26.4.2024 | Svátek má Oto


SVĚT: Na Tripolis? Libyjské zamyšlení

4.3.2011

Myslel jsem to tehdy jinak, ale přesto na má slova došlo. Porovnáme-li revoltu v Egyptě a sousední Libyi, nelze než přiznat: zlatej Mubarak.

Vzdoroval Husní, vzdoruje Muammar. A vzdorují další. Vládcové Jemenu a Bahrajnu, nějaký čas vzdoroval i Zín Abidín v Tunisku. Vždyť komu by se chtělo opustit politické výsluní. Nikdo z nich nedá kůži lacino, není-li nucen.

A tak zatímco bin Alí a Mubarak léčí svá churavá těla kdesi v Arábii, Kaddáfí stále bojuje. Krutě, nelítostně, fanaticky. Jestliže u sousedů šly oběti do desítek či stovek, v Libyi jsou do tisíců. Proti tomu, jak se plukovník chová k vlastním lidem, jeví se nepokoje v Káhiře a Tunisu, z nichž jsme měli noční můru, téměř sametově.

Libye, to je děs.

Stejně jako Kaddáfího ďábelsky rafinovaný argument – nejsem vládce, jsem jen vůdce revoluce a morální autorita, proto ani nemohu rezignovat. Tato geniální polopravda i pololež má jediný praktický dopad: víc prolité libyjské krve.

A politicky korektní svět tomu jen bezmocně přihlíží.

V Libyi jde ovšem i o ropu. Výpadek těžby ale nahradí Saúdové, takže až na to, že se zvednou ceny PHM, se nic dramatického neděje.

Abychom ale nechodili kolem horké kaše. Je důvod v Libyi zasáhnout? Kvůli ropě? Lidským právům? Obojímu? A kdo by měl poslat do akce vojáky? Západ? Nebo někdo jiný?

Napadla mě myšlenka, nejspíš kacířská. Co kdyby si jednou udělali pořádek v regionu ti, kdo jsou tam doma? Existuje přece Liga arabských států (LAS). Není to sice vojenské uskupení, ale sdružuje země disponující vojenskou silou. Stačí se dohodnout a pomoci. Jenomže komu? Stávajícímu vládci, nebo opozici? Postaví-li se na stranu Kadáfího, bude to nemorální. Plukovník je příliš zkompromitován. Postaví-li se proti němu, vystaví se nebezpečí, že příště bude jiná formace vojsk LAS válčit proti šéfovi některého z těch režimů, které by dnes poslali armádu na Tripolis. Takže raději zůstaneme u proklamací.

A tak se také stalo. Liga arabských států v rezoluci, jež vzešla z jejího zasedání konaného tento týden v Káhiře, hovoří o zárukách: žádná vojenská intervence ze strany žádného arabského státu (guarantees of no military intervention by any of the Arab states).

Kaddáfí posílá armádu proti vlastnímu lidu. Kdo pošle armádu proti němu? Arabové to nebudou. Zbývá Západ.

V Libyi jde o ropu, brutální agresi proti vlastnímu národu a z ní vyplývající humanitární krizi. Je to málo důvodů k intervenci?

Vzpomeňme na 50. léta v Íránu a Egypt. Premiér Mosaddek znárodnil britsko-íránskou ropnou společnost AIOC. Bez náhrady, jako správný levičák. Odmítl podřídit se rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu týkajícího se dělení zisku. Následek: Byl odstaven od vlády pučem inicovaným Západem. Jeho nástupce a z přechodného exilu vrátivší se šáh dali věci do pořádku. Pozor: Nikoli do stavu před znárodněním, ale uspořádali vše v rámci rozumného kompromisu.

Prezident Násir znárodnil Suezský kanál. Následek: Válka. Také po jejím skončení musel Násir přistoupit na řadu kompromisů. Bez ní by Západ a Izrael tančil podle melodie jednoho diktátora. (Pokus o něco podobného už jsme zažili. Ve 30. letech 20. století v Evropě. Jinak než válkou to skončit nemohlo.)

V obou případech Západ (pozor: nikoli nutně USA!) neváhal a dokázal na obranu svých zájmů postavit sílu. Jedině ta v dané oblasti vzbuzuje respekt. A byl to opět Západ, kdo stál v čele iniciativ, jejichž cílem bylo nejprve osvobození Kuvajtu a posléze likvidace Husajnova baasistického režimu v Iráku.

A byl to Západ, tentokrát v čele s USA, kdo byl terčem nevybíravé kritiky. Ne ve všech případech, ale často. Za dobrotu na žebrotu.

Amerika se v roce 1956, během suezské krize, zachovala „měkce“. S odstupem času je zřejmé, že to byla chyba. Tu naštěstí nezopakovala ani v případě Kuvajtu, ani pokud jde o Saddáma. Dnes je ovšem v Bílém domě prezident, od něhož můžeme očekávat spíše opatrnický postoj podobný eisenhowerovskému z roku 1956 než nekompromisní, jak jej známe z prezidentování Bushe otce a zejména syna.

Co tedy učiníme s Libyí?

Gareth Evans, bývalý australský ministr zahraničí a respektovaný znalec témat, jakými jsou mezinárodní intervence a státní suverenita, v článku The Responsibility to Protect Libyans publikovaném na serveru Project Syndicate, uvádí:

Suverenita není licence k zabíjení. Žádný stát se nemůže zříci odpovědnosti za ochranu svých obyvatel před zločiny proti lidskosti, natož aby takové zločiny sám páchal. Jestliže stát ve věci této ochrany očividně selže, je zodpovědností širšího mezinárodního společenství zajistit ji prostřednictvím "kolektivního, včasného a rozhodného" zásahu podle VII. kapitoly Charty Organizace spojených národů.

Jasné stanovisko? Kdo se ale v politicky korektním světě, ve světě "po Bushovi" ujme odpovědnosti?

Stejskal.estranky.cz