22.4.2019 | Velikonoční pondělí


SVĚT: Mudrování kacířské o energetických rájích a nezbytnosti rizika

23.5.2011

Dva měsíce oplynuly a třetí se dal do běhu od jedenáctého března, kdy Japonsko postihla jedna z nejničivějších katastrof jeho dějin. Půltřetího měsíce je čas, jenž obvykle stačí, aby byl jakýkoliv průšvih překryt maléry čerstvějšími, což ale tentokrát jaksi nechce platit; třebaže se zdá, že už bylo řečeno všechno, znovu a znovu se vrací jméno Fukušima na stránky tisku. Hlavně odpůrci jaderné energie se jej nemohou nasytit, cítíce vítr pravdy ve svých plachtách. Připadá mi to až trochu nechutné; tisíce lidí zahynuly onoho tragického dne pod troskami, statisíce ztratily domovy a majetek, a z protiatomového tábora se ozývá bezmála jásot. Konečně se stalo, před čím jsme varovali! Konečně pořádné neštěstí, haha, konečně pádný důkaz zavrženíhodnosti jaderné technologie! A zbytečno vykládat, že jaderná technologie obstála v té Fukušimě naopak velmi dobře; co selhalo, byl odhad výše přívalové vlny; i netřeba se strachovati, že vystoupíc dejme tomu z Vltavy patnáctimetrová stěna tsunami, zaplaví Temelín. Stejně zbytečno je vykládat, že zkáza fukušimské elektrárny znamená obrovskou materiální škodu, ne však hromadnou ztrátu lidských životů následkem zhoubného záření, jak se mnozí těšili a už předem vyhlašovali, ani že dotyčná havárie znamená v celkové bilanci jen jednu z více položek, a je podlé vybírat si právě ji jako chutnou rozinečku z koláče celonárodního neštěstí. Vše marno, neboť boj proti atomu se stal záležitostí ne znalosti, ne názoru, nýbrž křečí tohoto panikářského času, jenž ztrativ náboženskou víru, hledá si za ni o to dogmatičtější náhražku. Hádat se o ni… i s ajatolláhem Chatámím bychom se hádat mohli. Místo toho si zopakujme několik velkoryse opomíjených, přesto podstatných skutečností.

Počet obyvatelstva na matičce Zemi se zdvojnásobuje zhruba jednou za čtyřicet (některé země to stihnou i za dvacet) let. I když ponecháme stranou úvahu, kolikrát ještě může matička Země takové zdvojení strávit, je zjevno, že zvyšování počtu obyvatel planety s sebou nese zvyšování spotřeby potravin, vody, dřeva, stavebních i jiných materiálů, v neposlední řadě energie. Můžeme tudíž z receptů na vyřešení energetického hlavolamu už předem vyloučit šetření a dobrovolné omezování spotřeby, jak často navrhováno a o náš konzumní nos omazáváno; i kdybychom samým šetřením a omezováním z kůže vyskočili, překotné množení lidstva jakoukoli úsporu promptně vyrovná, a víc než vyrovná. Sestupme z oblak: má-li být z energetického menu vyškrtnut atom, i podprostřední hlavička snadno pochopí, že je třeba jej něčím nahradit. Pálením uhlí, oleje a plynu raději ne; je žertovné, když pro zákaz výroby energie z jádra horují vesměs titíž lidé, kteří zároveň lamentují nad zvyšováním obsahu CO2 v zemské atmosféře. Zelený spasitel planety se ovšem jme s jasem v líci malovat obrázky tzv. alternativních zdrojů (vítr, slunce atd.); všechny ale mají své háčky, o nichž řečený spasitel dokonce ví, nepokládá však za vhodné je zahrnout do rozpočtu.

