Jakáž pomoc, ve čtyřiaosmdesáti letech věku svého už toho moc nenacestuju, leda ve vzpomínkách. Také už bych pomalu nevěděl kam; zmenšil se drahně navštívitelný svět v běhu posledních desítiletí a dál se zmenšuje, kudy jsem se ještě ne tak příliš dávno bez podstatnějších problémů potoulával, dnes už bych nohou nevkročil.

Například na takovou Sinaj, poloostrov, o němž není jisto, náleží-li k Africe nebo spíš k Asii. Uchýlil jsem se tam se svou cestovatelstvím stejně potrefenou chotí ze sousedního Izraele, kde právě vypukly jarní svátky pesach, čas to, kdy veškeré židovstvo vyráží na cesty, až pomalu není kam šlápnout. To na Sinaji bylo, a jak bylo: krásné, teplé moře s korálovými útesy, ale i klášter svaté Kateřiny stojí za návštěvu. Založen byl ve století šestém a všechny bouře toho bezmála už půldruha tisíciletí přestál; přestojí-li i bouře času přítomného, to už...

Změnila se Sinaj ode dnů mého pobytu, stala se z ní končina nebezpečná, kde si vandrovník nemůže být jist, nestane-li se obětí teroristického útoku. Bojovníkům Islámského státu se tak podařilo vypudit ze Sinaje zájemce o dovolenou; i není bezdůvodná obava, aby povzbuzeni tím úspěchem neobrátili pozornost na kateřinský klášter a nezatočili s ním jako předtím už s Palmyrou a jinými nenahraditelnými památkami dávnověku. Ale vyhubily americké drony z většího dílu hlavy Islámského státu, takže snad od něj bude teď na nějaký čas pokoj. Natrvalo sotva; jest teror jako pohádová saň, utni jí jednu hlavu a narostou jí tři nové. Nemuselo to dojít tak daleko; Sinajský poloostrov dobyla izraelská armáda v tzv. šestidenní válce roku 1967, jenže o pět let později jej Izrael zase vrátil Egyptu. Asiže neměl.

O patnáct let později jsem pobyl několik týdnů v Sýrii. Nic mi nemusíte vyprávět; byla to to diktatura tak slabomyslná, že jí rovnou jsem zastihl až zase v Barmě (dnes Myanmar, jako už bývá obyčejem zkrachovalých firem zamazat svou ostudu přejmenováním). Nicméně se mě projevy diktatury při jisté opatrnosti nedotkly; a autobusy jezdily, hospody vařily, byť ne zvlášť vynalézavě, i místečko k přespání se našlo, a co víc skromný pocestný potřebuje. Dnes... nohou bych nevkročil. Určitá dávka rizika je kořením každého cestování, ale čeho je moc, toho je moc, i koření. A není Sýrie jediná; od Libye po Afghánistán se rozprostřel pruh zemí, do nichž strčit nos je zahrávání se životem.

Nejsou to však jen eskapády příliš doslovně pojímaného islámu a zmatky diktatur v poločase rozpadu, co umí našince vyhnat z jinak krásných nebo aspoň zajímavých zemí. Abych podal příklad: pocestovával jsem svého času pásem takových těch republik, co se jim říkává banánové. Bylo by nač se dívat a co si do paměti vtisknout, kdyby jen... ó, Hospodine. Toho bordelu všude, kam oko pohlédne! Omlouvám se za ten bordel, ale výstižnější slovo v jazyce českém nenalézám.

Ono už v jižnějším Mexiku není nouze o podívanou, z níž se choulostivějším povahám může udělat nevolno, ale není nad Guatemalu. Nádherná vyhlídka na džunglí pokryté hory, nejdřív jest však poutníkovi probroditi se souvrstvími zahnívajícího sajrajtu, většinou plastikového, ale ani chcíplý pes nechybí. Nádherné jezero zarámované kulisou vulkánů vyhaslých i nevyhaslých, hned bych do něj skočil, jen kdyby hladina nebyla pokrytá plastikovými sáčky, plechovkami, starými škrpály a pneumatikami, i nedefinovatelným žabincovitým neřádstvem. Samozřejmě se ten popis nevztahuje jen na končiny výše zmíněného pásu, takové jsou všechny rozvojové (nevím, co je na nich rozvojového) země.

