25.5.2019 | Svátek má Viola


SVĚT: Nač zemře západní civilizace

7.1.2015

Finanční krize poskytla záminku pro explozi legislativy všeho druhu. Západní civilizace cílevědomě ničí svou myšlenkovou svobodu a konkurenci.
Řadu století Evropa a její kultura dominovaly světu. Evropskými jazyky se hovoří na všech kontinentech a používá je nejvíce národů. Evropa dala lidstvu zásadní vědecké objevy a největší umělecká díla. Rovněž lidská a občanská práva, demokracie a svobodný obchod jsou evropským vynálezem, čímž seznam ani zdaleka nekončí. Nyní se však zdá, že je Evropa u konce s dechem, že je ekonomicky i finančně vyřízená.

Evropa je v krizi. Funguje již jen ze setrvačnosti a z kapitálu nashromážděného během minulých století. Po stránce politické kolísá mezi snem o vytvoření kontinentálního impéria a poznáním, že tato cesta nevede nikam. Po stránce ekonomické postupně ničí to, co ji učinilo velkou. Po stránce demografické pak páchá sebevraždu.

Analýze evropského úpadku však musí předcházet aspoň stručné pojednání o minulých úspěších tohoto kontinentu. To je téma na celé knihy, nicméně ekonomičtí historikové se v zásadě shodují na jednom základním principu, kterým byla konkurence – mezi městy, státy, církvemi, obchodními korporacemi, univerzitami, uměleckými směry.

Americký politolog Fareed Zakaria například upozorňuje na oddělení světské a církevní moci, uspořádání unikátní v evropské historii a nikde jinde nevídané. Prakticky ve všech velkých impériích minulosti byl panovník zároveň hlavní náboženskou autoritou. Zavedení prvku konkurence v raném středověku mělo přelomový význam.

O konkurenci píše i anglický historik Niall Ferguson ve své knize Civilizace: Západ a zbytek světa. A uvádí vedle konkurence dalších pět klíčových faktorů, které Západ měl na rozdíl od ostatních civilizací – vědu, demokracii, medicínu, masovou spotřebu (konzumerismus) a pracovní etiku. Ferguson přesvědčivě ukazuje některé překvapivé okolnosti, díky nimž Západ pokořil zbytek světa.

Význam Benjamina Robinse

Zásadní vliv na formování historie měl matematik Benjamin Robins (1707–1751). Narodil se do chudé rodiny bez možnosti studovat na univerzitě. Ovládl však tehdejší vrchol poznání v oboru. V 21 letech byl již členem Královské společnosti a získal zaměstnání u Východoindické společnosti jako dělostřelecký důstojník a vojenský inženýr, uvádí Ferguson. Něco takového by dnes nebylo možné. Ačkoli univerzitní vzdělání je finančně mnohem dostupnější, cesta k uznání mnohem trnitější, a především byrokratičtější. Talent bez příslušných „papírů“ neznamená nic.

Nejen Robins, ale ani nedostudovaný medik Charles Darwin by se dnes neprosadili. Když byl jmenován přírodovědcem na lodi Beagle, neměl žádné akademické tituly, které by ho k tomuto úkolu opravňovaly. Přinejmenším podle dnešních měřítek. A mimochodem, dnes, kdy je populární žehrat na přílišnou moc velkých korporací, je nemyslitelné, aby jakkoli velká firma měla vlastní dělostřelectvo. Moc státu je dnes větší než kdykoli v lidských dějinách.

Světodějný význam Benjamina Robinse spočívá v tom, že začátkem čtyřicátých let 18. století uplatnil Newtonovu fyziku pro řešení střeleckých a dělostřeleckých problémů. Použil diferenciální rovnice, aby poprvé v dějinách přesně matematicky popsal trajektorii střel s uvážením odporu vzduchu. V knize Nové principy střelby z roku 1742 lze objevit řadu praktických doporučení, která změnila způsob vedení válek. Šlo o převrat srovnatelný například s vynálezem kulometu nebo letadla.

