Starodávná pranostika tvrdí, že doma bývá nejlíp, což třeba náhle přestává platit a postižení domorodci se dají do pohybu někam hodně pryč. Ve dvacátém století leckterý Evropan zejména neárijského původu měl dobrý důvod, aby se ze svého rodného kontinentu vzdálil k nenalezení.

Ledacos se mění k nepoznání. Poslužme si příkladem: Barack Hussein Obama, v Oslu korunovaný Nobeláčkem, stal se laureátem ceny míru.

Jeho zásluhy? To nejspíš ví jen on sám a výbor Oslanů, kteří tuto náramnou poctu mezi mnoha zasloužilými kandidáty vybírali. Krátce poté se prý již začalo v zasvěcených kruzích šuškat, že Obama si svou slávu zopakuje dalším mohutným vlivem na zachování světového míru, a to v náročném oboru lékařské vědy svým rozhodnutím, že přestane kouřit.

Současně se vyznamenává jako vojevůdce - záruka globálního univerzálního míru. Jeho účinnou zbraní je používání akurátních eufemismů - například mnohonásobné vyvraždění příslušníků vlastního vojska na texaské bázi Fort Hood mohamedánským oficírem s odvoláváním se na slávu Alláha, Obama vyřešil diagnozou „úraz v pracovním prostředí“.

Na rozdíl od mnohých státníků se před několika měsíci neobtěžoval svou přítomností v Paříži po tam způsobeném masakru. Po zabijácké události v Bruselu před několika dny americký prezident cosi promluvil v trvání téměř jedné minuty, však spěchal na Kubu k sourozencům Fidelovi a Raulovi. S ním se pak radoval sledováním basebalového utkání na sportovním stadionu. Svým způsobem přece jen pokrok, v porovnání se zprávou o uříznutí hlavy amerického novináře, na niž zareagoval pokračováním v nedohraném golfu.

Z Havany se nevracel do Washingtonu, tam aby se podstatněji vyjádřil k bruselskému usmrcení svých amerických spoluobčanů, ale letadlu poručil vydat se opačným směrem do Argentiny, kde si nedávno zvolili nového prezidenta.

Ve svém podstatném projevu k bruselské explozivní události peskoval dosud nemohamedánskou většinu lidstva, již se však úspěšně počtem smršťující, za její necitelný, neprominutelný zločin islamofobie. (Jakož ovšem i rasismus, bič kdykoliv k dispozici.)

Nemenším důrazem na skutečnosti, samozřejmé každému poněkud myslícímu stvoření, se v současné době vyznamenává Hillary Clintonová, kandidátka na opakované nastěhování do Bílého domu, tentokrát nikoliv jako pouze první dáma země, ale jako její první prezidentka v historii, přesvědčená a tuze zdůrazňující, že islám je přece náboženstvím míru, nemá nic společného s jakýmsi násilím. „Mějme v tom přece jasno.Islám není naším protivníkem. Muslimové jsou mírumilovní a tolerantní lidé a nemají vůbec nic společného s terorismem.“ Taková slova, údajné vnímání reality současného světa nyní tolik proslulou osobností, po níž se na letišti střílelo, ač se ve skutečnosti vůbec nestřílelo, osobnosti, která odcházela z Bílého domu jako zcela ochuzená a za pár roků sto miliony dolarů obohacená. Víc detailních jedovatostí jsem čtenáři předložil v textu s názvem Hillary Clinton s doporučením každému nepříteli (Neviditelný pes,19.1.2016).

Mediální mudrcové si v televizních rozpravách vyměňují rozumy. Přísní se zdají být zejména na Evropany, že nejsou vůči nahrnuvším se živlům dost vstřícní. Jsou například příčinou, že značně trpí nezaměstnaností.

Vznáším otázku o jejich kvalifikaci, jakož i ochotě, dychtění pro výkon povolání jakého? O schopnosti fungovat v řeči jaké? Ochotou se přizpůsobit místnímu způsobu života či snad s předpokladem, že se ti místní přizpůsobí přivalivším se vetřelcům?

Bývám zavalen opakovanými televizními záběry zejména rozlícených Afričanů, jejich opakované výkřiky money, money! Dosud jsem nepostřehl nedostatek stěžujících, domáhajících se parazitů.

