25.4.2024 | Svátek má Marek


SVĚT: Mohamedán nesmí přestat být mohamedánem

2.8.2018

Třeba z katolíka se může stát absolutní neznaboh a nikdo se kvůli takovému kroku příliš nerozčílí.

Objevil jsem tvrzení Hillary Clintonové z roku 2015: „Třeba si ujasnit. Islám není naším nepřítelem.Muslimové jsou mírumilovní a tolerantní a nemají vůbec nic společného s terorismem.“

Vzývání Alláha má momentálně na světě plus minus 1,6 miliardy věřících. I když naprostá většina je mírumilovná, jistěže zbývají přemnozí zarputilci, kteří hodnoty na tomto světě pojímají jinak. Takových podivínů by se dalo dopočítat do milionů. Ve dvacátých letech minulého dvacátého století došlo ke zrodu Muslimského bratrstva (Muslim Brotherhood) a větev šíitů se zmocnila vlády v Íránu. Časem islámští extrémisté v Iráku a Sýrii se přerodili v novinku známou s písmeny ISIS. Jak čas plynul, Barack Hussein Obama s Clintonem a ostatními demokraty tvrdili a třeba i uvěřili, že terorismus nemá s islámem nic společného.

Významná publicistka Mona Charen ve svém textu „Nothing to do With Islam“, Townhall, 7.12.2015, uvádí, že v Nigérii, s největším počtem obyvatelstva na africkém kontinentě, 70% jsou muslimové a v jejich řadách řádí extrémisté Boko Haram; leckde za hranicemi dochází ke značnému násilí: bombardování v indonéském Bali (2002), útok na vlaky v Madridu (2004), v Londýně (2005), útok na hotely a židovské středisko v Mumbai, dříve Bombaj (2008), vraždění na americké vojenské bázi v Texasu (2009), bombardování v Jakartě (2009), Toulouse (2012), maratonu v Bostonu (2013), žactva v Péšaváru, Pákistán (2014), masakr studentů v Keni (2015).

Pew survey s globálním zaměřením zjistil, že 88% egyptských muslimů a 62% Pákistánců souhlasí s trestem smrti postihnuvším apostates, od správné víry odpadnuvší.

Ke stejným zjištěním docházelo v Malajsku a Jordánsku. Průzkum podniknutý mezi americkými mohamedány přinesl výsledek, že 7% tázaných v roce 2011 vyslovilo stanovisko, že „sebevražda s použitím bomby nebo jiného druhu násilí proti civilistům je oprávněným aktem obrany proti jeho nepřátelům“. Překvapilo mě zjištění, že nejčastějším nepřátelským cílem jsou příslušníci z vlastních islámských řad.

- - -

V roce 1960 jsem se ocitl na Columbia University v New Yorku se snahou se pustit do druhého doktorátu, nikoliv studie práv, ale oboru „government“, též známo jako „political science“, se zaměřením na mezinárodní politiku a právo. Teď po mnoha letech abych jsem se oprávněně divil, že se mi něco takového mohlo povést. Bez peněz a konexí, průměrnou studijní délku sedmi roků se mi podařilo zvládnout za tři roky, spolu s napsáním a obhajobou dizertace.

Nemínil jsem sídlit v koleji, omylem jsem se nastěhoval k jednomu Turkovi na třinácté poschodí s výhledem na řeku Hudson a most do sousedního státu New Jersey. Turek mě okradl, od něj jsem se oprávněně odstěhoval k paní Wolfové, maďarské židovské vdově, do převážně portorikánské končiny na Manhattanu. Tuze jsem si ji oblíbil.

Poté jsem získal spolubydlícího z Íránu - takže Peršan, rovněž student, z bohaté rodiny. Nenáviděl svého vládce, jímž tehdy byl šáh Páhlaví.

Zanedlouho svůj názor změnil, k moci se dostali ajatoláhové a situace se v jeho vlasti podstatně změnila. Cituji z hodně pozdějšího data textu „Human Rights are Key to Confronting Iran,“ Townhall, 18.9.2017: „Írán je stát s největším počtem poprav per capita, od začátku roku došlo k popravě čtyř dětí a dalších aspoň 89 dětí čeká na svou popravu.