Během tří let následoval německý překlad, jehož autorem nebyl nikdo menší než věhlasný Leonard Euler. Následoval překlad do francouzštiny a dalších evropských jazyků. Robinsova balistická revoluce znamenala konec velmocenského postavení Turecka a jakýchkoli dalších mimoevropských národů. Evropa se stala vojenským hegemonem světa. Byla předstižena jen USA, které ovšem rovněž patří k západní kultuře.

Veškerý vědecký a technický náskok Západu, z nějž vyplývá i vojenská a ekonomická nadvláda, byl umožněn svobodou, volnou konkurencí myšlenek, oproštěním od absolutní vlády náboženství nad myšlenkovým světem civilizace. Z šesti klíčových faktorů zmiňovaných Fergusonem je konkurence nejdůležitější. Ostatních pět jsou víceméně jen důsledky myšlenkové svobody, svobody vlastnit majetek, a tudíž konkurenceschopnosti.

Robinsovo strategicky důležité dílo by se nikdy neprosadilo v podmínkách uzavřené společnosti, v níž je možnost postupu vázaná na příslušnost k rodu či kastě, případně ke složení formálních státních zkoušek čínského typu.

Čína a prokletí byrokracie

Čínské imperiální zkoušky byly pozoruhodným fenoménem, který zajišťoval kulturní a mocenskou kontinuitu Říše středu dlouhou dobu. Jejich historie sahá zhruba od roku 605 až do roku 1905. Adepti na akademickou hodnost, bez níž byl jakýkoli postup v čínské byrokratické hierarchii nemyslitelný, podstupovali velmi náročné zkoušky, jejichž předmětem bylo během tří dní a dvou nocí napsat esej v osmi klasických formách. Zkoušky byly přísné a jejich formát se mnoho století téměř neměnil. Neobsahovaly žádné technické nebo přírodní vědy.

Výsledkem tohoto systému byla dokonalá myšlenková a kulturní monokultura. Úřední kariéra řadu století přitahovala nejlepší čínské mozky, a proto zbývalo málo těch, které by se věnovaly vědě, technice, podnikání a obchodu. Čína se tím stala jednotným, disciplinovaným, ale zkostnatělým obrem, kterému se vyhnula průmyslová revoluce. V Británii naopak každý nedouk s chabým nebo vůbec žádným formálním vzděláním směl dělat cokoli, co uznal za vhodné a čím se uživil.

Kromě Robinse a Darwina to byli například James Watt (nedokončená základní školní docházka), John Harrison (vynálezce námořního chronometru; nikdy nechodil do školy), Michael Faraday (jen základní vzdělání), Isambard Kingdom Brunel (inženýr a podnikatel v železniční a námořní dopravě; jen ukončené středoškolské vzdělání) či Henry Bessemer (autor přelomových vynálezů v oboru metalurgie, který se ve věku 26 let bez formálního vzdělání stal členem francouzské Akademie věd). Jen v samotné Británii bychom mohli jmenovat desítky a stovky významných mužů, v menším množství i žen, kteří se zasloužili o vznik průmyslové a vojenské hegemonie Evropy a západního světa.

Západ versus Orient

Rozdíl mezi Západem a Orientem byl v tom, že na Západě mohl uspět každý, kdo se uplatnil na trhu práce a myšlenek. Orient byl naopak založený na starodávných rigidních hierarchických uspořádáních, která měla základ buď kastovní (Indie), náboženský (islámský svět), anebo byrokratický (Čína).

Lidé, kteří se zasloužili o vzestup Západu, to nečinili kvůli státním plánům či postupu ve státní hierarchii ani díky státním dotacím, ale z přesvědčení, z vášně pro svou věc, z touhy poznávat, tvořit a budovat a samozřejmě i z dychtivosti po osobním obohacení kapitalistickou cestou.

