Přijmeme-li zásadu, že není, co nesmí být, podlehli jsme pokrytectví v jeho nejdestruktivnější podobě.

Dost dlouho jsem cizinou se potloukal, jak pěje Jeník v Prodané nevěstě, po celičký ten čas zpráv o politickém i jiném dění ve vlastech českých ani na veškeré zeměkouli neměl a také je nevyhledával. Povím vám, je to úleva, takhle vůbec, ale pravůbec nic nevědět o světě. Kdyby se býval během mého potloukání z planety Země kus (uměl bych doporučit který) oddělil a jako samostatný planetoid vesmírem kroužil, snad ani o tom bych se býval nedozvěděl. Až ten blažený stav naráz skončil. V jednom z překrásných údolí ostrova Korsiky jsem co pěšec překřížil cestu partě motorkářů, kteří tam v četných a ostrých zatáčkách hověli svému rychlostnímu chtíči; nu, a protože je tělo lidské přece jen o dost křehčí než dvousetkilová motorizovaná obluda, vyšel jsem z toho setkání pochroumán. Zlomená lýtková kost a žebro, otřes mozku, vyšívání křížkovým stehem na lebce a na holeni, odřenin a pohmožděnin nepočítaně… ale nechci si naříkat přespříliš, mohla ta legrace skončit i mnohem hůř. Od politického dění mě pak den nebo dva chránil otřesený mozek, dalších pár dní v místním špitále jazyk francouzský, jímž jsem sice schopen na skromné úrovni obcovat, ale k hlubokomyslným debatám mi nepostačuje, poté už se na mě události v srdci Evropy i v širém světě hrnuly sílou horské laviny. Tolik na vysvětlenou mým přátelům a čtenářům, divícím se, proč Neviditelný psík tak dlouho mým jménem neštěkl. Sedím teď nad hromadou zameškaných témat, a nevím co dřív. Co se zpráv z širého světa týče, velkými nadějemi ani optimismem mě nenaplňují, spíš jsem znovu nasál starý, známý odér pukavce, jehož jméno jest pokrytectví. Čímž se konečně dostávám k námětu tohoto článku.

Málokdy mívá západní veřejnost příležitost užívat si skandálu tak trvanlivého, vždy znovu a znovu se zalíbením ohřívaného, jakým je aféra kolem zneužívání chovanců katolických internátních škol. Pokud jde o mě, nemusel bych se jí cítit dotčen; nejsem údem církve katolické, v centru mého zájmu neleží a její potíže se mě netýkají, aniž bych chtěl zpustlíkům v černých komžích dělat advokáta. Dost mě ale štve, když sleduji, jakým způsobem se o těch věcech vesměs mluví a píše: některé skutečnosti jsou vyzdvihovány hlasem hromovým a mnohonásobným chórem pořád dokolečka omílány, jiné opomíjeny, jako by jich nebylo. Pukavec pokrytecví neomylně proniká k mému cvičenému čichu, a snad i něco navíc. Čím to, že aféra exploduje právě nyní, na jeden ráz v celém západním světě, třebaže už od oněch hanebných skutků uplynula dlouhá desítiletí? Ne že by se o nich až do této chvíle vůbec nic nevědělo; jednotlivosti pronikaly na veřejnost po celou tu dobu, ale nikoho, zdá se, nad obvyklou míru nevzrušovaly. Spalo kritické svědomí lidstva a probudilo se zrovna teď, jako by do trumpety zadul? Jestli ano, kdo mohl být trubačem? Co přesněji sledoval? Nevylučoval bych, že lítost nad duševními mukami zneužitých žáčků to ani tak nebyla, jako… Namlouvá se nám, že se vlna hněvu a odsudků zvedla zcela spontánně, prostě že to pobouřená veřejnost už dál nemohla vydržet; ale dejme si pozor na spontánnosti. Mnohý příklad ukazuje, že přečasto bývají odborně řízeny a dlouhodobě připravovány. Proč asi… inu, je katolická církev mocnost značné síly a vlivu, třebaže nedisponuje žádnými divizemi; a při jisté zkušenosti není nesnadno odhadnout, komu asi tak leží v žaludku. Toto je konec klubka, jež by mohl některý investigativní žurnalista začít odvíjet, kdyby mu opravdu záleželo na rozboru důvodů a ne na senzacích. Jenže, není-liž pravda, bůhví čeho by se doodvíjel a jak by si své investigování odskákal. I nepočítám s tím příliš.

Především ale… jsem jen já taková potvora podezíravá, nebo napadlo ještě někoho jiného, že všichni ti, kteří se teď po třech i více desítiletích o překot dožadují omluv a odškodnění, jsou až na málo výjimek samí mužští? Nebo to možná leckterého pána od novin napadlo, ale nechal si pro sebe, aby… nevím hned co. Snad aby nevhodná vyjádření neotřásla jeho kariérou? Aby na sebe nepřivolal hněv oněch neviditelných, avšak nade vše mocných kruhů, určujících, který druh myšlení je přípustný a který si koleduje o hranici kacířovu? Aby nevybočil z korektnostního proudu, v němž se tak bezpečně a bez velkého hlavy lámání pluje? No nic, když se k tomu nikdo nemá, pustím se na ten tenký led sám. Autoři nabádavých článků znají jednoduché řešení pedofilních patálií: nechť katolická církev už jednou konečně přestane lpět na středověké instituci celibátu, a bude po problému. Ať, jak praví Ian Buruma ve svém článku „Svaté zneužívání“ v 15. čísle týdeníku Respekt, umožní vstupovat kněžím do manželského stavu, čímž jejich sexualita najde uspokojení v manželské postýlce a svěřenečkové budou ušetřeni chlípných pozorností. Skvělé! Jenže je zde jeden kdovíproč přehlížený háček: jak ukazuje naprostá převaha chlapečků mezi obětmi kněžských necudů, pachateli jsou či byli vesměs ti, jež, decentně řečeno, nevzrušuje opačné pohlaví. Vypuštění celibátu z církevních regulí by tudíž nevyřešilo pranic, milý pane Burumo, a k uzavření svazku maželského by hříšní páteři museli být přivlečeni v řetězech, vzpouzejíce se a prskajíce. Je hodno podivu, že analytik tak bystrý na tuto okolnost nepřipadl. Nebo připadl, ale…

