Současná krize na Ukrajině dává patnáctému výročí našeho členství v NATO velmi realistický rozměr. Události postbipolárního světa nás vedly k tendenci zapomínat na naše nedávné úspěchy a podceňovat tradiční archetypy mocenského chování jednotlivých států a národů. Dramatická nestabilita doslova v nedalekém sousedství ČR tak byla opětovným probuzením do světa reálpolitiky.

Přitom není třeba propadat hysterii, stačí si jen s chladnou hlavou uvědomit, že ukrajinská krize je střetem o sféry vlivu mezi Ruskem a "Západem", kde my jsme součástí onoho Západu. Putinovo Rusko se chová ze svého pohledu logicky – zkouší, kam až mu Západ (a tedy i my) dovolí zajít. Chovejme se tedy také logicky.

Ruská strategie je i reakcí na dlouhodobou Obamovu politiku snižování vojenské přítomnosti v Evropě, armádních škrtů i opomíjení strategického významu střední a východní Evropy, jehož výrazem bylo mj. zastavení projektu protiraketové obrany v ČR (na němž se ovšem podstatnou měrou podepsala i naše domácí pátá kolona, která nyní mlčí). Není proto náhodou, že bývalý Obamův protikandidát senátor McCain v kontextu posledních událostí myšlenku protiraketové obrany oživil. Kromě svého skutečného vojenského potenciálu – který by na současný ruský postup měl minimální dopad – by protiraketový systém měl i svou přenesenou váhu. V dobách studené války se tomu říkalo doktrína zadržování a zdá se, že tento pojem by mohl nabýt nové aktuálnosti.

Ukrajina také ukázala přidanou hodnotu spojenectví v NATO tváří tvář Evropské unii. Potvrdilo se, jak je nadsazené našemu členství v EU přisuzovat hlubší strategický či bezpečnostní rozměr – ve smyslu buď EU, nebo Ruska. Zatímco krizi řešily ad hoc koalice národních států, tzv. ministryně zahraničí EU Ashtonová fungovala maximálně jako jejich tisková mluvčí, bez politického mandátu, reálné síly i kreditu do situace konstruktivně zasáhnout. A bylo to zase NATO, které symbolicky posílilo svou přítomnost v Pobaltí a Polsku. Je totiž jasné, že obranné kapacity NATO jsou výmluvnější než zahraničněpolitické a bezpečnostní plány prezidenta Evropské komise či někoho podobného.

NATO je bezesporu nejúspěšnějším obranným a vojenským uskupením historie. Uspělo ve své hlavní, defenzivní misi, kvůli které vzniklo, a potvrzením tohoto úspěchu je právě členství bývalých komunistických zemí. Dodnes se u nás málo doceňuje, jak aktivní angažmá české armády v misích NATO přispělo k pozvednutí mezinárodní prestiže a důvěryhodnosti ČR.

NATO se také dokázalo adaptovat z působení v bipolárním světě na změněné podmínky. Nyní jsme na cestě ke světu multipolárnímu, v němž vedle NATO a USA budou hrát důležitou roli Rusko, Čína, Indie a jejich rostoucí výdaje na obranu a vyzbrojování. Tato uspořádání je jak bezpečnostně, tak i ekonomicky stále více kompetitivní a klade na atlantické partnerství větší nároky. O to více je třeba společného úsilí o ochranu hodnot euroamerické civilizace tak, aby byly i nadále dominantními principy globálního mezinárodního systému. Žádný konec dějin se nekonal. Liberální demokracie není definitivním vítězem historie. Svět není o nic bezpečnější než v době soupeření dvou bloků. Možná spíše naopak.

Autor je kandidát ODS pro volby do EP, 1. místopředseda strany, předseda poslaneckého klubu EP

LN, 12.3.2014