28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: O důležitých dnech doby naší a dřívější

23.11.2017

Jsou to dny událostí radostných i tragických, ponurých a velmi často různě interpretovaných.

28. říjen 1918, který si už téměř nikdo z nynějších žijících Čechů nemůže pamatovat, byla záležitostí jednostranně pozitivní.

Určitě tristním datem se stal 15.březen 1939 s příjezdem Hitlerova Wehrmachtu a započetím Protektorátu Böhmen und Mähren.

Hodně krutá éra započala heydrichiádou v květnu 1942.

Konec války v květnu 1945, jinak bylo veseleji v západočeském konci obnoveného státu, v rodné mé Plzni. První žvýkačky, nikdo nám nekradl náramkové hodinky a dychtiví příslušníci cizích armád nemuseli příliš násilně získávat přízeň českých dívek a paní.

.Poté hodně pamatovatelným se stává 25. únor 1948, onen Vítězný Únor s velkými začátečními písmeny a s vládou jedné strany. Doba znárodňování, třídního boje, vlády jedné strany a mnoha značně nepěkných procesů se šibenicemi a s koncentračními tábory pro ty nepověšené. Doba to ale pro mnohé vskutku vítězná byla, z nejednoho vítězného pologramota se stal podnikový ředitel, osvětový důstojník s příslušnou armádní hodností. (Nemusela to být hodnost armádní. Klement Gottwald, „Za socialistický stát, za socialistické právo“, Ministerstvo informací,1950, s.151: „Nejdůležitějším je, že noví kandidáti, kteří neprošli vyššími studiemi, nemají méně znalostí v oboru trestního práva než jiní právníci, v mnohých ohledech nad nimi vynikají.“ Bratislavská Pravda například 25.7. 1951 informuje o výkonu hodně uvědomělého soudruha Ladislava Schuberta, který v krátkém čase se z manuálního pracovníka stal univerzitním profesorem na tamější právnické fakultě.)

Dvě další data v české paměti:

21. srpen 1968, tankový příjezd přátelských armád zachraňovat národ před nijak se konající kontrarevolucí.

17. listopad 1989, kolaps tehdejšího budování komunistické nirvány, přesně v roce k dvoustému výročí pádu Bastilly, započetí velké francouzské revoluce, která pořádně zacloumala evropskou křesťanskou civilizací.

- - -

Pro německý národ - jeho značnou část, významným byl rok 1933, když jejich kancléřem se stal nikoliv ještě jejich občan, ale Rakušák Adolf Hitler. Národ přestal jásat až za bombardování ve čtyřicátých letech, s totálním rozpadem Třetí říše.

Pro Američany významným dnem zůstává 7. prosinec 1941, pro ně první den druhé světové války, když na tehdejší ještě neutrální USA japonské císařské bombardéry přilétly do velké dálky nad havajské ostrovy a zasáhly námořní základnu Pearl Harbor, do té doby s největší ztrátou amerických životů. Slovy prezidenta Franklina D. Roosevelka „a day that will live in infamy“ (infamy = „hanba, hanebnost“). Den dodnes velmi pamatovaný, v jiných japonských souvislostech roku 1945, kdy již v Evropě zavládl mír a zatím v japonské Hirošimě došlo k jejímu nukleárnímu zničení. Poté na palubě americké lodi Independence, s jménem rodného městečka tehdejšího prezidenta Harry S. Trumana, došlo k podpisu bezpodmínečné japonské kapitulace. Tedy po D-Day i tento J-Day.

Velkým dnem k smutnému pamatování se stal 22. listopad 1963 - zavraždění Johna F. Kennedyho v texaském Dallasu. Snad už tisíc knih o události vyšlo, bez ujištění o přesvědčivých okolnostech v pozadí tohoto činu.

Pozitivní událostí ovšem bylo léto 1969, když Američané přistáli na Měsíci.

Dalším nejsnáze zapamatovatelným datem je 11. září 2001, mohamedánským zásahem ochuzení o dva velkolepé mrakodrapy a ztrátu většího počtu životů než v Pearl Harboru.

