28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Normalizace a abnormalizace

3.12.2015

Naprostá většina outsiderů - ať laiků či údajných odborníků - tuto srpnovou invazi neočekávala a rovněž se rozcházely názory na její dopad. Původní vládnoucí garda ve svém jádru autentických stalinistů pokládala koketování s jakýmsi socialismem s příliš lidskou tváří za cosi nezodpovědně riskantního. Však proto došlo ke vzniku „zvacího dopisu“, vítání internacionálních bratrů, dostavivších se v tancích, aby zničili neexistující kontrarevoluční nebezpečí. Připravena byla garnitura spolehlivých zatvrzelých soudruhů - to měla být Indrova vláda dělníků a rolníků, k jejímuž zrodu ale vůbec nedošlo zásluhou překvapivě mocného odporu veřejnosti vůči nijak vítaným zachráncům-osvoboditelům. Národ vskutku povstal, s oprávněnými pocity formální verbální podpory ze zahraničí všemožných směrů. Přeceněna ovšem byla výdrž, houževnatost takového odporu.

S Priscillou jsme se ocitli v roli outsiderů ve vzájemně opačném jazykovém prostředí. Porovnejme oba bouřlivé, téměř současné, ale tolik odlišné výviny: Jednak Mao Ce-tungova Velká proletářská kulturní revoluce, v roce 1966 odstartovaná onou legendární, mediálně velebenou plavbou Velkého kormidelníka v řece, snad veletoku Jang-ce, co národem pořádně zacloumala - na rozdíl, značně podstatný, od reakce českého národa na zahraniční bratrskou, nijak nevítanou asistenci dva roky poté. My jsme se v Americe na univerzitních campusech stali svědky některých Maových nadšenců, kteří se časem přece jen ze svého revolučního pomatení vzpamatovali. Jednoho z takových jsem pozval k nám domů k popovídání a dozvěděli jsme se, jak dav nadšenců, několik set jich bylo, se dal na tisícikilometrový pochod a odznáček s Maovým portrétem si připíchli nikoliv na sako, ale razantně na svou kůži, do svého těla si vpíchli a o to víc radostně v pochodování dál pokračovali.

„Nepřipadali jste si jako blbci?“ takto nijak šetrně jsem se otázal. Dotyčný se všelijak ošíval a z bot původního revolučního nadšení se vyzouval. A v takových okamžicích hostitelce Priscille bylo všelijak.

Já na tom vlastně byl líp než moje životní družka, jakkoliv krátkodobá svědkyně rachotivého příjezdu nevítaných okupantů do české země. V čínském prostředí měla docela dobrý důvod se cítit jako doma, ale přitom se též snažila proklestit bariérou českého jazyka, však se docela úspěšně přibližovala k výkonu onoho Čapkova mloka Boleslawa Jablonského. Navíc si mohla vypomáhat jí známou němčinou ve švýcarské verzi, od maminky převzaté, a jakousi němčinu snad polovina starší české generace dosud zcela nezapoměla. Taková tedy byla pravidla naší česko-čínské dohody vzájemného manželského dorozumění, které ona se snažila respektovat a já je sabotoval od samého prvopočátku. Zvykl jsem si, docela mi vyhovovalo sedět v jejich mně nesrozumitelné společnosti, přikyvoval jejich argumentům, o nichž jsem neměl zbla tušení, a přitom přemýšlel o záležitostech bůhvíjak vzdálených.

- - -

Původní odvážná vlastenecká reakce proti okupantům a menšině jejich domácích slouhů neměla ovšem dlouhého trvání. Rekordní množství Čechů a Moravanů (na rozdíl od Slováků) bylo členy vládnoucí KSČ. Motivem jejich členství ovšem nebyla oddanost ideologickým principům devatenáctého století, ale záležitosti existenční, udržet si teplé místečko, zdroj příjmu pro rodinu, záruku přístupu ke vzdělání - nevyhnutelné, každému občanu s takovou adresou známé starosti. Po původní explozi autentického zklamání až vzteku, jež vedla k odhození partajní legitimace, došlo k vystřízlivění a racionální kalkulaci, co dál. Po původním přechodném období - od srpna 1968 do října 1969 - znovu spadla klec, tentokrát v podobě nepsané dohody, smlouvy, jíž si byl snad každý tamější občan vědom: vládcové už nedychtili po autentické věrnosti, ale spokojili se s formální loajalitou, s jejím předstíráním. To vše za podmínky, že nedojde k zpochybňování mocenského monopolu rodné strany KSČ. Takže z původních odvážných vlastenců postupně vznikali přizpůsobiví, rezignující realisté. S vědomím, že vlastně existují jen dvě odrůdy spoluobčanů - dobří a špatní herci.

