Jedním z výsledků diskuse o zneužívání dětí řadou katolických kněží je pozoruhodný jev: stali jsme se svědky vzniku nové inkvisice. Ne, nemám na mysli onu mediální, která bleskově a ukvapeně vynáší fémové rozsudky a nemilosrdně natahuje obviněné na skřipec veřejného mínění. Bude řeč o skutečné inkvisici církevní.

Kdo si ještě vzpomene na úplně první aféru ohledně osoby papeže Benedikta XVI., uvědomí si, že byl od začátku terčem nesnášenlivých kampaní. Uplynul sotva týden od Benediktovy volby a britský The Observer přišel s obviněním, že roku 2001 vydal předpis nařizující utajování případů zneužití po dobu deseti let od plnoletosti oběti. Na této stoprocentní kachně si naše media vděčně pochutnala, jak jsem měl příležitost ukázat ve svém příspěvku Lhář > velký lhář > superlhář > novinář? (NP 13. 5. 2005).

Planý poprask tehdy vypukl kvůli papežskému motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela a především kvůli prováděcímu předpisu De delictis gravioribus Congregationi de doctrina fidei reservatis [O vážnějších přečinech vyhrazených kongregaci pro nauku víry] z 18. 5. 2001. Z osmi deliktů, na něž byla tímto uvalena „ohlašovací povinnost“ římské kongregaci, se čtyři týkají zneužití Eucharistie, tři postihují zneužití zpovědi (včetně zneužití ke svádění k hříchu) či prozrazení zpovědního tajemství a poslední, osmý, je spojen s přestupkem duchovního proti 6. přikázání s osobou mladší 18 let. Nepochybně byl tento bod reakcí na množící se případy zneužívání nezletilých ve Spojených státech. Z informací, které odsud kongregaci docházely, plynulo nepříjemné zjištění, že mnozí biskupové nevykonávali řádně svou trestní pravomoc nad svěřeným duchovenstvem, nezaváděli církevní vyšetřování v podezřelých případech, podezřelé namísto vyšetření a trestu pouze překládali na jiné působiště, tak jak to bylo dosavadním zvykem u duchovních, kteří se zapletli se ženami. Pokud bylo vyšetřování zavedeno, probíhalo leckdy formálně a bez žádoucího efektu.

Ve snaze zabránit projednávání těchto choulostivých záležitostí pod pokličkou falešné lokální solidarity zasáhla kongregace částečně do pravomoci biskupů a vyhradila si uvedenou instrukcí De delictis gravioribus dozor nad projednáváním všech výše uvedených přečinů včetně posledního. Napříště musel biskup zavádět vyšetřování povinně při každém podezření, jeho výsledek – byť negativní – hlásit kongregaci, postoupit jí k nahlédnutí vyšetřovací spis, podle jejího rozhodnutí buď zavést církevně-právní proces a po jeho ukončení opět zaslat akta ke kontrole, zda byl trest dostatečný, anebo u vážných případů strpět převzetí kausy přímo disciplinárním tribunálem kongregace. Tím byl dosavadní církevně-právní stav zpřísněn ve třech bodech: zvýšením věkové hranice ochrany na 18 let (v českém státním právu 15 let a diskutuje se o snížení), prodloužením promlčecí lhůty až do 28 let věku oběti (v mimořádných konkretních případech lze lhůtu zcela zrušit, takže je zločin nepromlčitelný, u nás je lhůta 5 let) a zkrácením řízení na dvojinstanční. Přehledně celou problematiku shrnuje docent církevního práva Damián Němec (ještě bez přihlédnutí k loňské změně v českém právním řádu, kdy nový trestní zákoník 40/2009 Sb., § 368, zavedl oznamovací povinnost i na trestný čin zneužití dítěte k výrobě pornografie).

Po vyjasnění všech omylů, které se kolem De delictis nakupily, chyběl kritikům už jenom odkaz na spolupráci se státními orgány. Mylně tvrdili, že instrukce podobnou spolupráci zakazuje. Tak tomu samozřejmě není a nebylo. Norma určuje postup dle církevního práva, aniž by se dotýkala řízení orgánů světských. Nikomu nezakazovala obrátit se na policii s udáním trestného činu – ani to ovšem nepředepisovala. Církevní normy musí být universální a ne všude funguje státní správa dokonale. Budete-li kupříkladu ve středoafrické vesnici volat o pomoc policii, asi se dlouho načekáte. Zato v zemích, kde to poměry umožňovaly (konkrétně hned roku 2002 Německo a USA), zpracovaly biskupské konference z vlastního popudu na základě citované instrukce přesné pokyny, jak postupovat v případě nahlášení činu, který by mohl být posuzován jako sexuální agrese vůči mladistvým či dětem. Zde se již o oznámení civilním úřadům jasně mluví (body IV.7 německých a Art. 4 amerických pokynů). Nelze tedy říci, že by z církevní strany existovala jakákoli oficiální snaha o utajování nových případů zneužití.