- - -

Pro Sovětský svaz s téměř dvouletým zpožděním, zásluhou Hitlerovy a Stalinovy smluvní aliance, druhá světová válka započala německým přepadením 21. června 1941. Následovaly mnohé miliony ztrát na životech - nemenší byl horor kolektivizace, domácího budovatelského otrockého úsilí, Stalinem zejména na Ukrajině realizovaného hladomoru, následováno neméně krutou čistkou „Velkého Teroru“ v druhé polovině třicátých let. Historici se rozcházejí v odhadech smrtelných výsledků - padesát až šedesát milionů. Mezi nejznamenitějšími historiky tohoto období byl i britský literát Robert Conquest, s nímž jsem měl příležitot se seznámit v Hooverově Institutu na campusu výtečné univerzity Stanfordu v Kalifrornii. V době našeho setkání už také končila éra Mao Ce-tunga, jemuž se přisuzuje zásluha o úplně největší množství mrtvol v usilí o nejspravedlivější pořádek na této naší jediné planetě.

- - -

Nyní před pár dny, 7. listopadu tohoto roku 2017, jsme se dočkali STÉHO výročí bolševické revoluce, rozmetání carské říše, jiskry dychtivého očekávání revoluce na evropském kontinentě, revolučních pokusů v Německu, Maďarsku, leckde ještě jinde.

Věru velké bylo očekávání oslav stoletého triumfu vybudování neúspěšnějšího, nejspravedlivějšího státu, s parádami, tanky, meziplanetárními rachejtlemi, plno takové nádhery. Jenže jsme se nedočkali, neboť ten celý útvar - „Sovětský svaze, ty obře, je nám s tebou tak dobře!“ - se nijak nedočkal.

Snad někde došlo k nějakému shromáždění vetchých nostalgických stařečků. Věkem k nim už vlastně patřím, revolučně jsem Vladimíru Iljičovi Leninovi v jeho historickém destruktivním díle ovšem nevypomáhal, ale přesto neodolám se přihlásit se svými nepatrnými, hodně pozdějšími zásluhami. Týkají se Leninem svrženého Alexandra Fjodoroviče Kerenského. Opakuji, že v době značně pozdější jsem existenčně jako student na Kolumbijské univerzitě v New Yorku přežíval číšničením v restauraci Jaroslava Vančury na Manhattanu. Klientela tam byla jak česká uprchlická, tak americká. Hlavním kuchařem byl slovenský uprchlík od pohraniční stráže, dostavil se se svou zbraní. V kuchyni mu vypomáhala bývalá národně socialistická členka předúnorového parlamentu. Bylo mi poctou sloužit tam velikánům kalibru pianisty Rudolfa Firkušného.

V malé restauraci s 27 stoly bylo nutno se opatrně pohybovat, a tak se jednou stalo, že nesu polévku, kdosi do mě vrazil a já polévku vylil na rameno staršího strávníka. Přiběhl pan Vašata s dotazem, zda vím, koho jsem byl právě potřísnil.

Samozřejmě jsem nevěděl. „To byl Kerensky!“ jsem se dozvěděl.

„Jeho syn nebo vnuk?“ zeptal jsem se.

„Nikoliv. Ten Kerenský!“ dozvěděl jsem se, navíc s informací, že tato velká historická postava minulosti má jen jedno sako. Jaký to rozdíl od jiných velkých potentátů v exilu, co zpravidla prchají s nakradenými miliony! Kerenský byl značnou výjimkou z takového pravidla.

Mé potřísnění jsem zavinil ještě v době Chruščova, Nikity Sergějeviče. Pokud by bolševici celý svět ovládli, snad bych si onou dršťkovou polévkou trošku polepšil v očích přísných vítězů.

Uplně na závěr: V tehdejším nakladatelství Škvoreckých v Torontu mi vyšlo několik výtvorů a na zadní straně obálky opusu „Malá doznání okresního soudce“ Mistr Josef kromě jiného napsal, že ve snaze „dosáhnout hodnosti doktora politických věd na kolumbijské univerzitě jsem se živil všelijak, také jako číšník, jenž v New Yorku u Vašatů poléval hosty dršťkovou polévkou.“

Proti tomuto plurálu protestuji. Kerenský byl mou jedinou obětí.

V poslední větě Josefova sdělení na obálce knihy nejsou nepřesnosti: „Zásluhou čínské tradice a manželčina aristokratického původu je Ulč patrně jediný žijící čínský feudál z Plzeňska.“

KONEC