Dodatky k předchozímu textu

Minule jsem se soustředil na značně kruté počínání iráckého režimu i s věšením dětí a nad vším svatá slova nedotknutelných ajatolláhů. Tyto řádky vytvářím v posledním týdnu letošního 2018 měsíce července a v mediálních zdrojích, na něž se ovšem vůbec nedá spoléhat, se právě objevily poplašné náznaky o případného válečného výbuchu mezi Teheránem a Washingtonem.

Můj bývalý íránský spolubydlící se vrátil do své rodné země a od té doby o něm nic nevím. Mým nejbližším přítelem na Kolumbijské univerzitě (jako King’s College, založena britským králem Jiřím II. v roce 1754) se stal rozený Američan s kalifornskou adresou. Ten mě seznamoval s mně málo známou mentalitou v novém prostředí. Například ve třídě při zápolení s písemnou prací jsem poradil sousedovi, jak se s nějakou obtížností vypořádat. Posléze jsem svěmu kalifornskému kamarádovi o události referoval a dostalo se mi poučení: gladiátoři se nemilují, každý jen sám usiluje o svůj vlastní úspěch.

Dotyčný přítel teď na studiích měl už za sebou kariéru diplomata právě v Teheránu a teď se vrátil do školních prostorů zápolit se získáním doktorátu. Ledacos mi vyprávěl o svých íránských zážitcích a zmíním se teď o jednom, za jehož autentičnost se nemohu zaručit.

Čtenář nechť posoudí: Při jedné společenské příležitosti se seznámil s bývalým generálem, který se dřív podílel na akcích při potírání všelijakých povstalců. Ty, kteří mu padli do zajetí, čekala pouze smrt - značně neobvyklá. Kamarád se rozpovídal a já se dozvěděl: Každý zajatec se musel zúčastnit závodu, který byl jeho zcela poslední. Odsouzenci se shromáždili, v řadě vedle sebe, každého se chopili dva strážci a přistoupil kat a uťal mu hlavu. Než se tak stalo, na odsouzence se naléhalo, aby jakkoliv pak uťatý přece jen běžel, jeho strážce si na něj vsadil a teď dychtí přinést domů rodině zaslouženou výhru. Vskutku druh podívané, značně se lišící od závodů, kde koníčci toliko pádí vpřed. Žádná tedy Chuchle.

Přeptávám se svého kamaráda, zda se někdy zúčastnil takové jednoznačné podívané. Odpověď byla záporná. Pouze jsem se dozvěděl, že se občas stýkal s oním generálem, který oněm sadistickým závodům velel. Dotyčný velitel dosloužil, získal svou zaslouženou penzi a zejména se věnoval pěstování růží. V jeho voňavých hájích ho můj přítel navštěvoval.

Nyní tedy máme rok 2018, přemnoho krutostí ajatolláhové v Íránu páchají, ale mezi nimi takové závody, zde popsané, už asi nebudou

- - -

Na Columbia University jsem žádné stipendium k přežití nedostal. Nebyl jsem zahraniční student, ale přístěhovalec, a rovněž jsem ještě nemohl být americkým občanem. Obtížně jsem tedy přežíval jednak jako občasný pisálek do Radio Free Europe, štvavé vysílačky usilující o rozpoutání třetí světové války, ale zejména jako číšník ve Vašatově restautaci na 75. ulici u 1. avenue na Manhattanu.

Univerzitě jsem platil pár tisíc dolarů každý rok, ovšem nynější účet by vyžadoval mnohonásobně větší obnos, který by se téměř rovnal mé nynější kantorské penzi.

K mým profesorům: Oliver Lisitsyn, narozen v revolučním roce 1917 v Moskvě , profesor mezinárodního práva. Velice jsem ho respektoval.

John N. Hazard, první Američan, vědec, jehož Rusové pustili do Moskvy v třicátých letech, době krutých procesů.

Další řada velikánů, mezi nimi vynikal Zbigniew Brzezinski, pouze o dva roky starší než já, on syn předválečného polského konzula v Montrealu, získal doktorát na Harvardu. Na tomto učilišti s oprávněně znamenitou reputací se uvolnilo jedno místo, které ale dostal Henry Kissinger a nikoliv jeho konkurent Brzezinski. Toho jsem obdivoval, jeho schopnost se vyjádřit způsobem, který si zasloužil okamžité otištění v jeho nastávající knize. (Některého čtenáře třeba bude zajímat: Brzezinski je vlastně jakýmsi příbuzným bývalého českého prezidenta Edvarda Beneše: Jeho bratr Vojta měl syna Václava, který učil na univerzitě v Bloomingtonu, stát Indiana. Jeho dcera, jíž se říkalo Muška, dostala místo v knihovně Harvardu, tam se s Zbigniewem seznámila a stala se jeho manželkou.)