Nikoliv, důmyslný muži. Řešení problému věru existuje, ovšem za cenu narušení panujících posvátností. Představeným katolických internátních škol by muselo být dovoleno udělat mezi uchazeči o místo vychovatele určitý výběr. Vyloučit z něj pány s, ehm, ehm, onou jistou sexuální orientací, jíž nevadí celibát. Litujeme, carissime, museli by smět říci takovému, rádi vás přijmeme za zahradníka nebo za účetního, k chlapečkům se však nesmíte ani pohledem přiblížit. Nenutno hned mluvit o diskriminaci; jsou prostě povolání, k nimž z dobrých důvodů nemá mít přístup každý. Je-li o někom například známo, že rád zakládá ohníčky a opájí se pohledem na požáry, bylo by nevhodné zaměstnat ho u hasičského sboru. Stejně nevhodné je zaměstnávat… honem, jak se takovým teď korektně říká… co vychovatele v chlapeckých internátech, ať církevních nebo necírkevních. Stačí?

No, asi jak komu. Jest mezi profesionály pera mnoho… slovo „pokrytec“ je snad v tomto případě příliš tvrdé. Ale těch, kteří s oblibou vystupují v roli břitce nesmlouvavých kritiků nepravostí, pro jistotu však vyhledávají takové, na nichž si nelze rozbít nos. A do církve, zvlášť do katolické, se řeže dobře a bez rizika. Není chráněna příkazy politické korektnosti, není žádného posvátného tabu, jež by odvedlo šíp kritiky do zakázaného prostoru. Strefit se jím, dejme tomu, do orientace, vedoucí k osahávání chlapečků… aj, aj. Homofobie! Diskriminace! Pošlapání lidských práv a důstojnosti! A už by si neškrtl v solidním tisku novinář, nevědoucí, kdy je zdrávo zahovořit slovy plamennými a kdy raději moudře hubičku držet, slova ústavy o svobodě projevu si na papírek napsat, v nejspodnějším šuplátku redakčního stolu schovat a nikomu neukazovat. Ještě že už jsem starý a na svém spisování existenčně nezávislý, povím vám, protože kdoví čeho bych se jinak dospisoval.

Abych všechno nějak shrnul: kde se naskýtá práce s mládeží – a nemusí to být vždy jen církevní zařízení – tam hrozí nebezpečí, že se k ní nahrnou osoby se zvláštní orientací. Buď k ní nebudou připuštěny, což se ovšem neobejde bez náramného lamenta a křiku o diskriminaci, nebo to tuhle tamhle některý chovaneček odnese doživotním traumatem. Záleží prostě na tom, co si vybereme: zda živého člověka s jeho zájmy a pocity, nebo vznešený, leč neživotný ideál. Tak fungují dějiny: probíhají po sinusoidě, jejímiž vrcholy jsou období ideálů, než se projeví jejich nesmyslnost a sinusoida poklesne k bodu rozčarování a skepse. To už se ale kdesi připravuje k vzestupu nový, zpravidla ještě střelenější ideál, a tak pořád dál, neboť poučitelnost nenáleží k duševní výbavě vizionářů.

V této ošemetné době po přelomu tisíciletí sinusoida opět jednou dosáhla vrcholu. Prožíváme období ideálu politicky korektního, jehož zbraněmi je předstírání, zastírání a zamlčování, povýšenost a nosů ohrnování; i není divu, že občas dostává na frak člověk a jeho svobodná vůle. Neboť svoboda i demokracie se stávají pokryteckým divadlem tam, kde je přípustný pouze jeden schválený názor, kdežto jiné jsou v lepším případě přecházeny opovržlivým mlčením, v horším stíhány ostrakizací. A samozřejmě nacházejí v takovém prostředí tučnou pastvu síly, jimž čerta záleží jak na člověku, tak na ideálech, ale rády se přiživí na atmosféře času, jež je připostrčí na cestě k moci. Případně, ani to nelze vyloučit, ji samy s profesionální zručností produkují. Jelikož jsem takový úkaz zažil během svého složitého života vícekrát, nemohu se zbavit dojmu, že se opakuje i v tomto případě. Že jsou projevy pedofilie v církevních zařízeních, jakkoli odsouzeníhodné, pouze zástupným tématem, na němž starého kozla záleží; cílem útoku že je církev sama, která ač nedisponuje divizemi, přesto je a zůstává pro velkou část západního lidstva respektovanou autoritou duchovní a morální. Zvlášť když nejsouc chráněna palisádou módních tabu, se do ní tak dobře a bez rizika řeže. Ještě jednou zdůrazňuji, že nejsem ani katolík, ani katolický sympatizant.

Hanover, 11. června 2010