Uprchlický problém a zodpovědnost nezodpovědných

Nic bych za to nedal, že než tento rok 2015 doběhne ku svému konci, dojde v Evropě k zásadnímu obratu v postoji veřejného mínění k otázkám migrace z mimoevropských, najmě muslimských zemí. Totiž… veřejné mínění má v té věci z největšího dílu jasno už dávno; je ale předvídatelné, že budou nuceni obrátit noty i zástupci vyšší politiky a kruhů intelektálních. Zatím reagovali na příval tisíců, desetitisíců a pomalu už statisíců příchozích ze zemí Blízkého východu a severní Afriky výzvami k solidaritě, soucitu a porozumění; počítalo se, kolik ubohých běženců může která evropská země pojmout a kam je nastěhovat… Všimli jste si, že do těchto ušlechtilých citů se začíná mísit starost? Úvaha ne jak uprchlické proudy rozmístit, ale jak jim účinně zamezit? Noviny - tento rozpačitý, ale přece jen indikátor veřejných nálad - pomalu přestávají počítat, kolik set poloutopených nebožáků se už zase – sláva! - podařilo zachránit z rozbouřených vln, a začínají psát o zločinu převaděčství, o obchodu s lidským neštěstím, o vzrůstajícím znepokojení mezi domácím obyvatelstvem přerůstajícím místy už v aktivní odpor… a to máme teprve červen.

Jsa sám někdejší uprchlík, mám jisté pochopení pro ty, kteří teď prchají ze svých rozvrácených zemí (i když si nelze nepoložit otázku, co je rozvrátilo, ale o tom za chvíli). Na druhou stranu chápu a sdílím obavy starousedlíků. Skladba evropského obyvatelstva se zrychlujícím tempem mění, vzniká jiná, jinak poskládaná společnost, ne-li už my, naši potomci si budou muset zvykat na jiné, vesměs nepříjemné, mnohdy ponižující životní podmínky. Mělo-li by takhle všechno pokračovat dál, může dojít ne-li zrovna k občanské válce (jak jsem také už kdesi četl), tedy k něčemu dosti podobnému a nemusí to ani příliš dlouho trvat, což není strašení, nýbrž dosti reálná eventualita. Je či mělo by tudíž být naší starostí, aby k tomu nedošlo. Diskrepance mezi názorem veřejným a oficiálním je ještě menším z problémů; lze počítat s tím, že dřív nebo později – spíš ale dřív - se veřejná naštvanost obrazí v úbytku volebních hlasů konvenčním partajím a konjunktuře stran populistických, rasistických, xenofobních, další vhodné nálepky si doplniž každý sám. Pak poběží vyděšení politikové nachytat tento slibný vítr do svých plachet a s nějakým zpožděním ztichnou i ušlechtile farizejské tóny liberálního kolovrátku.

To však je, jak již uvedeno, pouze jednou a nikoli nejožehavější částí problému. Co dělat, aby připrchlíků z nadobro rozvrácených států aspoň nepřibývalo? Pravda; sebekriticky třeba přiznat, že se o jejich rozvrat nemalou mírou přičinil Západ pošetilou snahou o export demokracie tam, kde pro ni nejsou, nikdy nebyly a nebudou podmínky. Ale jen přispěl. Příčina rozvratu tkví v nich samých a nese jméno islám. Učení, jehož základním článkem je absolutní odevzdanost do rukou Alláhových, bez jehož vůle ani vánek travičku neohne, člověk se ani prstem na nose nepoškrábe, a to nikoli obrazně, ale doslova; přestaňme si už jednou myslet, že litera koránu je jakýsi náboženský folklor, jejž netřeba brát vážně. Druhou, logickou stránkou té bohabojné odevzdanosti je pocit naprosté nezodpovědnosti za cokoliv a tím i absence veškerého svědomí. Jakž můžeme křižujíce se zděšením pozorovat na pláních mezopotámských. Nějaké uřezané hlavy? Rozmlácené a bagry rozježděné památky pěti tisíciletí lidských dějin? To ne blázen či terorista, Bůh to tak chtěl! S takovou duševní výzbrojí už je možno páchat naprosto všechno. Neboť jaké výčitky svědomí, jaká zodpovědnost za čin spáchaný bez vlastní vůle, z pokynu vyšší moci, jíž je neradno, ba nemožno odporovat? Jenže právě toto je nástroj, jejž si muslimský uprchlík nese s sebou do nové domoviny. Rozvrátil jím na pokraj neobyvatelnosti zemi svého původu a teď, neuvědoměle sice a bez zlé vůle, bude rozvracet tu, která ho přijala. A rady není. Leda by se vzdal své destruktivní víry včetně nároku na konečné opanování světa, ale v to nelze doufat.