Zpravidla věšení se koná se zachováním příležitosti, aby se veřejnost, i když příliš nekochala, tak aspoň užitečně poučila. Ve snaze vymýtit prodemokratické sympatie už v létě 1988 nejvýznamnější zakladatel náboženského režimu, proslulý Ruhollah Khomeini, vydal fatwu - příkaz režimu, že političtí vězni, pokud neopustí svá přesvědčení, popraveni budou. Zvláštní death commissions (“smrtící výbory“) budou ve vězeních předsedat jen několik minut trvajícím procesům, v nichž se rozhodne, kdo ještě setrvává na svém demokratickém přesvědčení. Během pouhého jednoho léta odhadovaný počet 30.000 politických vězňů, jejich naprostá většina aktivistů v hlavním íránském opozičním hnutí - People’s Mojahedin Organisation of Iran (PMOI/MEK) - dodána na šibenice.

Onen masakr roku 1988 se stal vrcholem porušování lidských práv. Tyto likvidace v počtu mnohých tisíců připustili vysocí představitelé stále existujícího, důkladně náboženského režimu. Se zachováním principu být mohamedánem až do smrti.

Uzavírám citátem: „Nikdy nedošlo k nezávislému mezinárodnímu vyšetřování masakru, který z hlediska mnohých právních odborníků je jedním z největších zločinů proti lidskosti od doby druhé světové války. A beztrestnost ayatolláhů stále zůstává nedotčena.“

- - -

Írán s 80 miliony obyvatel je tím největším státem s šíitskou orientací. Dosud se vyhnul válečnému utkání s USA, což se iráckému Saddamu Husseinovi nepodařilo. Zatímco jednota Íránu zůstala nedotčena, Irák ji pozbyl svým dělením na část sunnitů, šíitů a Kurdů. V době Saddama Husseina v Iráku sunnité dominovali. Po jejich porážce tamější vláda v Bagdadu přešla do moci šíitů.

Loňského roku 2017 Kurdistan Regional Government hlasoval ve prospěch vyhlášení nezávislosti. Taková iniciativa vyvolala notnou zápornou reakci jak v Turecku, tak v Íránu. Američané se již nemíní pouštět do invazí s pozemským vojskem, tak jak učinili v Kuvajtu v roce 1991, Afghánistánu v 2001 a v Iráku 2003.

Převážná oblast Blízkého východu se stala magnetem lákajícím zájemce přispět k místnímu válčení - začali se dostavovat zájemci ze vzdálených končin někdejšího Sovětského svazu. Například ve zprávě OSN (United Nations report) se tvrdí, že v období 2014 - 2015 víc než 25.000 dobrovolníků z odhadovaného počtu 100 různých států přispěchalo zúčastnit se boje, zejména v Sýrii a Iráku. Počet bojovníků v Afghanistánu se odhaduje na 6.500. Mnohé stovky se angažují v Jemenu, Libyi, Pakistanu, aspoň 100 jich řádí v Somálsku, v zemích Sahelu v severni Africe a dokonce i v tradičně křesťanských končinách na Filipínách - přemnohých tamějších ostrovech.

- - -

Se svým bývalým spolužákem, který se po pádu Páhlavího vrátil do své rodné země, jsem ztratil kontakt. Když opouštěl Manhattan, rovněž se zbavoval svého automobilu - Dodge 1956. Mínil ho prodat, což se mu nedařilo. na vrakovišti mu nabízeli 7,45 dolarů. V té době jsem už měl všechny zkoušky za sebou a příležitost jeden semestr učit na Grinnell College v Iowě před sebou. Cesta autobusem by mě tehdy byla přišla na 60 dolarů. Dal jsem přednost koupit si onoho Dodge, místo 7,45 jsem Peršanovi dal celých deset dolarů, do oné dálky přemnoha mil až za řeku Mississippi,úspěšně dojel a s ním se po semestru do New Yorku vrátil.

KONEC