29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Návody páně Timmermansovy a matička Příroda

24.6.2016

Žádná země ať se nepokouší uniknout nevyhnutelnému promísení kultur! Spíš by měli být migranti povzbuzováni k dosažení i nejvzdálenějších míst planety, aby bylo zajistěno, že nikde nezůstanou zachovány homogenní společnosti. (Frans Timmermans, nizozemský vicepresident Evropské komise)

No pozdrav Pámbu, pane Timmermansi, avšak vše svým pořádkem. Nic si nemalujme; každý problém má svůj mezní práh, po jehož překročení se stává neřešitelným. Za příklad může posloužit demografický vývoj africké republiky Nigerie: v roce 1950, kdy tamní lid ještě úpěl pod britským koloniálním jařmem (ne že bych to úpění mínil ironicky, ó nikoliv), hostilo její území 33 milionů duší. Do posledního sčítání r. 2014 nakynuly zmíněné duše na 174 milionů, neboli více než na pětinásobek. Pane jo! A kynutí bystrým tempem pokračuje, dle odhadu komise Spojených národů má být roku 2050 v Nigerii duší kolem 400 milionů... netřeba být nadán dary věšteckými k předpovědi, že jich tolik nebude. Že dřív zasáhne matka Příroda nějakým příšerným, představivosti lidské se vymykajícím karambolem. A nejen v Nigerii, nýbrž na dobrých dvou třetinách povrchu zemského.

Zbláznil se svět? Po dlouhá tisíciletí křivka demografického vývoje stagnovala nebo jen velmi pozvolna stoupala, a najednou... Inu, nezbláznil. Jen nám, lidem Západu, zase jednou omazala matička Příroda, potvora zlomyslná, o nos naši přespříliš dobrou vůli. Západní léky a léčebné metody ze zasloužily o zvyšování průměrného věku v zemích, nesoucích kdovíproč jméno rozvojové, výrazně se snížila dětská úmrtnost, proklínané koloniální jho udělalo konec věčným kmenovým válkám, tisíce obětavých dobrovolníků usilují, a s úspěchem, o vymýcení tropických nemocí, až... až se milý rozvojový svět ocitl v pasti přelidnění, z níž není úniku.

Mohli jsme to tušit. Nebo jsme i tušili, ale nechtěli si připustit. Po více než století experimentů (s vysazením králíků v Austrálii například) už víme, že přenášení živočišných a rostlinných druhů někam, kde nejsou domovem, je koledováním si o malér. Teď pomalu začínáme chápat, že totéž platí o přenášení kulturních a civilizačních norem. Intelektuální duchové Západu hledají, jakou vinu by ještě naložili na hřbet své civilizaci, i jest mi podivno, že na tuhle ještě nepřišli: pácháním dobra v zájmu nerozvinutých zemí a etnik se Západ přičinil o jejich rozklad, v horším, ale nikterak vyloučeném případě o zánik. Nemorální, že. Nevhodno vyslovovat, i kdybychom si to mysleli. Jenže matička Příroda, potvora, píská na naši morálku. Má svou vlastní, nejsoucí v souzvuku s našimi představami dobra a zla. Nelze, aby někdo konal zlo, aniž by zamýšlel dobro, pravil svatý Tomáš Akvinský před osmi staletími, což jsem sice už kdesi uvedl, je však zdrávo si občas připomenout. Nikdo neví, co jest pravda, nejvíc je jí ale skryto v tom, co neradi slyšíme.

Což v neztenčené míře platí o současné uprchlické krizi, maléru to, na němž se tříští morální představy evropského lidu a jeho politických představitelů. Jedni, jako v záhlaví citovaný pan Timmermans, doporučují vyskočit si na vlnu potopy a plout s ní i za cenu utopení; jiní radí k stavbě hrází, nejsouce mezikulturního utopení žádostivi. Sám bych řekl, že projekt páně Timmermansův je nejen poněkud střelený, ale navíc i starého kozla platný. Máme-li na této nenafouknutelné planetě bezmála půlosma miliardy duší, nepomůžeme ničemu, budeme-li jimi pošupovat semo tamo, i kdyby nakrásně byla taková představa proveditelná, jako že spíš zvoní rolničkami bláznovskými. Spíš jde o to, aby se šílené přemnožování zastavilo aspoň na té půlosmé miliardě, což ovšem nezaručí nejen pan Timmermans, nýbrž ani všichni chórové nebeští, o to by se museli přičinit tamní národové sami. Pakli nepřičiní, což sotva lze očekávat, zbývá už jen potvora Příroda. Poradila si s dinosaury a neandertálci, poradí si i s přemnoženým druhem homo sapiens, amen.