Čína, která je vlastně civilizací sama o sobě, zůstává ve svých hlavních oblastech politicky jednotná již od roku 221 před naším letopočtem. A jednota podle některých názorů znamená sílu. Mnoho států má ve znaku motto typu „v jednotě je síla“, včetně někdejšího Rakouska-Uherska. Proč tedy světu dominuje kultura a civilizace roztříštěné a chaotické Evropy, a nikoli velké Číny?

Byly dějinné momenty, kdy Čína měla před Evropou náskok. V letech 1405 až 1433 měla největší námořní flotilu na světě. Číňané uskutečnili řadu zámořských výprav. Podle některých názorů dokonce admirál Čeng Che objevil Ameriku desítky let před Kolumbem. Ať je, či není tato teorie pravdivá, existovala reálná možnost, že se hlavním světovým jazykem stane čínština. Proč se to nestalo?

Admirál Čeng Che se vrátil z objevitelských plaveb do státu, který trpěl těžkou finanční krizí. Císařství mělo obrovské výdaje s financováním válek proti Mongolům a Vietnamcům. Bylo třeba najít viníka a v tomto směru se admirálova výprava vrátila jako na zavolanou. Výdaje na loďstvo byly prohlášeny za příčinu rozvratu veřejných financí.

Vláda zakázala jakékoli další výzkumné cesty. Téměř všechny záznamy byly zlikvidovány, takže dnes nemáme jednoznačný důkaz, zda Číňané Ameriku v roce 1421 skutečně objevili.

Vláda nechala zničit projektovou dokumentaci zámořských plavidel a zakázala výuku cizích jazyků. Následovala dlouhá etapa izolace, z níž se Čína dostala teprve nedávno. Izolace znamená chudobu, nevzdělanost a zaostávání.

Klady fragmentace

V případě čínské izolace v 15. století se ukázalo, jak fatální rizika mohou vyplynout z politické jednoty. Vývoj v Evropě byl úplně odlišný. V rámci stovek suverénních států a státečků by bylo absolutně nemožné prosadit něco natolik zásadního jako úplnou izolaci kontinentu. Politická různorodost chránila Evropu před sklouznutím do extrémů a byla zdrojem inovací.

Americký antropolog Jared Diamond uvádí ve své knize Zbraně, mikrobi a ocel, jak se Kryštof Kolumbus pokoušel postupně přesvědčit několik evropských velmožů, aby financovali cestu do Indie západním směrem. Nejprve se obrátil na vévodu z Anjou, pak na portugalského krále, dále na hraběte z Mediny Celi a teprve poté na španělský panovnický pár. „Díky fragmentaci Evropy Kolumbus uspěl,“ píše Diamond.

„Stejný příběh se odehrál se střelnými zbraněmi, elektrickým osvětlením, knihtiskem a nesčetným množstvím dalších inovací,“ pokračuje Diamond a dodává, že Čína na základě rozhodnutí panovnického dvora opustila vývoj vodou poháněného tkalcovského stavu, zakázala mechanické hodiny a zabránila vývoji řady dalších vynálezů. Průmyslová revoluce se díky čínské politické jednotě uskutečnila v Evropě.

Konkurence mezi evropskými státy byla nejen zdrojem pokroku, ale i konfliktů. Občanskými válkami však trpěla i Čína. Nelze tedy tvrdit, že federalizovaná Evropa bude imunní vůči násilným střetům jen díky prostému faktu politické integrace. „Potenciálně škodlivé efekty politické jednoty vyvřely na povrch v moderní Číně, zejména během šílenství kulturní revoluce v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy rozhodnutí jednoho nebo několika vůdců vyřadilo celý vzdělávací systém na pět let,“ uvádí Diamond.

Na první pohled se může zdát, že v jednotě je skutečně síla. Čínské státy nebo ekonomiky, které se nacházejí mimo přímý vliv Pekingu – Hongkong, Macao, Tchaj-wan, Singapur –, však jsou stále mnohonásobně bohatší a svobodnější než Čína samotná. Politická jednota pro velké území znamená obvykle obrovské břemeno, nikoli výhodu. Bohaté regiony jsou přehnaně zdaněny, zatímco chudé trpí neefektivním umisťováním dotací. Centrální administrativa má sklon nekontrolovatelně rozšiřovat svou moc.

Konkurence a svoboda

Síla Západu naopak vždy tkvěla v diverzitě, v myšlenkové svobodě, v sociální mobilitě (ačkoli neurozený Faraday musel dělat gentlemanovi Humhprymu Davymu osobního sluhu, nakonec se prosadil díky svým schopnostem) a v konkurenci, jež je synonymem pro trh. „Bezbřehý neregulovaný trh“ však momentálně považuje za největšího nepřítele státu a společnosti mnoho významných politických sil na Západě. Lze dokonce tvrdit, že myšlenková svoboda a konkurence je přesně to, co současný Západ cílevědomě a účinně ničí.

Když Evropa překonala tři systémy totalitního vládnutí – fašismus, nacionální socialismus a reálný socialismus sovětského typu –, chtělo se věřit, že nastává zlatý věk svobody. Na pár let, zhruba v letech 1990 až 1995, to možná byla i pravda. Dnes ovšem svoboda nevítězí stejně univerzálně a jednoznačně, jak jsme si dříve mysleli.

Svoboda má minimálně tři roviny. V první řadě jde o svobodu projevu. (A samozřejmě i svobodu po projevu, neboť jedna věc je sdělit svůj názor veřejně a druhá nebýt za něj později stíhán.) V tomto směru je dnešní Západ nepochybně velmi svobodný. Ve většině zemí si můžete napsat, co se chcete. Tato svoboda však možná brzy skončí.

Švédsko totiž v dubnu 2014 schválilo zákon proti pomluvám (förolämpning), který umožňuje stíhat každého, kdo bude kritizovat menšiny, imigraci a vládu. Nejde o tradiční cenzuru, neboť zákon postihuje i internetové diskuse. Je ostatně výslovně namířen proti „šiřitelům nenávisti na netu“ (nethätare). Tak končí svoboda projevu v jedné z dosud nejdemokratičtějších zemí. Ostatní budou pravděpodobně následovat.

Také po stránce ekonomické Evropa (a Západ vůbec) prožívá postupný zánik svobody. Projevuje se například stále rostoucí mocí státu. Dnešní Západ v praxi naplňuje heslo italského diktátora Benita Mussoliniho: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát.“

Nárůst všemocného státu

Pokud nyní nesouhlasně vrtíte hlavou a hodláte argumentovat demokracií a svobodnými volbami, podívejte se na tíhu daňové zátěže. Šestnáct západoevropských ekonomik z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), pro které existují dlouhodobé údaje o daňovém břemenu, mělo v roce 1965 průměrnou míru zdanění na úrovni 27,1 procenta hrubého domácího produktu. Jak pamětníci a ekonomové vědí, nezaměstnanost tehdy nejen neexistovala jako makroekonomický problém, ale mnohé státy trpěly i nedostatkem pracovních sil.

Koncem šedesátých let však nastala zásadní změna paradigmatu a politici všech barev včetně pravice začali budovat něco, čemu se dnes říká „tradiční evropský sociální stát“. Evropské vlády začaly masivně utrácet a zároveň bezohledně zvyšovat daně. V roce 1975 stoupla průměrná evropská daňová zátěž na 32 procent HDP.

S růstem daňové zátěže slábl ekonomický výkon a rostla nezaměstnanost. Ta si vyžádala posílení sociálních programů a další růst daní. V roce 1980 již břemeno daní narostlo na 34,6 procenta a hovořilo se o chronické nezaměstnanosti. Tehdy ještě převládaly teorie, že jde o důsledek ropného šoku. Tyto teorie se sice později ukázaly mylné, ale Evropa již tehdy byla chycena v pasti sociálního státu, z níž není úniku.

Evropské daňové břemeno dále rostlo, a to až na 37,6 procenta v roce 1990, kdy se k Západu připojily bývalé socialistické země, aniž by tušily, že nastupují do vlaku, který jede na slepou kolej. O deset let později, v roce 2000, evropská daňová zátěž kulminovala na úrovni 39,9 procenta.

