoevropský model, socio-ekonomický zaopatřovatel od kolébky až do hrobu, nebo stát, který nechává na jedinci víc odpovědnosti za svůj osud, což až donedávna byla americká preference. Americký národ: polovina platí všechny daně, polovina jen inkasuje. 70 procent všech federálních výdajů se utratí na welfare - sociální požitky, které téměř druhá polovina národa inkasuje v podobě 80 podpůrných programů.

Na pořadu, s notnou mediální podporou, je teď soustředění na Leitmotiv INEQUALITY, nespravedlnost, neférovost, s důrazem na nutnost REDISTRIBUTION, s pořádnou porcí populismu kořeněného intolerancí v nejedné podobě - závist až nenávist přejmenovaná na "sociální spravedlnost".

Dnešní situace: nyní rekordně vysoké procento práce schopných lidí nepracuje. Proč pracovat, když netřeba? Obrovský vzrůst (cca 50 milionů rodin nakupujících v supermarketech s food stamps - poukázkami opravňujícími k odběru zboží. Rovněž značný vzrůst disability payments (pracovní invalidita - velice populární handicap). V nejnižší pětině příjmů domácností nikdo nepracuje.

Černoši - pouhých 13 procent národa - se podílejí jednou pětinou (20 procent) všech zaměstnaneckých příležitostí v nepříliš namáhavé federální mašinerii, a tyjí z víc než 40 procent požitků (entitlements) z všemožných vládních zdrojů.

Za Obamy došlo k vzrůstu income inequality ("příjmová nerovnost, nespravedlnost"), což on pokládá za velké nebezpečí. Jedno procento nejbohatších Američanů vskutku vlastní 35 procent, víc než jednu třetinu všeho bohatství v zemi. Tvrzení pokrokových mediálních zdrojů, že tak se mohlo stát jen ke škodě chuďasů, tzv. zero-sum game, v níž jeden vítězí a druhý proto tratí, čím víc jeden má, tím druhý nemá. Což je ovšem nesmysl. Národní bohatství přece není jeden koláč definitivní velikosti, kdy pak jen záleží, jak koláč rozkrájet. Když Bill Gates tak znamenitě zbohatl, svým úspěšným rozvojem koncernu Microsoft vytvořil veliké množství koláčů k prospěchu mnohých. Růst příjmové diferenciace přece neznamená, že ti nejméně úspěšní chudnou. Zájemcům doporučuji knihu Samuela Gregga s názvem "Becoming Europe: Economic Decline, Culture, and How America Can Avoid a European Future" (Encounter, 2013): v roce 2013 pouze 57 procent Američanů platilo daně ze svého příjmu. "Chudobu" kalkulují vládní statistici pouze v množství obdržených peněz, bez přihlédnutí ke zboží, všemožným naturáliím, podporám, službám státem poskytovaných. Reforma sociálního zabezpečení v roce 1996, vyžadující povinnost žadatelů přispět společnosti užitečnou prací, způsobila redukci počtu mnoha milionů žádostí o finanční asistenci. Politik dává přednost občanům voličům, které ona welfare dependency vedla k zániku jejich zájmu o věci veřejné, jakož i schopnosti se o sebe postarat.

Největší podíl, miliardové obnosy, pozřou výdaje na stravu (food stamps), podporu na výdaje s bydlením, na všemožné vybavení, o němž se před několika desetiletími nezdálo ani těm nejbohatším. Devadesát procent Američanů žijících v chudobě (below the poverty line) má moderní telefony, kabelovou televizi a automobily. Sedmdesát procent takto chudých vlastní dva automobily.

Pew průzkum zjistil, že 58 procentům dětí narozených v nejnižší pětině příjmového žebříčku se podařilo si v životě značně polepšit a 6 procent jich proniklo do té nejvyšší, nejúspěšnější pětiny. Naopak, většina (61%) narozená v té nejvyšší kategorii se během svého života v ní neudrží. a 9 procent jich spadne a uvízne v té pětině úplně nejnižší.

Jak tedy měřit onu "spravedlnost", co že je férové? Jestliže se spravedlností míní a dokonce vyžaduje rovnost za všech okolností, vzdor naší vzájemné nerovnosti, taková svoboda a spravedlnost pak mají pramálo společného. Rovnost příležitosti ale neznamená rovnost výsledků.Těch dosaženo nikdy nebude, na rozdíl od jistoty zániku svobody.

