28.8.2016 | Svátek má Augustýn






SVĚT: O inflaci slov a poutech otrockých

16.4.2014

Jsou slova, jichž by mělo být užíváno opatrně. Pan Zdeněk Škromach poněkud už zapadlé paměti například nazval propuštění několika úředníků ministerstva zahraničí hned genocidou. To ovšem ještě vládl řečeným úřadem pán ze Schwarzenbergu; když se ministerstev ujala vláda z milosti prezidentovy a vyhazovalo se, jen to hvízdalo, slovo genocida už nepadlo, čertví proč. Asi že genocidou jest pouze vyhazov osob srdci páně Škromachovu libých; stihne-li týž osud osoby jemu nelibé, genocidou to není. Snad abychom, dřív než si vypláchneme ústa pádným slovem, je nalistovali v naučném slovníku: zjistíme, že genocidou je nazývána plánovitá likvidace celých lidských skupin dle národního, rasového či náboženského klíče. Takto vzato, bylo genocidou vyvražďování židů nacisty či rwandského kmene Hutu Tutsii. Nazývat tak směšné mezipartajní tahanice je víc než nevkusné; je to urážka milionů zmasakrovaných obětí. Dosti podobně je tomu s holokaustem; také toto slovo jsem už vícekráte četl ve velmi nevhodných souvislostech. Chápu, že v politickém rozvášnení může někomu ujet hubička trochu jinam, než třeba zamýšlel; co si ale může dovolit pantáta v hospodě po desátém pivu, je pro vysokého veřejného činitele nevhodné. Avšak pokračujme.

Velmi se za poslední tucet let rozplemenila slova teror, terorismus. Pozoruhodno jest, že jich s nevšední oblibou užívají právě ti, kteří nejsou-li provozovateli teroru sami, nijak zvlášť jim nevadí, pakliže jej provozují jiní, ovšemže ti praví. Jakmile však takový sionista (rovněž užitečné slůvko) postaví ochrannou zeď, ó, to jen hned křiku o státním terorismu! Nikoliv. Děje se mnoho zlého v současném světě – ostatně jmenujte mi dobu, kdy se nedělo – není ale všechno teror, čemu se ve snaze nalézt co nejzvučnější výraz tak říká. Abychom opět definovali: terorem nazýváme zákeřné, nevybíravé vraždění naprosto nezúčastněných lidí v úmyslu dosáhnout do největšího mediálního účinku a podlomit tak vůli postižené společnosti k sebeobraně. Ve všech ostatních případech je to slovo hůř než zbytečné; jeho význam se tak rozmělní, stává se inflačním, až nakonec neplatí nic.

Slova fašismus, fašisté, fašistický prožívají v těchto dnech a týdnech jeden z vrcholů své konjunktury, netřeba rozvádět proč a v jakých souvislostech. Není to nic nového; pro levičácké muzikanty je fašistou už tradičně každý, kdo nehude dle jejich noty. Upřesněme si i tento pojem: roku 1919 Mussolinim založené původně sociální hnutí Fasci italiani di combattimento brzy začalo k prosazování svých cílů užívat násilných metod, až přešlo v poněkud zmatkářskou diktaturu, mající nicméně do vražedné plánovitosti hitlerovského režimu dosti daleko. V meziválečné době se jím i v jiných evropských zemích inspirovali mnozí, jimž byla demokracie příliš váhavá a žádali si silné ruky (ne že by takových chybělo i dnes v Republice české), jako vládní systém však zůstalo omezeno na Itálii. Proč navzdory tomu došla inflačního rozšíření nálepka fašismu a ne jeho nnohem vražednější hitlerovské obdoba… inu, znělť název Hitlerovy partaje National sozialistische deutsche Arbeiterpartei, Německá nacionálně socialistická dělnická strana. Ajajaj! Socialistická, a ještě k tomu dělnická! Věru špatný rapír k šermování s pravičáckým nepřítelem; i byl název o pěti slovech zhuštěn v jedno, nacismus; a aby se ani v něm raději nikdo moc nešťoural, sáhlo se k významově rozplizlejšímu fašismu. I nechme klobouček na hlavičce. Poslední století se vyznamenalo velkou úrodou diktatur jak ideologických, tak i jen obyčejných, generálsko-pučistických. Ne že bych chtěl omlouvat pučistické generály; všimněme si ale, oč destruktivnější byly a jsou diktatury ideologické, oč nesrovnatelně víc lidských obětí a bídy si vyžádaly. Všechny povstaly na socialistickém základě, putinské pseudodemokracie nevyjímaje.