Učiňme tak za něj. První z háčků tkví ve skutečnosti, že využití alternativních zdrojů má svou nejvyšší mez, po jejímž překročení hrozí velkoplošné výpadky proudu, z toho plynoucí kolaps počítačových sítí, tím i dopravy, zásobování a vůbec všeho, neboť bez počítačů se dnes ani rohlík neupeče. Vědouce o tom nedostatku, snaží se zelení braši postrkovat zmíněnou mez co možná nevýš, ale nad třicet procent ji nezvednou, leda by se rozhodli otevřeně švindlovat. Co se zbývajícími sedmdesáti procenty… inu, ještě je zde soudruh Chávez, že ano. Arabští šajchové a revoluční vůdce Kaddáfí. Perští ajatolláhové a pánové Putin s Medveděvem. Není občas vůbec obtížné určit, odkud větřík pofukuje.

Háček druhý je možná ještě zapeklitější. Budiž tedy, osázejme větrníky zemi i hladiny mořské jako kukuřicí, není-li nám líto takto zohyzděných krajin. Pole a lučiny pokryjme fotovoltaickými panely, co se jich na ně vejde i nevejde. Energetický ráj jest nalezen. Jenže… hle otázka, již vznešení duchové opomíjejí: kdo má, hergot, ráj financovat? Sám na sebe si nevydělá; ke každé větrníkem vyprodukované korunce musí slavný erár přisolit čtyři korunky, jinak je zelený koncept v… řekněme v koncích. To může jít, dokud slavný erár nějaké prachy má, a nemá-li, někdo mu je půjčí. S tím už ale, jak na všech stranách patrno, začíná být amen. Jsouť rozhazovačné eráry zadlužené až po uši a mnohé vysoko nad ně; i blíží se kvapem čas, kdy bude nezbytné o radikálních škrtech nejen řečnit, nýbrž s nimi, ouvej ouvej, započít. Kdy dojde i na energetické dotace, je pak už jen otázkou času a finanční nouze. Leda by ji slavný erár předirigoval na bedra spotřebitelova v podobě vícenásobných cen proudu, což by si ale spotřebitel nejspíš nedal líbit. Shrňme tedy: energetické ráje jsou, když jsou prachy. Není-li prachů, není ani rájů. Jak prosté.

Leč zanechme těchto úvah, jakkoli by v nich dalo ještě hodnou chvíli pokračovat, a vraťme se k začátku. Značně hysterická reakce některých evropských vlád i poddaného lidu na malér ve Fukušimě signalizuje cosi nedobrého: my, lidé Západu, až donedávna nejúspěšnější civilizace světa, jsme se odnaučili nést riziko, neodlučitelnou podmínku jakéhokoliv úspěchu. Nekompromisně vyžadujeme sto- i víceprocentní bezrizikovost, a to zejména v oborech, jimž prostý občánek vzhledem k značné složitosti rozumí jako příslovečná koza petrželi. Leckterý ekolog-samouk ostatně také. Z čehož lze vyextrahovat poučku: čím obtížněji pochopitelný jev, tím vyšší neznalost. Čím vyšší neznalost, tím větší hrůza z následků. Čím větší hrůza z následků, tím snadnější rozsévání panik a hysterií, někdy z hlouposti, někdy z povznášejícího pocitu spasitele, někdy i…

Není doloženo, jakým procentem pravděpodobnosti riskuje záhubu občan, vkročivší dejme tomu na některý z pražských přechodů pro chodce, nebo si vyjede autem na dálnici Praha - Brno. Lze jen předpoládat, že procentem mnohatisícinásobným v poměru k možnosti stát se synem smrti v důsledku jaderné havárie. Nicméně ulice přecházíme a po dálnicích jezdíme, ano i jančíme a producírujeme se, neboť jsme si na riziko s tím spojené zvykli, rozumíme mu, umíme si je představit. Také z toho lze vyvodit zásadu: ve věci jaderné energie buďtež v první řadě slyšeni ti, kteří se v dotyčném oboru vyznají. Nikoli tedy zapálení amatéři-samouci, nýbrž vyškolení odborníci, popřípadě lidé, kteří v oboru delší čas pracují a znají jeho možnosti i úskalí. Sledujeme-li totiž jadernou, resp. protijadernou debatu, snadno zjistíme, oč většího a hrůzostrašnějšího čerta maluje lehkou rukou na zeď ten, kdo ví o věci dohromady houbeles, a oč věcnější, nevzrušenější bývají komentáře odborníků, jakkoli je pravý ekologický mesiáš ruče označí za zaprodance atomové lobby.