Od té doby se růst zastavil, neboť míra zdanění okolo 40 procent ročně je pravděpodobně pro většinu ekonomik prohibitivní hranicí, nad kterou již další expanze státu není možná.

Je pozoruhodné, že k tomuto tématu prakticky neexistuje odborná literatura: žádný známý a akademicky uznávaný ekonom nikdy nenapsal monografii typu „Meze růstu“, pokud jde o výši daní. Jako by všichni předpokládali, že žádné meze nejsou. Zkušenost ovšem ukazuje, že nepochybně jsou.

Moc státu však není omezena pouze na daně. Stát má v rukou zákonodárnou moc. S tím, jak se v průběhu historie post zákonodárce stal profesí na plný úvazek, přibylo i zákonů. Během vlády Alžběty I. (během let 1558 až 1603) se anglický parlament sešel pouze šestnáctkrát. Tato skutečnost nijak nepřekážela Anglii, aby se v alžbětinském období stala skutečnou mocností ve všech oblastech lidské činnosti.

Nynější parlamenty zasedají téměř nepřetržitě a neustále chrlí legislativní smog. Vezměme si jako příklad pracovní právo. S růstem daňové zátěže práce nutně začala růst nezaměstnanost. Politici mnoha evropských zemí však usoudili, že boj proti ní lze vést zákazem propouštění. V sedmdesátých letech 20. století začala éra zavádění všemožných komplikací na trhu práce. Týkala se zejména románsky hovořících evropských národů.

Iluze neregulovaného trhu

Současný francouzský zákoník práce (Code du travail) má 6 061 393 znaků včetně mezer, 906 494 slov a podle formátu tisku 2800 až 3400 stran. Slovo „ochrana“ (protection) se vyskytuje na 367 stránkách. Navzdory tomu toto legislativní monstrum nedokáže ochránit francouzská pracovní místa před postupnou likvidací.

Zákoník například obsahuje povinnost ustanovit závodní rady (les comités d’entreprise) ve všech firmách, které mají 50 a více zaměstnanců. Závodní rady mají širokou škálu práv a žádné povinnosti. Přitom se fakticky stávají spolumajiteli podniku, neboť mají práva podílet se na řízení a na zisku.

Francouzský zákoník práce jde proti veškerým zkušenostem, proti veškeré ekonomické a obchodní logice, dokonce proti základům evropské civilizace, neboť evidentně znamená narušení vlastnických práv. Navzdory tomu ve Francii neexistuje žádná významná politická opozice, která by se zasazovala o jeho zrušení nebo alespoň zmírnění. Naopak existují tendence vyvážet tyto vymoženosti prostřednictvím Bruselu do zbytku Evropské unie.

Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu. Nejde jen o nebezpečí pro Evropu. USA jsou na tom velmi podobně. Jen velmi naivní komentátoři mohou dnes používat obraty, jako je „neregulovaný americký kapitalismus“, případně „Yankee capitalism“.

Spojené státy americké jsou ve skutečnosti v mnoha ohledech ještě svázanější než Evropa. Například americký zákon o burzách z roku 1934 prakticky zakazuje Američanům investovat do jiných cenných papírů než do těch, které jsou obchodovány na amerických burzách a regulovány Komisí pro cenné papíry. Američanům to nikdy příliš nevadilo, neboť nabídka amerického kapitálového trhu je obrovská. Tento zákon je nicméně dobrým dokladem faktu, že USA mají daleko do neregulovaného trhu: v současné Evropě žádný obdobně rigidní zákon neplatí.

Legislativní rakovina

Tým amerických výzkumníků William Li, Pablo Azar, David Larochelle, Phil Hill and Andrew W. Lo zveřejnil v září 2014 studii Zákon je kód: Analýza americké legislativy z hlediska softwarového inženýrství. A je založena na předpokladu, že zákony jsou, podobně jako počítačové programy, soustava předpisů, podle které se systém chová. Dobře odladěný kód bude na počítači fungovat hladce, kód s chybami se bude hroutit. Neefektivně psané programy i zákony sice budou „chodit“, ale za cenu ztráty času a systémových zdrojů.

Skutečnost, že objem zákonů roste, není hlavním objevem týmu. Čas od času se vyskytují novinky, které je třeba podchytit. Například v roce 1952 se v amerických zákonech poprvé objevilo slovo televize, v roce 1958 infrastruktura, 1964 životní prostředí, v roce 1976 přibyl do zákonů terorista, 1988 databáze, 1994 internet, 2000 webová stránka a 2006 nanotechnologie.

Poněkud šokujícím zjištěním je však míra takzvané cyklomatické složitosti. Jde o míru počtu možností, kterou lze projít určitý kód – ještě jinak řečeno, je to míra výskytu podmínek. Každý netriviální program stejně jako každý zákon má podmínky, jako je „jestliže, pak – jinak“, „dokud platí, dělej“ či „pro všechny objekty dělej“.

Od roku 1926 vzrostla cyklomatická složitost americké legislativy 13,4krát. Prostý počet slov v zákonech vzrostl více než 20krát. To je nárůst, který již nelze ospravedlnit objevem nových technologií a společenských fenoménů.

Autoři studie zdrženlivě konstatují, že „metody softwarového inženýrství by mohly přispět ke zlepšení kvality legislativy“, ale i laik může vidět, o co jde v praxi: Západ trpí legislativní rakovinou. Lék na tuto chorobu teprve čeká, až bude objeven. Nenajde-li se, víme, nač naše civilizace možná zemře.

Autor je ekonom, ředitel pro strategii ve společnosti Partners

LN, 3.1.2015

Nová ústava.cz




Diskuse


S. Donát
22:48
7.1.2015

M. Baloun
21:45
7.1.2015

P. Čech
16:41
7.1.2015

M. Prokop
15:45
7.1.2015

Š. Hašek
14:55
7.1.2015

P. Rada
16:35
7.1.2015

Š. Hašek
17:28
7.1.2015

P. Rada
18:57
7.1.2015

P. Čech
19:36
7.1.2015

P. Mach
20:23
7.1.2015

S. Donát
22:13
7.1.2015

P. Lenc
14:12
7.1.2015

J. Kanioková
13:35
7.1.2015

P. Rada
12:25
7.1.2015

J. Brunner
14:21
7.1.2015

J. Brunner
19:04
8.1.2015

M. Prokop
15:47
7.1.2015

P. Čech
16:52
7.1.2015

M. Pivoda
18:25
7.1.2015

P. Čech
19:45
7.1.2015

J. Vintr
11:21
7.1.2015

R. Langer
13:08
7.1.2015

M. Hoblík
10:24
7.1.2015

B. Hamáček
12:06
7.1.2015

R. Langer
13:06
7.1.2015

M. Prokop
15:49
7.1.2015

B. Hamáček
12:11
7.1.2015

P. Mach
20:10
7.1.2015

V. Běhal
9:46
7.1.2015

B. Hamáček
12:09
7.1.2015

Z. Švrček
9:34
7.1.2015

A. Hrbek
9:52
7.1.2015

A. Hrbek
8:58
7.1.2015

M. Zikmund
9:28
7.1.2015

A. Hrbek
9:44
7.1.2015

R. Langer
12:54
7.1.2015

A. Alda
8:57
7.1.2015

J. Kanioková
12:22
7.1.2015

J. Brunner
16:12
7.1.2015

J. Míkovcová
8:43
7.1.2015

K. Frauknecht
7:56
7.1.2015

J. Kočí
7:44
7.1.2015

R. Langer
12:47
7.1.2015

R. Szewczyk
hm
5:49
7.1.2015

R. Langer
12:43
7.1.2015

Certik
0:22
7.1.2015

počet příspěvků: 79, poslední 9.1.2015 09:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.