Naším nepřítelem není „terorismus“, ale ti, kdo jej používají jako zbraň

Nemine skoro den, aby nás nedostihla zpráva o dalším teroristickém útoku. Je už únavné všechny je vypočítávat. První informace obvykle hovoří pouze o „teroristech“, nebo ještě raději o jakýchsi blíže neidentifikovaných „ozbrojencích“, kteří se pravidelně teprve později vybarví jako radikální islámisté. Pravda se musí veřejnosti servírovat obezřetně, po dávkách, aby byla stravitelnější. Když už konečně vypluje na povrch celá, dozvíme se jen to, co jsme už všichni stejně čekali, takže nanejvýš pokrčíme rameny: no ovšem, stará známá firma. A svět se točí dál, jako by se nechumelilo. Případně nějaká hlava státu vysloví rodinám postižených hlubokou soustrast a odsoudí násilí ve všech jeho podobách, a pro jistotu hned na obou stranách. (Nemusíte ani hádat třikrát, která je ta druhá, trefili jste hned napoprvé.)

Je to skoro až k smíchu, kdyby to nebylo spíš k pláči, jak úzkostlivě se politici vyhýbají jasnému pojmenování zla, které už začíná ohrožovat celou planetu. Vyhrůžky mluvčího ISIS Abu Muhammada al-Adnaniho bombardováním Londýna, Paříže i Washingtonu nelze přece odbývat jen jako velkohubé chvástání jednoho blázna – ovládnutí světa je skutečně jejich programem a oni to myslí smrtelně vážně. Ta vražedná ideologie už infiltruje všechny kontinenty. I ten Tunis byl napaden zevnitř, svými vlastními občany. A páteční krvavý vzkaz z Jemenu? Neznám přítele, neznám bratra! Vyhlašovat jakousi „válku proti terorismu“ je naprosto stejný nesmysl jako vyhlašovat válku proti puškám. Nepřítelem není puška, ale ten, kdo z ní střílí. Dokud nedokážeme jasně a zřetelně pojmenovat ty, kdo terorismus používají jako zbraň proti zbytku světa, nemáme šanci se jim ubránit. Všechny ty politicky korektní tanečky kolem společného jmenovatele vyznavačů teroru jen zamlžují podstatu problému a přispívají k jejich úspěchu.

Je otázkou, zda s radikálními opatřeními proti postupu radikálního islámu vyčkávat, až se jeho dalším terčem opravdu stane Big Ben, Eiffelova věž nebo Bílý dům. Ze všech těch dosavadních masakrů jsme se už dávno měli poučit, že se nevyplácí strkat hlavu do písku. Nevyhlásil snad válku nevěřícím sám Prorok? Nepostavil se osobně do čela armády svatých bojovníků za pravou víru a nepovraždil všechny muže židovského kmene Banú Qurajza v Medině? Není krvavé násilí proti odpůrcům ve svatých knihách islámu chváleno a doporučováno odjakživa, koránem počínaje? Tvrzení, že vražedné útoky islámistů nemají s islámem nic společného, je nehorázná lež, neboť jsou koránem přinejmenším inspirovány, ne-li přimo nařizovány, jak bylo na zdejších stránkách již vícekrát doloženo relevantními citáty.

Čím tedy začít? Pro začátek by se snad mohlo uvážit několik předběžných návrhů:

- Islámské právo šaríja prohlásit za neslučitelné s našimi civilizačními hodnotami a se zákony tohoto státu.

- Všechny islámské organizace (obce) v ČR vyzvat, aby veřejně (např. vystoupením svých představitelů v televizi) deklarovaly, že uznávají právo každého jednotlivce na svobodnou volbu i změnu náboženského přesvědčení, stejně jako rovnoprávnost mužů a žen. Pokud tak neučiní, rozpustit je a zakázat jejich činnost jakožto směřující k potlačení lidských práv a svobod. (Podle islámského práva se odpadnutí od islámu trestá smrtí.)

- Stejným způsobem a se stejnými důsledky nechť dotyční představitelé deklarují, že se v praktikování svého náboženství zříkají jakýchkoli mocenských nároků a násilných prostředků.

- Za každou vypálenou synagogu nebo kostel na územích ovládaných islámem uložit zdejším muslimům zvláštní daň jako příspěvek do fondu na podporu pronásledovaných menšin.

- Totéž za každou popravu zajatců džihádisty.

- Za jakýkoli projev nábožensky motivované nenávisti nebo násilí na našem území trestat nejen provinilce, ale i jeho náboženskou obec citelnými pokutami.

- Neprodleně zahájit práce na legislativě, která by tyto kroky právně ošetřila.

Samozřejmě se tu zvedne pokřik o nepřípustnosti kolektivních trestů. Ptám se: Neexistuje snad nic takového jako kolektivní vina? Nejsou snad vedle samotných „výkonných“ teroristů vinni i ti, kdo jejich počínání třeba jen mlčením schvalují, kdo jim tajně nebo i veřejně tleskají a kdo jim poskytují morální, politickou a případně finanční podporu? Má snad jenom téhle sebrance zůstat vyhrazena výsada držet nevybíravým terorem v šachu kolektivně celou společnost? Oni nebudou nikdy hrát podle našich demokratických pravidel, proč to tedy nezkusit naopak a nedat jim ochutnat alespoň tento až směšně mírňoučký odvar jejich vlastní medicíny?