Pomalu abychom přestali jančit, a nejen na dálnicích. V sázce je mnoho: buď zanecháme sypání miliard do větrníků, slunečníků a jiných neúčinných hraček, a obrátíme je k co nejrychlejšímu vývoji zdrojů vyššího řádu, jaderné fúze především. Uspějeme-li v té snaze, získáme přístup k téměř nekonečným kvantům čisté, laciné energie, druhý nejožehavější problém lidstva (hned po šíleném přemnožování) bude vyřešen. Cesta však, třeba vědět, vede zdokonalováním jaderné techniky, ne jejím proketím. Nebo budeme pokračovat v protijaderném džihádu, čímž nejdřív zchudneme, poté zchátráme a nakonec zanikneme.

Rozhodneme-li se však jít výše naznačenou cestou, musíme vzít na vědomí, že na ní leží určitá rizika. Vesměs nepatrná, nějaká příští Fukušima však vyloučená není. Tak tomu je, tak tomu vždy bylo, tak tomu musí být, má-li svět fungovat a život na něm pokračovat. My, lidé tohoto času a této civilizace, rozhodnuvše se ze svých životů vyloučit princip rizika, jsme se rozhodli pro ustrnutí. Žijeme na dluh; žijeme z toho, co nám odkázali naši statečnější předkové. Bez ochoty riskovat by se neuskutečnily objevitelské plavby, Magalhaes s Vasco da Gamou by zůstali sedět na břehu neprobádaného oceánu, ba i svět by dodnes byl placatý a slunce se točilo kolem něj. Aby se ten poměr obrátil, musel Galileo Galilei na sebe vzít riziko upálení a Kolumbus utopení. Pro dokreslení mapy světa musel James Cook riskovat sežrání kanibaly. Dnešek na nás tak úžasné vzepjetí víry a odvahy nevyžaduje, ale aspoň vědomí, že není objevu, není rozšíření obzoru i sebenepatrnějšího, bez přijetí určité míry rizika. Stoprocentní jistota, jaderná i jiná, je iluze. Jest riziko motor vývoje; kdo si žádá jeho zastavení… jak již řečeno: zchudne, zchátrá, zanikne.

No, ještě to tak daleko není, i když snadno může. Přesto: jak přibývá vědeckých poznatků a jejich praktického využití, přibývá i problémů, jichž za pradědečků nebývalo, složitějších, k pochopení nesnadnějších, strach z neznáma vzbuzujících Což ovšem neznamená, že máme zavrhnout vědu a naskákat zpátky na stromy, nýbrž problémy řešit, poznání prohlubovat, rizika snižovat, nedokonalé zdokonalovat. Třebaže, zbytečno dodávat, úplné, všeho rizika prosté dokonalosti nebude dosaženo nikdy a ani dosaženo být nemůže.

Hannover, 19. května 2011



Diskuse


J. Anděl
12:17
23.5.2011

J. Šimák
10:37
23.5.2011

B. Rybák
9:50
23.5.2011

V. Kolman
9:07
23.5.2011

J. Schwarz
7:33
23.5.2011

A. Bocek
7:07
23.5.2011

P. Rada
9:08
23.5.2011

B. Rybák
10:13
23.5.2011

P. Rada
10:56
23.5.2011

P. Rada
1:24
23.5.2011

J. Schwarz
7:40
23.5.2011

P. Rada
8:50
23.5.2011

J. Hejna
8:05
23.5.2011

P. Rada
8:51
23.5.2011

B. Uhlich
8:24
23.5.2011

P. Rada
8:28
23.5.2011

P. Rada
8:30
23.5.2011

B. Uhlich
9:16
23.5.2011

P. Rada
11:01
23.5.2011

B. Uhlich
13:22
23.5.2011

P. Čulík
8:43
23.5.2011

P. Rada
8:56
23.5.2011

B. Uhlich
9:21
23.5.2011

P. Rada
10:50
23.5.2011

B. Rybák
10:28
23.5.2011

R. Langer
14:34
23.5.2011

B. Uhlich
20:25
23.5.2011

počet příspěvků: 48, poslední 24.5.2011 01:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.