Jiným kordem k pokryteckému fechtování se stal kolonialismus. Proběhl ondyno tiskem výrok prezidenta republiky Ekvador, jedné z jihomerických demokratur, naleznuvších inspiraci v Chávezově socialisticko-antiamerickém hnutí. Prohlásilť ten vzácný muž, že všudypřítomný chaos, korupce a jiné metly boží jsou dědictvím kolonialismu… Probůh! Španělské koloniální jařmo setřásl Ekvador roku 1821, republikou se stal roku 1830… jak dlouho ještě se bude každý zmatek, každý nezdar a ostuda omlouvat dědictvím kolonialismu? V Africe řádí kolonialismus ještě po šedesáti letech samostatnosti… trochu obehraná písnička, ale dejme tomu. Málem už dvě staletí jsou ale přece jen drobátko moc. Nepřestaneme opisovat každou, ať nedím, hovadinu, navléknuvší si vznešené roucho politické korektnosti?

A ovšem otroctví, otrokářství. Možná si toho ještě někdo nevšiml, ale žijeme době rozvinutého otrokářství jako za časů císaře Hadriána. Nebo to aspoň vyplývá z článku v 49. čísle týdeníku Respekt, ročník 2013: jen v samotné Velké Británii, považme, úpí v okovech otrockých více než čtyři tisíce lidí! Při bližším ohledání zjistí čtenář, že se jedná za a) o nucené sňatky… inu, když jsme tak velice tolerantní k jistým národním obyčejům, nebědujme pak, že jsme si s nimi nechali zavléct i tuto jejich běžně praktikovanou součást. Za b) jsou oběťmi takto pojímaného otrokářství cizinci, jejichž povolení k pobytu je vázáno na konkrétního zaměstnavatele, jakož i za c) různé dámy a slečny, nechavší se navnadit na slib atraktivního zaměstnání nevyžadujícího odborné kvalifikace a jsoucí pak celé udivené, že se ocitly v hampejzu pod dohledem násilnických pasáků. To vše, prosím, je velmi smutné a vyžadující nápravy, není to však otroctví. Vynecháme-li muslimské dívenky, octnuvší se pod vnuceným čepcem dle regulí své víry, jak pracanti, podepsavší nevýhodný kontrakt a bojící se, aby po ztrátě zaměstnání neztratili i pobytové vízum a nemuseli se vrátit do své zbědované vlasti, tak i výše zmíněné dámy a slečny se dostaly do svého nezáviděníhodného postavení z hlouposti, z neuváženosti, z nedostatku informací či jakkoli jinak, vesměs ale dobrovolně. Otrok ve skutečném významu toho slova si svůj osud nevybírá; dostává se do něj zrozením z otrocké matky nebo jako bezprávný objekt otročího trhu. Či spíš nedostává, ale dostával; ještě sběratel kuriozních zážitků Richard Halliburton si mohl po dlouhém shánění koupit v Timbuktu otrocký párek, chlapce a dívku (a měl pak velké hlavy bolení co s nimi), dnešek takové příležitosti neskýtá naprosto.

Zato skýtá znamenitou příležitost k módnímu sebemrskačství. V záhlaví výše zmíněného článku lze zřít vyobrazení pout a okovů, což (cituji) evokuje představu spoutaných, zmučených lidi někde na jihu Spojených států… Kde také jinde, že ano. Chaloupka strýčka Toma se prostě musí nacházet na jihu Spojených států, kdežpak například v Arábii. Rovněž v tomto případě si povšimněme několika historických skutečností. Za a) i v dobách, kdy obchod s otroky dosahoval největšího rozmachu, mířila do Spojených států čtvrtina lidského nákladu zpoza Atlantiku; zbývající tři čtvrtiny končily ve Střední a Jižní Americe, především v Brazílii. Za b) kapitáni evropských lodí sloužili v tomto obchodu jakožto přepravci; otroky naháněli, zajmali a do západoafrických přístavů spoutané vodili arabští otrokáři v plodné součinnosti s domorodými králi a náčelníky. Za c) kritickému oku dneška vesměs uniká skutečnost – nebo neuniká, ale nevadí mu - že přibližně týž objem lidského zboží putoval z východoafrických přístavů na otročí trhy arabských zemí. A zatímco západoevropské státy, především Velká Británie, obchod s otroky jedna po druhé zakazovaly, otrokářské koráby stíhaly, zajímaly a jejich kapitány trestaly vězením, občas i šibenicí, v zemích islámského Orientu trval nerušeně dál. Na území zanzibarského sultanátu, sahajícího od dnešního Mozambiku po Somálsko, kvetl obchod s otroky, nikým nekritizován, do roku 1873, kdy sultán Baghraš ibn Saíd vyzval (nenařídil) k jeho ukončení, skutečný konec mu však udělal až britský protektorát r. 1907. To tedy abychom věděli, o čem je řeč, když se debata stočí na otrocká pouta a řetězy.