V současné době, kdy se stala otázka opět předmětem novinových titulků, vydala římská kurie – ve snaze rozptýlit poslední pochyby – výklad instrukce. Text, publikovaný dne 12. 4., výslovně praví: „Vždy mají být dodržovány občanské zákony, týkající se nahlášení zločinu oprávněným úřadům“ (odst. A). Tisková agentura Associated Press uvedla tento pokus slovy: „Vatikán v pondělí odpověděl na obvinění, že dlouho zatajoval zneužívání dětí [...] Papež Benedikt byl ovšem vystaven rostoucímu tlaku, aby ukázal, že se Vatikán plnou vahou staví proti kněžskému zneužívání dětí.“ Tedy z pohledu zpravodaje jde o nepochybné vítězství, kterého oběti dosáhly nátlakem na církev „po staletích utajování s ohledem jenom na vlastní prospěch“. S těmi staletími bych byl opatrný, ale v zemi, kde novinář a životopisec A. Morton dokázal prohlásit Moniku Lewinskou za „nejponižovanější ženu 20. věku“, nesmíme být v posuzování přesnosti žurnalistického jazyka příliš úzkoprsí. Opatrný bych byl i s oslavami: přílišné zdůrazňování spolupráce se státními orgány mi totiž silně připomíná inkvisiční praktiky.

Než si s konečnou platností potvrdíte, že jsem se nadobro zbláznil, zamyslete se, prosím, nad argumenty. Inkvisice (množné číslo!) byly s výjimkou Španělska církevními institucemi, které podle předpisů převzatých z římského práva zkoumaly případy kacířství nebo jiného porušení církevních zásad, třeba postních předpisů. Od sklonku 15. století měli inkvisitoři možnost stíhat i čarodějnictví, Pod jejich pravomoc spadaly též mravnostní přečiny trestné ještě donedávna či dosud, kupříkladu bigamie, zoofilie či homosexualita. Povinnost dohlížet na řádné vyšetření měl diecesní biskup a maximálním trestem bylo vyobcování. To sice přinášelo nepříjemné důsledky v podobě odepření přístupu ke svátostem a k řádnému pohřbu, zbavení veřejného úřadu, pokud jej postižený zastával, zákazu veřejného působení, neschopnosti pořídit platnou závěť nebo vystupovat jako svědek před soudem, ale nikterak to neohrožovalo provinilcův život. Nadto měl každý obviněný roční lhůtu, během níž se mohl z nařčení očistit.

Ještě před polovinou 12. století zastávali mnozí církevní představitelé v čele s vlivným Bernardem z Clairvaux názor, že dosavadní postup není nutno zpřísňovat, Ježíšovo podobenství o koukolu a pšenici přece hovoří jasně. Ke změně došlo poměrně náhle, krátce před rokem 1200, kdy ve Francii už velmi znepokojivě vzrostlo heretické katharské hnutí. Kathaři byli zpočátku okolními lidmi vnímáni velmi nepřátelsky, snad s odporem k jejich obyčejům, například krajní askesi, odmítání přísahy a manželství, rituální sebevraždě a podobně. Připomíná to nevraživý postoj dnešní veřejnosti ke squatterům. Můžeme sice cítit náklonnost k pokusům vybudovat ostrůvek čisté demokracie a tvůrčí anarchie, přesto však je patrno, že by se naše současná společnost zhroutila, kdyby se je každý pokusil napodobit. Stejně tak i kathaři, při vší úctě ke snahám obnovit někdejší evangelijní étos, bourali veškeré konvence, prohlašovali celý svět za dílo satanovo, odmítali poslušnost nejen církevním představitelům, nýbrž i knížatům a králům tohoto světa, takže se i sami vládci brzo připojili k pronásledovatelům. Přesto se katharská herese počtem i vlivem vzmáhala a násilnému tlaku oplácela stejnou mincí. Na tento oříšek už biskupské inkvisiční tribunály nestačily, pokusy o misii skončily tu a tam zabitím misionáře, a proto papež Řehoř IX. roku 1231 pověřil první členy tehdy začínajícího dominikánského řádu vyhledáváním kacířů. Tím bylo dosaženo jistého stupně centralisace. Středověké poměry ovšem římské inkvisici nemožňovaly prosadit se ani na celém území Apeninského poloostrova. Důležitější nicméně bylo, že vyšetřování přebírali lidé nesvázaní s místním prostředím a nepodléhající žádnému z biskupů. Trestem bylo vězení, přísnější pokání, třebas pouť, nošení kajícného roucha či znamení kříže na oděvu.