Rozličná bývá ochota se novému prostředí přizpůsobit, pozvolně se integrovat, asimilovat, nebo takové přizpůsobování zcela ignorovat. Takovými sklony zejména vynikají příslušníci s mohamedánskou orientací, kteří zásluhou své neutuchající plodnosti se ze svého menšinového postavení již leckde proměňují v početní většinu.

Zřetelné rozdíly jsou k nepřehlédnutí. Třeba podnikavost Libanonců, jak zdatně se jim daří v maloobchodním počínání v nejedné západoafrické končině. Korejci například vynikají jako zdatní obchodníci se zeleninou v Americe. Tam rovněž značně úspěšní jsou Indové zejména ze státu Gužarátu v roli manažerů motelů.

Západoevropští hostitelé jako by se předháněli se svou social welfare štědrostí.

Těší mě nakyslé komentáře politicky tolik korektních komentátorů na adresu východoevropských států - nejčastěji to Maďarska, Slovenska, Česka a Polska - a jejich neochotě nenechat si tolik kálet na hlavu. Aspoň prozatím.

- - -

Porovnejme posun hodnot za posledních sto let s nynějším počínáním. Jak se pozměnil vkus, převrátily všelijaké preference, mnohé to změny v chápání pokroku.

Pozastavím se u příkladu amerického: strana Demokratů, nyní těch nejpokrokovějších. V dřívějších generacích náramných ztotožňovatelů s Ku-klux-klanem. Však i dosavadní velební senátoři patřili do takových řad. Progressive movement neboli Pokrokové hnutí, plně v květu začátkem dvacátého století, stálo v čele prosazování doktrín o genetické méněcennosti nejen černochů, ale i přistěhovalců z východní a jižní části evropského kontinentu - všichni ti Poláci a Taliáni, jakož ovšem i čeští našinci.

Do takových řad patřil i profesorský prezident Woodrow Wilson, po němž bylo a nyní znovu je pojmenováno pražské hlavní nádraží. Žádní američtí liberálové těchto dní něco takového si nepřipomínají. Velmi vlivný bestseller „The Passing of the Great Race“ z roku 1916 autora Madisona Granta se soustředil na velebení Evropanů severských.

Kniha byla přeložena do němčiny, Adolf Hitler ji pokládal za svou bibli. (Tuto zajímavost se dozvídám z textu mého oblíbeného autora, černošského vědce Thomase Sowella „Black and White, Left and Right“,Townhall.com, 22.3.2016). Tito ultrapokrokoví pokrokáři byli energetickými prosazovateli eugeniky (“věda o zlepšování dědičného základu a vývoje populace“, takto formulováno ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, nakladatelství Academia, 1978) o rasové méněcennosti. Docházelo k dorozumění jižanských prosazovatelů protičernošské segregace, ruku v ruce s pokrokáři - the Progressives. Tehdy černoši (na značný rozdíl od nynější doby) hlasovali pro Republikány stejně automaticky, jak nyní hlasují pro Obamu. Ještě v roce 1957 pro zákon o občanských právech ve prospěch černochů hlasovalo víc Republikánů než Demokratů.

Nyní se pravda prezentuje ve značně jinačí podobě. Rovněž se od Sowella dozvídám, že prvním profesorem na chicagské univerzitě (posléze i Nobelovým laureátem) byl konzervativec Milton Friedman, jehož pravou rukou byla černošská sekretářka až do jeho smrti v roce 2006.

Sowell vidí v otázkách rasy velký rozdíl mezi tehdejší a nynější politickou jak levicí, tak i pravicí : liberálové obhajují černochy z jinačích důvodů - totiž ve prospěch tzv. hoodluns (“lumpové, huligáni“) automaticky považovaných za mučedníky, kdežto politická pravice stojí na straně černochů, které zcela správně vidí jako ty nejčastější oběti takových lumpú.

Rudolph Giuliani, bývalý republikánský primátor New York City, měl zcela jiné zaměření priorit: tuze zmnožil řady městské policie, prosazoval politiku tvrdé ruky proti zločincům, s výsledkem, že vražednost v metropoli klesla na pouhý zlomek původního počtu.

Obtížná by byla představa, že jeho úspěšně tvrdá ruka by se v nynějších podmínkách mohla k veřejnému prospěchu opakovat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče