V naší části světa, postižené smůlou zkušenosti napřed s hnědou totalitou (o jejíž dočasnosti ovšem nikdo nepochyboval) a pak s tou rudou, kdy jsme po Vítězném únoru 1948 její pád předvídali do příštích švestek a neztráceli naději, Sir Bruce Lockhard nás na vlnách BBC povzbuzoval, jenže těch čekání na švestky přibývalo a našeho optimismu ubývalo. Někteří z nás to vyřešili úprkem z místa beznaděje, kde čas se zastavil, a doma zůstavší většina se se situací venkoncem smířila, že naděleno a naděláno tak zůstává na věky.

A najednou bác – systém se rozkymácel, rozsypal a vývin tak mohutné události s historickým dopadem předpověděl kdo? Vím jen o jednom politologovi ve Francii, jehož jsme ovšem automaticky deklasovali na neškodného optimistického podivína. Štáby vědců, kádry ve výzkumných ústavech, bataliony analytiků ve špionážních službách – a nikdo z nich včas nepostřehl.

Něco teď o kvalitě mých osobních předpovědí. V dávném roce 1964, v měsíci říjnu, kdy v první supervelmoci dělníků a rolníků (a pracující inteligence) zrovna došlo ke svržení Nikity Sergějeviče Chruščova, jsem pohrdl svobodou a vlezl do manželského chomoutu. Má budoucí ujařmitelka chtěla zvolit den 10.10., výročí čínského (předkomunistického) národního svátku, a s protekcí se nám podařilo získat soudce vyšší instance, který nám požehnal ve své útulně chaotické kanceláři. Tak se stalo v městysu Mineola, Long Island, stát New York. Mým svatebním svědkem byl Vratislav Bušek, bývalý profesor na právnické fakultě v Praze, za války adresou v Mauthausenu, po únoru 1948 spěšně již na Západě, což dobře udělal, neboť Gottwaldova cháska ho odsoudila k trestu smrti oběšením, k němuž se nedostavil. Svědkem nevěstinky nebyl nějaký čínský hodnostář, jak se dalo předpokládat, ale český publicista Gustav Stern, velikán, za války značně činný v kruzích Benešovy exilové vlády v Londýně.

Taková to nobl sestava a já tehdy předpověděl – jak sobě, tak paní choti, že trvalost našeho manželství odhaduji maximálně na dva roky. Však to nebylo mé manželství první (k němu došlo v Plzni s mou dlouholetou láskou, posléze psychiatryní, která ale v době mé služby v jednotkách Černých baronů ode mě dezertovala), teď čínsko-švýcarské manželství nebude ani to poslední. Nu a jsme spolu dodnes k neutuchající vzájemné spokojenosti.

Stejně trapně bídně jsem předpověděl, že v tom Binghamtonu – městu na půl cesty mezi New Yorkem metropolí a Niagarskými vodopády – rovněž pobydu maximálně dva roky. A já tam na univerzitě strávil všechna ta leta až do penze a dál tam setrvávám, aniž bych se stěhoval na tolik populární, občasnými hurikány navštěvovanou Floridu.

Některé předpovědi mi ale vyšly a jedna z nich se zdařila přímo fenomenálně. Dne 31.prosince 1970, tedy na Silvestra, jsem byl pozván do místní filiálky televizního kolosu CBS zúčastnit se tzv. round-table - hodnotit, co právě končící rok dal a co ten nový asi přinese. U stolu se nás sešlo šest mudrců, vesměs z naší univerzity, a mezi nimi jedna historička, jíž se jejími pokrokovými názory poštěstilo dostat do přízně paní Maocetungové. První dáma rudé říše se jí dokonce svěřila se svými životními osudy, a tak vznikla kniha těšící se značné mediální pozornosti a mediálně zveličené paní kolegyni přibylo i na důležitosti a výřečnosti. Televizní natáčení proběhlo v odpoledních hodinách. Do studia jsem sice přišel ve stavu téměř ještě střízlivém, ale přece jenom pod vlivem přiliš dlouhého monologu pokrokové historičky jsem trošíčku usnul, a tak pokračoval i v průběhu dalšího tématu – předpovědí událostí v onom blížícím se roce 1971, již jen pár hodin před dveřmi. Když přišla na mě řada, někdo do mě, neslyšně pochrupávajícího, včas strčil a já vychrlil předpověď, že dojde k rozpadu Pakistánu. A tak se přesně stalo – hned tehdy v březnu. Několik lidí mi pak gratulovalo, s nevyhnutelnou poznámkou, že mít takový čich na burze, byl by ze mě vbrzku velmož.

