Ono se to nerado slyší, ale pravda je taková: „Demokracie je luxus těch, co mají co jíst.“ Myšleno v tom smyslu, že lidé mají smysluplnou budoucnost. To rozhodně není případ dnešních muslimských států. České a evropské noviny jsou plné titulků, jak Tunisané svrhli „nedemokratický režim“, a angličtiny mocní Tunisané vykřikují do TV kamer, jak chtějí svobodu a demokracii. V Egyptě se demonstruje pod heslem „Al-Hurríja“ (svoboda), což by bylo směšné, kdyby to nebylo děsivé. Protože právě Tunisko a Egypt, ale také Alžír a Jemen jsou země, které můžeme označit jako státy „na cestě k demokracii“.

V tom smyslu, pokud rozumíme demokracií to, že lidé mají co jíst, policie nepopravuje dívky, které si troufnou chodit od školy či věřit v jiného boha než je Alláh (Afghánistan a Pákistán), a nevěší homosexuály na ramena žlutě natřených pracovních strojů ozdobených velkými značkami západních firem jako v Íránu.

Ostatně demokracie vychází z tisíciletí tradice židovsko-křesťanské kultury a západní intelektuálové nejsou štont už dvě století pochopit, že jiná kultura potřebuje jinačí přistup k „demokracii“, takže její bezhlavý export je většinou kontraproduktivní.

A to, že někdo na ulici ječí že chce „svobodu a demokracii“, nic neznamená. Neví, o čem mluví. Kde jsou dnes ty „revoluční“ íránské studentky, které pálily, zadky nacpané v těsných džínách a s přiléhavými tričky, portréty šáha a americké vlajky? Dnes se ony a jejich dcery - zabalené v čádorech, na hlavě hidžáb - bojí, aby je za vyklouzlý pramen vlasů nezbila muslimská náboženská policie.

Hlavní problém všech muslimských zemí, z čehož pak vychází problémy následné, je přelidněnost. Zvaná též „populační exploze“. Vykřikují-li všelijací aktivisté, že za ty či ony problémy na světě můžeme „my“, tedy bílá, židovsko-křesťanská civilizace, v tomto případě mají částečně pravdu. My jsme vymysleli dnešní moderní medicínu, antibiotika, anestetika, zdravotní hygienu atd. Což vedlo k prudkému poklesu úmrtnosti dětí, prodloužení života obyvatel a tím konec konců k přemnožení a vyčerpání zdrojů.

Na Wikipedii najdete pod heslem „Populační exploze“ jednu z nejpitomějších vět, kterou jsem kdy četl. Cituji: „Demografická revoluce (exploze) není problematická sama o sobě. Její důsledky ale mohou přinést potíže, když se s nimi určitý stát nebo země nedokáže vyrovnat sociálně či ekonomicky.“ Přímo esence evropské intelektuální pošetilosti a nepochopení vztahu příčina a následek.

Přitom my sami s tím máme bohaté zkušenosti. I když u nás to neproběhlo tak rychle. Vynecháme-li skutečný dávnověk, byly první křižácké výpravy reakcí na rozvoj Evropy po návratu křesťanství do Evropy za vlády Karla I. Velikého. (742 – 814). Ten za pomoci irských kněží sjednotil Evropu –zhruba na ploše dnešní EU bez rozšíření na Balkán. V Irsku křesťanství přežilo dobu největšího rozvratu Evropy po zkáze Říma. Evropa přijala za Karla Velikého jeden politický a hospodářský systém a zavedla – či spíše vrátila - „moderní „zemědělství. Protože byly zakládány kláštery i nemocnice a zmírnil se hladomor, přebývali brzo mladí muži. A pak už jen tito lidé „bez perspektivy“ (půda se nedala stále dělit na menší části), tito mladíci táhli dobýt Jeruzalém. Například v té době se ve Francii zvýšil počet obyvatel z 6,2 milionu na 21–22 milionů obyvatel, v Anglii z 1,5 milionu na 4–5 milionů. Mimo to probíhala silná „městská kolonizace„, tedy vytváření a změny měst. Německá východní kolonizace v tomto období (Ostkolonisation) byla nejvýznamnějším procesem, který v migračních pohybech ovlivnil budoucí střední a východní Evropu.

Bylo dost lidí, a tak zbýval čas a síly na vnitřní války vedené pod náboženským ideovým překrytím - u nás třeba husité. Proběhla tzv. velká kolonizace zapříčiněná rychlým růstem obyvatelstva. Šlo o proces dobývání a osídlování nových zemědělsky využitelných poloh, který probíhal v Evropě od 11. až do 1. poloviny 14. století. Nakonec se Evropané vydali dobýt svět na lodích. Nalezli Ameriku a Austrálii, evropské křesťanské velké státy „vyvážely„ mladé muže do kolonií. Do stejné „hry“ patří i vystěhovalectví a založení USA a nakonec i první a druhá světová válka. Kdy technicky nejprogresivnější ekonomický stát Evropy, v kterém byly tisíce nezaměstnaných a nezaměstnatelných mladých mužů, začal bojovat o „životní prostor“. Jenže muslimové žádný „volný prostor„ nemají!

Podívejme se na nějaká fakta o muslimské populační explozi:

Egypt: rok 1951 - 21 milionů obyvatel, rok 2010 – více než 80 milionů obyvatel!!!

Dnes žije v Egyptě cca 80 lidí na čtvereční kilometr plochy státu, ale obyvatelná je cca jedna desetina celkové rozlohy. Skutečnost je pak téměř 800 obyvatel/km2.

Počet obyvatel Tuniska se za posledních 20 let cca zdvojnásobil a úzký proužek využitelné země živí -tedy dnes už neuživí – cca 12 milionů obyvatel.

Takže je jasné, že mladým lidem do 35 let, kteří tvoří v muslimských zemích až 40% obyvatel, o žádnou „svobodu “ a „demokracii“ nejde, ale jen o zajištění základních lidských potřeb. To žádný vůdce muslimského státu (až na petrolejový ráj) není schopen zajistit. Indie tuto otázku řešila násilnou i dobrovolnou sterilizací, Číňané, jediní, kteří to doposud zvládli, sociálním inženýrstvím. „Jedna rodina - jedno dítě“ a zavedením a upravením „západního„ vynálezu - tedy regulovaného kapitalismu. Podobného, v kterém jsme žili v Evropě od 18. do začátku 20. století. Jako kdyby tyhle základní informace dnešní komentáři nechápali. Volební právo, penze, zákoník práce - to jsou vynálezy, které jsme si dopřáli, až když jsme na to měli.

Muslimové na to nemají a jejich ideologie jim to ani neumožňuje. Nejprve si musí projít obdobím náboženských revolucí a dramatických reforem - lidí na to mají dost - a teprve pak mohou začít s nějakou demokracií moderního stylu. A tím zajistit obyvatelstvu obživu a perspektivu.

Ostatně Číňané, přes svou tisíciletou kulturu, si museli také projít „velkým pochodem“ a „kulturní revolucí“, aby mohli zavést divoký (dozorovaný) a úspěšný kapitalismus. No a taky museli umět, tedy většina, číst a psát, což je u muslimů problém. Ženy musely získat svá práva a být považovány za lidi - to většina muslimů dodnes nepřipouští. Až pak se uvidí.

Čekají nás „zajímavé časy“. To říkají Číňané tomu, komu přejí něco hodně ošklivého. Ale za dnešní muslimský svět nemohou Číňané. Za něj si můžeme z velké části my sami. Svojí neschopností pochopit, že svět je jiný než v 19. století.