Kromě práce, ochoty sebou pohnout, primárním předpokladem jak uniknout chudobě stále zůstává existence manželství, fungujícího rodinného svazku. Statisticky je potvrzeno, že aspoň v USA děti narozené mimo manželství mají pětkrát větší pravděpodobnost, že uvíznou v chudobě. Když ono Johnsonovo válečné tažení proti materiálnímu strádání před půl stoletím započalo, jen 8 procent dětí se rodilo mimo manželství. Od té doby procento vzrostlo na víc než 40 %, v případě černošských dětí z 25 na 73 procent, čili naprostou většinu.

- - -

Jaká je asi správná odpověď na otázku o primární odpovědnosti za činy a občasné přečiny nás pozemšťanů? Zda je to stát, který jsme si nevybrali, nebo je to zejména na nás jedincích, prapodivně si občas počínajících s možnostmi, jež nám osud dal k dispozici.

Různá divná počínání naší doby: například politicky korektně pramálo oceňovaná ambice, dosažení onoho achievement ("výkon, dosažení, úspěch") - cíl nahrazovaný spíš pohrdlivým odsudkem privilege čili něčím mravně pochybným, jehož směrem se nevydávat, natož o něj dokonce usilovat. Však kdo jsou mediální hrdinové naší doby? Rozhodně mezi nimi není mladý černoch Richie Parker, který se narodil s obrovským handicapem - bez rukou. Vůbec je nemá. Přesto se v životě znamenitě uplatňuje. Dojíždí do práce svým vlastním, speciálně přizpůsobeným automobilem, pracuje ve výzkumu v oboru závodních automobilů. Čili výkon připomínající zaslouženě legendární Helenu Keller, která vzdor své hluchotě a slepotě dosáhla univerzitního vzdělání, vyšly o ní knihy, natočen byl výtečný film The Miracle Worker.

Ona se stala legendární inspirací, jíž se bezruký Richie Parker nemůže stát v dnešním klimatu zpotvořených hodnot s všeobecným důrazem být obětí - přece nation of victims. Občan soběstačný je v nynější době málo považovaný.

Den 20. ledna je nyní národním svátkem - narozeniny černošského kazatele Martina Luthera Kinga, pocty, jíž se donedávna - a ani třeba dodnes - nedostalo Abrahamu Lincolnovi, největšímu z prezidentů. V televizním programu "Meet the Press" Tavis Smiley, pravidelně spatřitelný na obrazovce veřejnoprávní PBS, se o svém rasovém soukmenovci Kingovi vyjádřil jako o "největším Američanovi všech dob" a žádný z téměř půl tuctu diskutujících spolustolovníků si netroufl reagovat na tak nehoráznou hyperbolu. Však taková je teď doba hrozící obviněním z rasismu, pohřešku zvlášť závažného.

King je nejlíp pamatován pro svou řeč o svém snu jednou žít v barvoslepé společnosti, kde každý bude hodnocen nikoliv podle barvy své pokožky, ale kvality svého charakteru. Vlastníci s jakoukoliv pigmentací aplaudovali, leč kýžené výsledky se nedostavovaly. Rovnost příležitostí se zdaleka nestala zárukou dosažené reality, ba ani s poskytnutím zvýhodňujících berliček. Ty vedly k remediální novince úředně zavedené "nadrovnosti" - eufemismu Affirmative Action - "kladná akce, pozitivní diskriminace", logický to ovšem nonsens.

Pokračuje zvýhodňování ve prospěch dvou menšin - Afro-American, 13 % národa, a poněkud početnějších Hispanics, avšak s vyloučením Asians s daleko menší zločinností, nezaměstnaností a vyšším životním standardem. Ti privilegovaní si na své výhody (preferential treatment) tak důkladně zvykli, že náhlé zavedení autentické rovnosti, pokud k ní někdy někde dochází, pokládají za důkaz nehorázné, nespravedlivé diskriminace.

Tedy máme národní svátek k poctě M.L. Kinga, autora snu o barvoslepé budoucnosti, o níž se teď již pramálo slyší, poněvadž by vyžadovala stoprocentní rovnoprávnost vylučující nynější nadrovnoprávní praktiky - snahy o jejich odstranění by se rovnaly rasismu, takže oslavovaný King by vlastně dopadl jako rasista.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



Zpestřete váš jídelníček
Zpestřete váš jídelníček

Inspiraci a zajímavé recepty najdete na eMimino.cz

Diskuse


J. Babicka
20:09
20.5.2014

K. Drobková
7:29
22.5.2014

Z. Rychlý
9:06
20.5.2014

počet příspěvků: 3, poslední 22.5.2014 07:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.