Úniku z té rozvojovosti je leda do některého turistického rezortu, je však mrzuté běhat od rezortu k rezortu a zbytek krajiny pominout kvůli kolosálnímu zasajrajtění. Nemyslím si tudíž, i kdyby mého pokročilého věku nebylo, že bych se ještě vydal do krajů nabízejících podívanou na takovéto ambiente. Naštěstí ještě zbývají země západního životního stylu, USA, Kanada, Austrálie, i ta naše stará Evropa, není to málo, ale navštívitelný svět se o pořádný kus zmenšil. A lepší to už sotva bude, spíš každým rokem horší, jak průmysl vyspělého světa chrlí plastikové obaly, sáčky, flaštičky, kelímky etc. a svět nevyspělý neví co s s nimi počít, leda je hodit do jezera, vysypat do džungle nebo vyklopit do řeky, však ona to voda odnese. A věru že odnese: do moře, kde už se stačily vytvořit rozlehlé plochy naplaveného svinčíku.

Přitom ovšem jeví naši západní politikové, žurnalisté a vůbec kdo hubu má, velikou starost o změny klimatu. Konference stíhá konferenci, návrhy miliardových investicí do jeho záchrany jsou přebíjeny stamiliardovými, na amerického presidenta D. Trumpa se snáší krupubití příkrých odsudků, že odmítl se k tomu reji připojit, Spíš, řekl bych, mu náleží uznání za tu kuráž; ono to není jen tak, postavit se sám proti tlaku všech těch vlivných a mocných, co míchají karty v tomhle mariáši. Cinknuté karty, abych se vyjádřil určitěji.

Je bubnováno na poplach proti zvýšenému obsahu tzv. skleníkových plynů v atmosféře, aniž by někoho napadlo dát ten jev do spojitosti se strmým vzestupem počtu obyvatel naší utrápené planety. Nebo možná i napadlo, ale neodvážil se; vyšloť by najevo, že zatížení výše zmíněnými plyny v přepočtu na hlavu nejenže nestoupá, jak hlásáno, nýbrž pokleslo během posledního půlstoletí na polovinu. Ale i kdyby toho nebylo: je nám předstíráno, že veškerou vinu za to nadělení nese Západ s jeho průmyslem a auťáky, kdežto národové... jak je honem... dejme tomu nerozvinutého světa jsou v tom punktu nevinné jako to lilium. Přitom kdo se řečeným světem trochu potoulal, nemohl si nevšimnout úděsného zasmradění tisíci zchátralých motorů v posledním tažení, stamiliony domácích ohníčků, vypalováním porostů v období sucha, ze žádné skutečné potřeby, jen že to tak pěkně čmoudí, a jiných folklorních obyčejů více.

Kdyby se to dopuštění dalo naložit na hřbet Západu, mohli by se zachráncové životního prostředí ukřičet. Ale ony je produkují národy rozvojových zemí, takže je útlocitně omlouváno, zamlouváno a zamlčovanáno, což je jen povzbuzením k dalšímu pokračování ďáblova tance lhostejnosti a nevyhnutelných následků.

Snad abychom toho bláznovství pomalu nechali. Aby vlády vyspělého Západu vzkázaly presidentům, sultánům a jiným mocnářům nerozvinutých zemí... poskytneme vám rozvojovou pomoc, ale nejdřív si ukliďte ten svinčík. Kdybyste se v něm měli utopit sami, prosím, vaše věc; ale bohužel tím ohrožujete i nás, což nám nemůže být jedno. Ještě naléhavěji ale proboha už nechte svého příšerného množení. Omezte počet dětí na dvě, na tři, a my se vám vám rádi odměníme nějakou tou miliardou. V našem vlastním zájmu; nikterak totiž nestojíme o to, aby vaše populační přebytky tak dlouho zaplavovaly naše země, až přestanou být naše.

Jenže to se nestane, stát nemůže. Rozvojové země nejsou rozvojovými bez příčiny; je to následek statisíců let života ze dne na den, vlastního kulturám původně loveckým či pasteveckým, způsobu myšlení, jež se nezměnilo ani přesídlením do desetmilionových megapolí. Stejně tak není bez příčiny funkčnost a relativní prosperita zemí Západu, kultury původně zemědělské s myšlením na delší úseky času, k úrodě roku příštího i let následujících. Jaký závěr z toho všecho odvodit... mísení a prolínání obojího typu kultur už zabránit nemůžeme, na to ten proces postoupil příliš daleko.

Co bychom ale mohli a měli, je uvědomit si svou jedinečnost, nestydět se za ni, hájit si ji, nedat jí rozplynout se v beztvarosti jakési hypotetické multikulturní společnosti. Což už dnes víceméně víme, třebaže to ledakomu nechce jít pod nos. Nedejme se ukřičet těmi, kdož si nárokují patent na jediné správné myšlení, čas a okolnosti už pak samy vyloučí hlouposti a vyjeví... ani ne pravdu. Možnost. Ještě je v našich rukou, ale nemusí v nich být dlouho.

20. července 2017