Zůstal jsem kantorem a také písmákem. V roce 1973 jsem se pustil do jakéhosi polorománu (Špatně časovaný běženec), jehož hlavní postavou byl český oportunistický vykuk Pravodlav Komenda, tvor s většími ambicemi než talentem, jenž se po internacionální obrněné pomoci v roce 1968 zamotá do jakýchsi machinací, zpanikaří a uteče na Západ za svobodou, jejíž nedostatek mu dřív nevadil. Předpokládá, že se uživí hlásáním antikomunsmu - to v době války ve Vietnamu, nálad antiamerických, horování o výhodách sovětského systému – čili přišel do Ameriky v nesprávnou dobu. Proto takový titul knihy.

Při psaní a předení příběhu se mi Komenda začal protivit, vymknul se mi, a tak jsem se mu musel nějak pomstít. Což jsem učinil. V Praze měl kdysi milenku, posléze snoubenku, dceru mocné veličiny v politickém pozadí, v roli jakéhosi československého Beriji. Dal jsem mu jméno Vavřinec Síla a postavu k nerozpoznání od střízlíka Františka Filipovského.

Nyní k té mé pomstě: Komendu, vysedávajícího v nenáročně si počínajícím výzkumném ústavu, z československého oddělení jsem ho přeložil na filipínské. Však vlajky obou států jsou teméř totožné, kompjutr se spletl a Komendu tam přesunul. Musel se obtížně přeškolovat a dokonce byl poslán na služební cestu na ostrov Mindanao, ten největší a nejjižnější. Tam 21.srpna 1978 jsem ho vrhl do zajetí mohamedánských povstalců, jimž velel a jeho trýznil islámský revolucionář Ahmed, někdejší student na pražské estébácké Univerzitě 17. listopadu. Komendu odsoudil k trestu deseti let potupných zemědělských prací.

Tehdy jsem ovšem neměl tušení – snad nikdo neměl tušení – že na Mindanau teď v dobách jednadvacátého století nepříjemně aktivně si budou počínat islámští fundametalisté. Zdárně jsem se strefil, skoro jako kdysi s tím Pakistánem.

Kniha vyšla v Torontu u Škvoreckých v roce 1986 a dva měsíce po jejím vydání filipínský prezident Ferdinand Marcos padl po podvodných volbách (k jejichž výsledku mu ze všech států telegramem gratuloval toliko Gustáv Husák), Corazon Aquinová („buržoazní prezidentka“ v terminologii nakvašeného pražského tisku) ale hodlala vyjednávat s povstalci, nabídla jim neleninský třídní smír – takže Komenda by mohl být propuštěn. Však už si odseděl téměř osm roků.

A tak došlo ke zrodu pokračování v Komendově osudu. V prvním díle se potýkal s ošidnostmí asimilace v západním světě, kde ho trápilo ono myšlení - nemyšlení, iluze o světě vědeckých socialistů. Teď v druhém díle s příhodným titulem Šťastně navrácený běženec zejména zápolí s ošidnostmi svobody obohacující či krušící, lahodným darem či notným břemenem, tedy s univerzálním dilematem všude na světě. Komenda si ve svém filipínském koncentráku na jistoty života, jakkoliv mizerné, natolik zvykl, že po návratu do kapitalismu a vážení plusů a minusů svobody a odpovědnosti za vlastní osud, raději zvolil návrat do znormalizované vlasti, do klece s jistotami, kde ho estébáci zaměstnali v oddělení vyhodnocující zaprodance v exilu.

Rukopis jsem dopsal přesně 21. srpna 1988, k dvacátému výročí velké události, čili jen jeden rok a pár měsíců před koncem historicky tak náramného a nákladného, nepovedeného experimentu, jehož rozpad jsem ovšem vůbec nepředpokládal - jako úplně všichni, které jsem znal.

Kniha vyšla v Torontu v roce 1992 jako jeden z posledních titulů nakladatelství. V Čechách se ale nenašel nakladatel, který by se byl zajímal o domácí vydání - rukopis odmítali jako prý výsměch české národní povaze. Teprve po dalších čtrnácti letech pražský nakladatel Pavel Primus rozhodl jinak a kniha vyšla koncem roku 2006.. Takže mu salutuji.

Neoficiální stránky Oty Ulče

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče, právě jste si mohli přečíst, že nedávno tomuto autorovi vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************