20.4.2024 | Svátek má Marcela


SVĚT: Neztratit tvář v Pekingu

12.8.2008

Ty hry jsou zpolitizované a konají se v zemi, která znásilňuje lidská práva. Tak zní dvě základní hesla na adresu Pekingu, při nichž si každý radikál odplivne. Podívejme se na to ale střízlivěji. Čas k účinnému odplivování uplynul před sedmi lety, kdy Mezinárodní olympijský výbor (MOV) kandidaturu Pekingu schválil, a politika se táhne celým olympijským hnutím už 114 let – ode dne, kdy baron Coubertin po půldruhém tisíciletí antickou sportovní tradici obnovil.

Tím není řečeno, že máme Pekingu tleskat, baštit mu propagandu, mlčet k porušeným slibům, k cenzuře médií. Jenže při spravedlivém rozhořčení je dobré si uvědomit, s čím pohnout jde, a s čím ne. Pokud to někdo nerozezná, tak před Číňany „ztratí tvář“, sám si přivodí to největší ponížení.

Pohled na politizaci sportu odráží fandění. Her v roce 1912 ve Stockholmu se poprvé nezávisle na RakouskuUhersku účastnila samostatná česká výprava. Proč? Inu proto, že český zástupce u MOV Guth-Jarkovský byl kamarád Coubertina, jenž neměl rád Německo ani habsburskou monarchii a české věci fandil. Jak se na tuhle politizaci sportu a uznání českého separatismu tvářila Vídeň? Asi tak, jako by se Peking tvářil na samostatnou výpravu Tibetu.

I „tibetská věc“ má dost fanoušků, ale silové poměry se změnily. Nikoho v MOV by nenapadlo schválit tibetský olympijský výbor už proto, že pak by z tohoto světového fóra – má více členů než OSN – odešla Čína. Právě Čínu přilákal fanoušek jiného druhu politizace sportu, tehdejší šéf MOV, Španěl Samaranch.

Zástupce země, která udělala proslulou „tlustou čáru“ za fašistickou minulostí, a sám bývalý ministr Francovy vlády se jako první nechal slyšet, že by mu nebyly proti mysli olympijské hry v Pekingu.

A řekl to pár let po masakru na náměstí Tchien-an-men.

Nikdo účinně neprotestoval, takže dnes ochutnáme „tlustou čáru“ po čínsku, politizaci ve smyslu „co jsme si, to jsme si“.

Nikdo žijící v postkomunistickém světě, nemůže tvrdit, že by tenhle přístup neznal. Chce-li tedy někdo teď protestovat proti olympiádě v Pekingu, nechť tak činí, ale soukromě.

Žádný stát ani sportovní svaz si nemůže nalhávat, že by v Pekingu prosadil své představy. Slabost velmocí měříme účastí celebrit při zahájení. Tam šlo s něčím pohnout, tam si nemohl diktovat ani Peking, ani MOV, ale nakonec šla většina stejně na ruku Číně. Kde zůstaly silné řeči „jestřábů“ Bushe a Sarkozyho? Ve srovnání s nimi musíme zatleskat i Robertu Ficovi – na jeho neúčast by pozorovatel slovenského dění předem výplatu nevsadil, a vida, Fico vzdoruje.

Slabost MOV se ukázala při handrkování o cenzuru internetu. Kdo jiný než MOV by si měl došlápnou na vymahatelnost slibů daných pořadateli? MOV stanoví pravidla, MOV může hrozit tresty za jejich porušení, MOV může udílet sankce... Ale v praxi skutek utek a Jacques Rogge jen ve stínu své původní tváře zíral, jak olympijské hnutí skočilo na čínské sliby. A pokud už Peking ustupoval, pak po malých dávkách, mírně, obojace, prostě tak, aby on sám svou tvář neztratil.

Jenže to vše je součástí konkrétních politických rozhodnutí, nikoliv obecné politizace her. Jaké poučení z toho vyvodit?

Užitečnější by asi bylo, kdyby se MOV, politici i aktivisté zaměřili na vymáhání pravidel týkajících se samotného sportu. Politika se totiž nepěkně prosazuje i tam, kam nesahá moc pořadatele, ale jen sportovních bafuňářů.

Před osmi lety v Sydney padl kolektivní trest – pro doping byla vyloučena celá bulharská reprezentace ve vzpírání. Olympijský duch nasadil vysokou laťku, neboť veškerou odpovědnost přenesl na bulharské činovníky. Ukázal, že sportovce umí „postavit do latě“.

Před čtyřmi lety v Aténách to bylo horší. Když íránský judista, dvojnásobný mistr světa Miresmailí odmítl nastoupit proti Izraelci Vaksovi, nestalo se Íránu nic. Proč? Vždyť jsme viděli první ligu politizace sportu, popření olympijských ideálů, ducha fair play. Pro íránského prezidenta Chátamího to byl „krok do dvorany íránské slávy“ a v Teheránu za něj Miresmailí dostal 120 tisíc dolarů. MOVukázal nanejvýš tolik, že to bere na vědomí.

Před rokem zase Venezuela, pořadatel juniorského mistrovství v baseballu, odmítla udělit víza výpravě Tchaj-wanu. Proč? Aby šla na ruku Pekingu. A následovala nějaká sankce pro Venezuelu, když baseball je už olympijský sport? Ne, MOV přece odmítá politizaci sportu.

Na takové věci by se mělo v Pekingu soustředit olympijské hnutí. S čínskou praxí v oblasti lidských práv nepohne, čínské předáky do pozoru nepostaví, ale bude-li v rámci „nepolitického sportu“ zobat z ruky Íránu a Chávezovi, ztratí tvář nejenom před Čínou, ale i před sebou samým.

LN. 8.8.2008