Poslední etapou bylo zapojení státní moci do systému. Panovníci viděli v náboženském rozkolu nebezpečí pro stát, obzvláště v případě tak vyhraněné sekty, jakou kathaři představovali. Ale jak poznat kacíře? Rozlišení bylo důležité. Samozřejmě, že při dobývání katharských měst a hradů docházelo k politováníhodným krvavým excesům, jaké se přiházejí ve válkách všech dob, kdy byli vražděni šmahem všichni bez rozdílu viny. Koneckonců, i Jan Žižka poslal k poblázněným adamitům rovnou vojáky, s misionáři neztrácel čas. Přesto nebyl zájem na masovém zabíjení provinilců – lidé byli vzácní. A tak si stát a církev rozdělili role: kněží označí konkrétní kacíře a představitelé státní moci je potrestají. Trest smrti upálením pro kacířství zavedl teprve roku 1224 německý císař Friedrich II., ano, ten, co udělil Přemyslu Otakarovi I. tzv. Zlatou bulu sicilskou. Friedrich nebyl v žádném případě úzkostlivý pobožnůstkář, naopak, nábožensky byl velmi rozkolísaný a jeho duši prý ďábel dovlekl do pekla kráterem Etny. V pozadí jeho rozhodnutí ovšem stála idea starořímského práva, že urážka bohů je protistátní čin a jako velezrada zasluhuje smrt. Podle tohoto zákona byli dříve pronásledováni sami křesťané... Kolo dějin se otočilo velmi nešťastným směrem.

Takže rekapitulujme: nejprve měli vyhledávání hříšníků na starosti biskupové, posléze pro nezvladatelný nárůst agendy byla jejich role oslabena zřízením centrálního dohledu a nakonec spojením se státními orgány. Podoba s dnešními událostmi vyvstává už mnohem zřetelněji. Řada biskupů selhavších ve své úloze dohližitelů donutila před devíti lety římskou kurii zavést dozor nad všemi případy zneužívání a naposledy se dostal do hry povinně i stát. Teď konečně máme ke všeobecné spokojenosti tu pravou inkvisici k vyhledávání zvrhlých kněží. Osobně toho nelituji, ale přesto vyzývám všechny, aby si zapamatovali tento okamžik, s takovým jásotem přivítaný všemi liberály. Přijde totiž čas, kdy bude pedo- a efebofilie prohlášena za „variantu normy“ a potomci dnešních jásajících liberálů (či snad ještě oni osobně?) budou obviňovat církev z pronásledování ubohých nepochopených pedofilů a budou mávat v ruce dokumentem, vidíte, tady je to černé na bílém, nejvyšší vedení samo nařizovalo vydávat je státním soudům! Podobné výčitky totiž už léta slýcháme z řad homosexuálů, proti nimž prý křesťanství vedlo po tisíciletí „holocaust“. Byl by tedy div, kdyby k žádnému překroucení v případě pedofilie nedošlo. Nemluvím do větru a svým slovům nárokuji platnost prorockou.

Než ukončím sérii svých příspěvků o rozporné reflexi nesmírně bolestného thematu zneužívání dětí a mládeže ze strany příslušníků katolické církve, rád bych poděkoval redakci Neviditelného psa za rozsáhlý prostor poskytnutý k osvětlení přece jen poněkud nezřetelných částí tohoto problému, kterému – ačkoli se na celém zneužívání nezletilých podílí asi polovinou procenta – je věnováno 99,5 % mediální pozornosti, bohužel dosti jednostranné. Snad se mi podařilo tuto zaujatost alespoň trochu vyvážit.

Předchozí články:
Skutečný rozsah sodomie v církvi
„Církev je sexuální žumpa!“, řekl Goebbels
Ostře zacíleno na papeže