Opusťme však patálie, jejichž řešení je mimo dosah našich možností a soustřeďme se na to, co – zatím – řešitelné je, nebo by při odložení ideologických brýlí řešitelné býti mohlo. Zachování homogenní společnosti je věc nereálná i bez pana Timmermanse; kam až psané dějiny sahají, žádných homogenních společností nikdy nebylo, vždy byly v nějakém poměru namíchané. Otázkou jest, máme-li namíchanosti ještě napomáhat, nebo se přece jen snažit o uchování tak velké části kulturní a civilizační svébytnosti, jak jen dokážeme. Jinak řečeno, společnost, v níž bude souzeno žít našim dětem a vnukům může být méně či více namíchaná, přesto ovládaná duchem Západu, vycházejícím z křesťanství, řecko-římské antiky a evropského osvícenství.

Rozhodneme-li se však pro tuto alternativu, musíme nakousnout tvrdé jablíčko: co s migračními vlnami, dorážejícími na náš kontinent? Jsme povinni přejímat populační přebytky zemí, kde bezmyšlenkovité přemnožování přerostlo v neodčinitelnou katastrofu? K tomu lze zaujmout dvojí postoj. Jedním, ušlechtilými duchy doporučovaným, je oběť: obětujme sami sebe, abychom zachránili miliony zoufalých lidí. Což bychom snad mohli v extrémním případě přijmout, kdyby to bylo něco platné. Ale není. Jen během posledního roku se světové lidstvo – tudíž vesměs lidstvo oněch podvyživěných zemí – rozhojnilo o 86,1 milionů; i jest nasnadě, že kdyby dejme tomu země české projevily ochotu přijmout celý milion běženců místo nějaké bídné tisícové kvóty, pilně se rozmnožující národy tzv. třetího světa doplní ten úbytek v běhu čtyř dnů. Pravda; jsou tací, jimž stačí udělat gesto. Stanovit ideál, vyzvat k solidaritě, jít příkladem, ukázat cestu spásy. Což je sice velmi ušlechtilé, jinak ale houbeles platné.

Druhou alternativou je počínat si selektivně. Mluví se sice o uprchlících před hrůzami sektářských válek tamhle v Syrii nebo v Iráku – ponechme stranou, do jaké míry podnícených jejich vlastním nesnášenlivým náboženstvím – ti však činí v celkovém počtu zájemců o život ve vysněné Evropě odhadem desetinu. Všichni ostatní prostě jen hledí uniknout z bídy svých zdevastovaných – opět ponechme stranou kým a čím – zemí, ledaže někteří se už na pochod za štěstím vydali, kdežto miliony jiných se na něj teprve chystají. Nejde tudíž v jejich případě o uprchlický, nýbrž přistěhovalecký problém; a s tím bychom si měli umět poradit:

- Dbát nejen cizího, ale i vlastního zájmu. Neboť zanikne-li Západ, všechno s ním zanikne; zůstane-li zachován, je jistá naděje i pro ostatní, i když nevelká. To tedy především.
- Z migrantů je zásadně třeba vyřadit všechny, kteří se pokoušejí do našich zemí vetřít nějakým švindlíkem nebo lží. Tvrdíš, že je ti patnáct a rostou ti fousy, že prcháš ze Syrie a neumíš syrským dialektem ani kváknout – koukej mazat.
- Totéž platí u osob bez platných dokladů; výmluvy ztratil jsem, ukradli mi, spadly mi do moře, by měly mít opačný účinek.
- Když je řeč o moři: bez výjimky vracet každého, kdo dosáhl svého cíle prostřednictvím převěděčských gangů. Kdo měl pět či deset tisíc dolarů, kolik tak činívá převaděčská taxa, nemusel nikam prchat, ale mohl si zařídit slušně úživný krámek či dílničku doma. Neumí-li nic, co by v takové dílničce provozoval, nebudiž vítán ani u nás.
- S tím je spojena otázka suverenity. Nevěděl bych, proč musíme respektovat suverenitu nadobro rozpadlých států s dvěma vládami, pěti presidenty a stovkou znesvářených milicí; proč nemůžeme zachycené převaděčské čluny vzít za provázek a odtáhnout zpátky, odkud připluly.
- Měřítkem by měla být být použitelnost ve smyslu kvalifikace odborné i jazykové. Nevyžadoval bych od příchozích, aby uměli hned česky (dánsky, finsky); některý ze světových jazyků by ale měli aspoň na základní úrovni ovládat. Kdo neumí komunikovat jinak než dejme tomu paštunsky a neovládá ani žádné použitelné řemeslo, o tom lze míti za to, že se stane doživotním klientem sociálního úřadu. Sociální dávky, dojde-li na ně přesto, by měly svou výší potenciální zájemce odstrašit, ne lákat.
- V celek shrnuto, všem uvedeným i neuvedeným potížím lze předejít bezvýjimečnou vizovou povinností, a to už v zemi původu, ne až někde cestou. Udělení viza nechť předchází pohovor s vyslaneckým úředníkem, během nějž je zjištěna a vysvědčeními doložena uchazečova použitelnost v cílové zemi. To stačí, tak je přistěhovalecký problém ne-li vyřešen, aspoň omezen na přijatelnou míru.

Jsem si ovšem jist, že která evropská vláda by výše uvedené zásady vzala za své, se zlou by se potázala u intelektuálních dobrodějů i politických profesionálů, celých ustrašených, aby se s něčím nemuselo hejbat. Nemusíme si příliš všímat pokřiku jedněch ani druhých. Ač německý občan – a možná právě proto – dobře chápu společnosti střední a východní Evropy s jejich mnohem výraznější zdrženlivostí vůči všelijakým kvótám a jiným toho druhu požadavkům, než jakou se vyznačují země na západ od někdejší železné opony. Češi, Poláci a jiní takoví mají ještě v dobré paměti život na komunistické komando a nejsou žádostivi je vyměnit za komando multikulturní. Ani, což je neméně podstatné, nebyli zasaženi studentskou revoltou roku 1968, majíce tím časem po čertech jiné starosti. Hnutí rozhněvané mládeže – nejisto zda v režii KGB, v každém případě se sovětským stratégům dobře hodilo do rozpočtu - zplodilo regimenty radikálních levičáků v různém stupni narudlosti, zavrhujících a zesměšňujících vše, čím je podmíněn západní životní způsob. Zestárli sice, vyměnili rozšmajdané tenisky za buržoazní kravaty a zlaté brejle, jejich potřeštěné představy jim však straší v hlavách doposud.

Představy sociálního inženýrství, abychom byli věcní. Předělání společnosti dle ideologických kuchařek, ony věčné lepší, spravedlivější etc. zítřky, jimž se ještě nestalo, aby neskončily příšernou katastrofou. Snad by pro sociání inženýry měla být zřízena rezervace, kde by své recepty mohli vyzkoušet na sobě. Panu Timmermansovi jest přáti, aby se tam dočkal svého promísení kultur (po němž nikde nezůstanou zachovány homogenní společnosti) a dobře si jej užil.

No, dost už. Čas nestojí, už i v západoevropských zemích jedné za druhou se dostávají ke slovu ti, kdož byli ještě před půl rokem s pohrdáním zváni populisty, pravicovými extremisty, ba fašisty (braunes Pack, hnědá pakáž, tituloval takové pan Sigmar Gabriel, předseda německé strany sociálně demokratické). Lze očekávat, že než uplyne ještě rok či dva, pohrobci studentské revolty roku 1968, jednotní ve své zášti vůči západnímu životnímu způsobu, ztratí poslední zbytek své věrohodnosti. Jen dbejme toho, abychom odmítnuvše ještě poměrně průhlednou intelektuálně levičáckou indoktrinaci, neskočili na špek mnohem záludnější indoktrinaci postsovětsko-putinské, k čemuž, jak tak koukám, je mezi středo- a výchdoevropskými lidy výjimečně náchylný lid český. Ale o tom snad někdy jindy.

Hannover, 20. června 2016