Jiná zajímavost: SVU - Společnost pro vědy a umění.. Na jejím vzniku v roce 1958 zdaleka největší zásluhu měl Václav Hlavatý , fenomenální matematik. V roce 1953 o něm Albert Einstein prohlásil, že pokud někdo někdy vypočítá jeho rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to Hlavatý - což se vbrzku stalo. Vyřešil rovnice v souvislosti s Einsteinovou United Field Theory, se značným mediálním ohlasem, s hodnocením jako Great Scientific Achievement, v roce 1963, když už jsem v Americe byl, ale potkal jsem se s ním jen jednou. Neusadil se na východním pobřeží v blízkosti nejprestižnějších učilišť, ale v onom městečku Bloomingtonu, státu Indiana, kde univerzita byla ochotna splnit jeho podmínku: založit centrum slovanských studií, které tam zřejmě prosperuje dodnes.

- - -

Brzezinského přednášky navštěvovali přemnozí zájemci. Mezi nimi byly mnohé nižší kádry ze zahraničních úřadů fungujících u OSN. Mnohým končil jejich diplomatický pobyt, který si ale snažili prodloužit těmito studiemi. Sedím v první řadě před profesorem a zrovna se ozval jakýsi atašé s asijskou vizáží a vznesl dotaz, kolik že je v tehdejším Sovětském svazu politických stran. Brzezinki zbledl a ozval se hodně hlasitě nevřele až hrůzně s otázkou: „Kolik si myslíte?“

V přednášce o patologii stalinismu se zmínil o Pavliku Morozovovi, který jako věrný věřící pionýr v roce 1932 udal tatínka s fatálními následky. Sousedé nevlídně zareagovali a udavače lynčovali. Tím se mu dostalo posmrtného povýšení do panteonu těch nejsprávnějších modelů bolševických ctností. Vznikly básně, písně, knihy, snad i opera a vhodný balet.

Brzezinski se pak zmínil o herostratovské slávě dosažené Čechem Tomášem Frejkou, jenž se veřejně domáhal popravy vlastního otce a soud mu milerád vyhověl.

Následný profesorův přednes jsem přerušil zvednutím ruky, s oznámením, že dotyčného jsem dost dobře osobně znal.

Napřed Frejkův dopis, uveřejněný 25. listopadu 1952 v Rudém právu:¨

Předsedovi Státního soudu v Praze.
Vážený soudruhu, žádám pro svého otce ten nejpřisnější trest - trest smrti. Teprve nyní si uvědomuji, že tento tvor si nezaslouží být zván člověkem, poněvadž postrádá jakékoliv cítění a lidskou důstojnost, a stal se tak mým největším a nejzavilejším nepřítelem. Slibuji, že budu pracovat kdekoliv a vždy jako oddaný komunista. Uvědomuji si, že má nenávist ke všem našim nepřátelům, ke všem těm, kteří se snaží zničit náš stále bohatší a radostnější život, a zejména nenávist vůči mému otci mě bude vždy posilovat v boji za komunistickou budoucnost našeho národa. Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a abych, pokud možno, jeho obsah mohl sdělit osobně.

Ludvík Frejka, původním jménem Freund, narozen v Liberci v německo-židovské rodině, studoval ekonomii v Berlíně, člen německé komunistické strany, pak té československé, pracovník ÚV KSČ, za války v Anglii, po válce přednosta národohospodářského odboru kanceláře prezidenta Gottwalda. Otec Frejka byl oběšen, jak synáček požadoval. Ozvali se pcohybovači o autenticitě dopisu a také se říkalo, že mladý Frejka poté, co byl donucen k sepsání dopisu , spáchal sebevraždu.

Na podzim1953 jsem se setkal s Frejkou na vojně u stejné roty 66. technického praporu v severočeské Bílině. Bylo to necelý rok po procesu. Ze čtrnácti obviněných z protistátního zločineckého centra vedeného Rudolfem Slánským bylo jedenáct popraveno 3. prosince 1952. Byli to lidé „zvláštního ražení“. Někteří prý již s oprátkou na krku ještě stačili provolávat slávu KSČ - jejich věšitelce. Dokonale věrný soudruh André Simone prý dokonce trval na vlastním oběšení. Požadavku vyhověno bylo.

Ve své knížce Malá doznání okresního soudce ((Praha: Šulc & Švarc, 2013) jsem se o Frejkově záležitosti rozepsal na šesti stranách, které zde nebudu opakovat. Nemohu vyloučit eventualitu, že syn psal dopis z otcova popudu, aby si neznemožnil vlastní budoucnost. Tu si vskutku neznemožnil: stal se pracovníkem, snad statistikem u OSN, též se stal nikoliv oddaným komunistou, jak sliboval, ale raději Američanem s adresou na floridském ostrově Sanibelu.

KONEC