Konec autentickému patriotismu přehlušenému rachotícími tanky. Začátek příležitosti ke kariérám individuí naprosto neschopných a přitom všeho možného schopných, ve smyslu všemožného ochotných.

Poinvazní události přispěly ke zvýšenému zájmu o tuto mediálně dřív opomíjenou končinu. Uspořádány mnohé konference, jež vedly ke zrodu mnohých knižních, bleskurychle vzniklých výtvorů. Velmi energicky se na nich podíleli autoři s maďarskými kořeny, nezřídka to generace roku 1956 - rovněž tankový přepad, ale k tomu i skutečná revoluce a přemnoho krveprolití. Na několika takových výtvorech jsem se podílel: například na titulu Glasnost: How Open? se spoluautory, jako byl mezinárodně značně známý kurážný Vladimír Bukovský, zajímavě pojmenovaný Aleksandr Nekrich, výtečný Paul Hollander, též Milan Švec, absolvent Univerzity Karlovy a rovněž i té moskevské, bývalý nejen diplomat, ale i funkcionář zahraničního oddělení ÚV KSČ. Několikrát jsem se s ním sešel, o jeho dalším osudu nic nevím. Obsáhlejší je kniha The Prague Spring: A Mixed Legacy, čtrnáct spoluautorů, všichni českého původu, z nichž už většina nežije.

Posléze jsem se pustil do dost náročného projektu, a sice do profilu a motivů zejména posrpnové generace. Většina z nich ve své dospělosti nezažila nic než husákovskou normalizaci. (Exilový časopis Listy, č.6, 1985, uveřejnil studii bývalého děkana Rudolfa Zukala. Ten z dosažitelných oficiálních zdrojů vydedukoval, že v období 1964-1986 do ciziny natrvalo odešlo čtvrt milionu občanů. V době mého úprku (1959) roční kvota úspěšných běženců byla pouhých 10. Od bělohorského debaklu nejvíc našinců odešlo do exilu v druhé polovině 20. století. Ještě víc než Hitler jich vystrnadilo budování vědeckého socialismu. Cituji ze značně neúplného seznamu exulantů z roku 1948: u písmene H jen od jména Houžvička Karel, šofér, po jméno Hrdlička Evžen jsem napočítal 120 osudů, o nichž nic nevíme a nikdy se nedozvíme.

Obsáhlý dotazník jsem distriboval koncem osmdesátých let v Rakousku, Německu, Švýcarsku, USA, Kanadě, Jižní Africe, Austrálii. Výsledky vyšly v několika zdrojích včetně exilového dvouměsíčníku Západ, ročník 1988, pět pokračování.

- - -

Ivan Sviták, pozoruhodná osobnost, začátkem padesátých let učitelem marxistické filozofie na VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd) s pověstí radikála až sekerníka. Na rozdíl od většiny vrchnosti bral komunistické ideály vážně, místo na prioritu potírat třídního nepřítele se zaměřil na aparát partajních byrokratů.. Netajil se s tužbou, aby národ vedla inteligence a ne stranický aparát. Průběh Pražského jara zpestřoval svou aktivitou ve prospěch novinky KAN, Klubu angažovaných nestraníků, s nadějí stát se protiváhou monopolu jednopartajního KSČ vládnutí. Sviták se rovněž domáhal zabývat spornými okolnostmi smrti Jana Masaryka. Když tanky přijely, Sviták dlel ve Vídni. Leonid Brežněv ve svých projevech, obhajujících nutnost právě uskutečněné osvobozující invaze, označil Svitáka za největšího kontrarevolučního zloducha.

Za pouhé dva týdny po příjezdu tanků se ve Washingtonu konal už delší dobu naplánovaný kongres ČSVU - Československé společnosti věd a umění. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Štíhlý, brýlatý, důkladně plešatý (posléze se mi svěřil, že o vlasy přišel už jako mladíček na sjezdu ve žhavě horkém Alžírsku). Vůbec se nechoval způsobem, který se u celebrit zpravidla předpokládá. Před kamery se nedral, nevyhledával kroužky obdivovatelů, aby se jim pochlubil, že kvůli němu se Brežněv natolik rozezlil, že dal příkaz k rozjezdu tanků.

Dost jsme se Ivanem sblížili a umožnil jsem mu jeho první akademické angažmá, byť jen v trvání poloviny jednoho semestru. Tehdy jsme se vídali denně, později se občas potkávali i na opačném konci amerického kontinentu, když přesídlil do kalifornského městečka Chico (kde založil Chicoslovak Press k výlučnému publikování svých traktátů).