Byla však – za c) – okolnost, pro niž by se Západ opravdu měl zač stydět, kdyby to někoho zajímalo: obchod s bílými otroky. Provozovali jej severoafričtí bejové a pašové od Libye po Alžír; jejich lodi přepadaly evropské břehy až po Irsko a zásobovaly z nich své otročí trhy. A zatímco osud černých otroků dojímal slitovná srdce evropské veřejnosti, zotročování bílých obětí otrokářských nájezdů se pokládalo za jakýsi druh orientálního folkloru. Až jednoho dne přišli alžírští otrokáři na neblahý nápad zajmout loď tehdy ještě mladých Spojených států a odvléct její posádku do libyjského Tripoli. Evropské vlády se v takových případech nezmohly na víc než občasné vykoupení několika desítek či set svých občanů z otroctví, kterýžto výtečný obchod pochopitelně jen povzbudil řečené beje a paši k vystupňování pirátských aktivit; Spojené státy vyslaly do jižního Středomoří válečné námořnictvo, to zablokovalo tripolský přístav a donutilo beje k vydání zajatců. Toho příkladu následovali o něco později Britové a Francouzi, čímž skončila sláva severoafrického otrokářství. Naproti tomu se nesetkal s úspěchem projekt týchž Spojených států zhruba téže doby (1819), jímž bylo zřízení nezávislého státu na západoafrickém pobřeží, kamž se měli hromadně stěhovat a ve svobodě žít vykoupení černí otroci. Ukázalo se však, že zájem o svobodný život v zemi předků je maličký; naprostá většina jich dala přednost existenci pod bičem otrokáře. I můžeme si myslet co chceme o chaloupce strýčka Toma.

Ono je vůbec na pováženou měřit okolnosti první poloviny století devatenáctého loktem současnosti. Pověděli jsme si, že osobou ve všem všudy závislou – neboli otrokem - se člověk stával samým zrozením, což se velmi dobře mohlo týkat i člověka formálně svobodného, žijícího však v bezvýchodných podmínkách některé z chudších oblastí tehdejší Evropy. Uvedu na závěr této úvahy příklad sice literární, vystihující však relativitu svobody a nesvobody onoho času a prostředí. Švédský spisovatel Vilhelm Moberg vytvořil ve svém románu "Vystěhovalci" postavy dvou čeledínů: vzdělanější Robert předčítá analfabetu Arvidovi z knížky o Americe, a ten se nepřestává divit. Prý se v té zemi vyskytují jacísi otroci: dřou jen za stravu a chatrné přístřeší – tudíž nic jiného než oni sami – uprchnou-li, jsou přivedeni zpět násilím a potrestáni – také nic jiného, než čeho se mohl nadít švédský čeledín té doby – na rozdíl od něj ale mohou mít kousek země, pár slepic, přilepšit si prodejem vajec či zeleniny… "Člověče, to je něco," žasne Arvid. "Pojď, utečeme do té Ameriky, a budeme tam otroci!" "To nejde," listuje Robert v knížce, "tady píšou, že otrokem může být jenom černoch." Jeho kamarád je pobouřen tou nespravedlností. Černoch smí být otrokem, a já ne? Ještě že švédský čeledín těch časů neznal slovo rasismus, určitě by jím podepřel svůj pocit bezpráví.

Ba, vše je relativní. Co slova znamenají dnes, nemusela znamenat za pradědečků; a znamenala-li, nemusela znít týmž děsivým zvukem. A naopak. Co bylo součástí běžného života kdysi, stalo se odsouzeníhodným dnes, a i s tím by bylo možno se smířit. Jen s jedním se jaksi smířit nemohu: je-li překrucován význam slov k podepření imperativně vymáhaného společensko-politického názoru; poklesají-li na úroveň fráze tam, kde chybí věcný argument; především pak kde slouží k zálibnému sypání popele vin na vlastní západní hlavu. Obávám se velice, že nás budoucnost z politicky korektního kajícnictví vyléčí, a nemusí to trvat ani moc dlouho.

Hannover, 14. dubna 2014



Diskuse


V. Plocek
17:27
16.4.2014

J. Cervenka
17:22
16.4.2014

P. Kmoníček
15:20
16.4.2014

V. Vaclavik
9:43
16.4.2014

P. Švejnoch
10:29
16.4.2014

R. Langer
12:27
16.4.2014

Š. Hašek
13:20
16.4.2014

P. Kmoníček
14:27
16.4.2014

J. Horáček
22:01
16.4.2014

V. Vaclavik
10:28
17.4.2014

V. Vaclavik
12:22
17.4.2014

P. Jansky
8:35
16.4.2014

J. Svoboda
17:05
16.4.2014

P. Maleček
7:09
16.4.2014

P. Kmoníček
14:30
16.4.2014

E. Vašátko
5:35
16.4.2014

J. Vyhnalík
3:57
16.4.2014

R. Langer
12:25
16.4.2014

J. Vintr
17:02
16.4.2014

J. Vyhnalík
17:19
16.4.2014

P. Brodský
2:56
16.4.2014

A. Salický
2:00
16.4.2014

A. Salický
2:02
16.4.2014

počet příspěvků: 28, poslední 17.4.2014 12:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.