Sviták se narodil v roce 1925 a zemřel v roce 1994, svých sedmdesátin se nedočkal. Žil asketicky, nekouřil, pramálo pil, žádný gurmán, jídlo mu nic neříkalo. Jeho ambicí rozhodně nebylo stát se lvem salonů, na svůj zevnějšek bohémsky kašlal. Priscilla mu koupila kalhoty a v těch jsem ho pak pravidelně mnohá léta, víc než dvě desetiletí, vídal - ať někde v terénu nebo na vědeckém kongresu. Nepodobal se Bertoldu Brechtovi, který se producíroval v proletářské haleně od nejlepšího krejčího a pod takovým povrchem nosil podvlékačky šité z hedvábného materiálu.

Sviták byl náturou stachanovec, posedlý svou prací, který v době před vynálezem komputerů dovedl sedět u psacího stroje a do něj bez přestání ve dne v noci bušit. Měl jsem se stát jeho spoluautorem v plánovaném projektu o smrti Jana Masaryka. (Získal přístup do archivu kancléře Smutného a rovněž se dostat k pozůstalosti Masarykova osobního lékaře Klingera. Stále se také pídil v archivu Bruce Lockharta po podrobnostech o roli Winstona Churchilla při plánování Masarykova úniku z poúnorové vlasti.) Neměl jsem jeho výdrž podílet se na maratonech, při kterých on neumdléval.

Byl jsem svědkem, že ve svých anglických přednáškách před katedrou si počínal jako výtečný lingvista. Stejně zdatně fungoval v jazyce německém a prý i ve francouzštině, ale to jsem nedovedl posoudit.

Byl rozvedený, o bývalé choti mi nikdy nic neříkal a já se nevyptával. Měl jednu dcerku, jejíž portrét v metrové velikosti krášlil zeď jeho domečku - de facto altánku - v Chicu. Na našem kampusu pobýval v prominentních prostorách, kde před ním sídlil dřívější hostující návštěvník, proslulý trockista Isaac Deutscher

Vždy jsem pokládal komunismus za zkázonosný nesmysl. Jaký vlastně byl můj vztah ke skálopevně přesvědčenému, nezviklatelnému marxistovi? Až na pár občasných výbuchů jsem dával přednost se s ním o věcech víry nepřít. Kromě ambicí předělávat svět to byl také surrealista, dadaista, libující si v absurdnu. Třeba jsme se potkali na nějakém kongresu u atlantického pobřeží, na který on přijel z opačného konce kontinentu. Normální smrtelník by těch několik tisíc mil absolvoval letadlem. On ale přijel vlakem, pár dní a nocí se trmácel, na sobě stále tytéž Priscillou zakoupené pantalony. Pak se tedy potkáme, posadíme a jeho jako by posedla zvláštní cukatura, že začal sebou potrhávat do rytmu těch mnoha milionů nárazů železničních pražců.

Co asi bylo příčinou Svitákových sympatií nebo aspoň snášenlivosti vůči mé osobě? Snad exotika mého vyženěného zázemí, snad nedostatek lepších alternativ.

Hodně a dost zuřivě jsme se pohádali snad jen jednou. Příčinou sváru byla Maova Velká proletářská kulturní revoluce. Jejími horory jsem se podrobně zaobíral a najednou se od tak inteligentního myslitele dozvídám velechvály na destruktivní počínání kulatého kormidelníka, jež stálo miliony lidských životů. Ivan si liboval, poněvadž horory také postihly jím tolik nenáviděný partajní byrokratický aparát.

Já mu tehdy nadával cestou na Long Island, kde jsme se stali členy posádky na jachtě hostitele, významného činitele CIA. Den a noc jsme pluli po Atlantiku a na palubě konzumovali opojné nápoje.

Z Binghamtonu jsem Svitáka přestěhoval do New York City. U nás si nechal asi metr literatury. - z toho půl marxismu-leninismu, druhá půlka erotika či spíš pornografie. Jednu tu půlku jsem mu vrátil. Na Kolumbijské univerzitě, v ústavu vedeném Zbignievem Brzezinským, strávil jeden rok.

Poté se rozhlížel po permanentním zdroji obživy a objevil ho v městečku Chico v severní Kalifornii, v centru mandlových plantáží. Škola si exota tak značného mediálního kalibru považovala. Učil všehovšudy dva kurzy - zcela podle svého vkusu. Jeden s názvem Kafkova Praha, druhý Historie automobilu, nikoliv tedy automobilismu.. Věnoval se osudu vozu Tatra, poněvadž vynálezcem, spolutvůrcem prvního modelu byl jeho strýc Leopold Sviták.

Když jsme poprvé přijeli do Chica a našli jeho skromný domeček, na posteli tam seděla divukrásná dívčina poloindiánského původu.

Před sebou mám bytelný svazek naší korespondence. Například: 27.7.65. Ahoj,

Priscillo, nevíš o nějaké čínské princezně na vdávání? Ivan.

KONEC

(Z připravované knihy „Dost svévolně se košatící Osud“)

Neoficiální stránky Oty Ulče