Návrhů řešení té patálie byla a jest spousta, bohužel vesměs nepoužitelných. Vracet běžence odkud přišli – při zdlouhavosti vyhošťovacích procedur nelze, i kdyby vůle byla; ostatně by většinou ani nebylo kam. Zlepšit životní podmínky v zemích původu, aby neměli proč utíkat – Západ zlepšuje životní podmínky v dobré polovině světa už přes půl století a výsledek… ale nechci se opakovat. Zřídit středisko pro přijímání žádostí o azyl například v Libyi – rád bych viděl toho dobrodruha, který by chtěl v takovém středisku úřadovat. A tak dále. Zbývá nějaké jiné, použitelnější řešení?

Jestli zrovna řešení nevím, určitě ale zbývá rozsáhlý prostor, kam by muslimští běženci mohli zamířit, aniž by činili násilí své víře a přesvědčení. Dokonce ani zprostředkovatelské služby převaděčských band by nepotřebovali a mnohou tisícovku dolarů tak ušetřili, o svinské povaze toho podnikání nemluvě. Trýzní bojovníci Islámského státu irácké ší´ity, vyhánějí je a hromadně popravují… nu, leží například nepříliš daleko od těch míst hrůzy nad všechno pomyšlení bohatý Azerbajdžán. Bohužel jej neznám z vlastní zkušenosti – chystal jsem se na cestu do kavkazských zemí, už jsem měl víza a letenky, když vtom bác ho, do Gruzie vpadly Putinovy tanky, čím padla i plánovaná návštěva Azerbajdžánu. Televize není plnohodnotná náhrada, přesto jsem nedávno zíral na záběry hlavního města Baku a oči mi úžasem vypadnout mohly. Pohádkové paláce, superprestižní mrakodrapy a neméně prestižní nebetyčné věže, široké bulváry, hýřivé mnohobarevné osvětlení, luxus přes luxus… je znát, že se země koupe v penězích, a jak by se nekoupala při těch příjmech z exportu ropy. Jako nic by mohla přijmout desítky tisíc zoufalých souvěrců, aniž by to pocítila na svém bohatství a blahobytu. Vyhnance sunnitského vyznání by mohly pojmout monarchie Arabského poloostrova, Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar, Arabské emiráty, koupající se v ještě větších spoustách peněz a dopřávajících si luxusů dle mého skromného soudu až zbytečných a nevkusných; proč, u všech džinů a šajtánů, nenapadne jejich krále, emíry a jiné pumprdenty nabídnout pomocnou ruku jedinému souvěrci v jeho neštěstí?

Spojené arabské emiráty na rozdíl od Azerbajdžánu z vlastní zkušenosti znám a vím, že případnější titul by zněl Spojené indicko-pakistánsko-bangladéšské emiráty; činíť Arabové v jeho obyvatelstvu zrovna tak čtvrtinu a kdoví jestli, všechno ostatní jsou námezdní pracanti ze zmíněných zemí. Ostatně pracanti za mzdu věru žalostnou, ale o tom se teď nechci rozepisovat. Velmi jednoduchým a ve srovnání s evropskými poměry nenásilným prostředkem řešení migrační krize by byla náhrada zámořských pracantů syrskými, iráckými, libyjskými i jinými uprchlíky; začlenění by bylo o to snadnější, že by odpadla jazyková bariéra, obvyklá překážka úspěšné integrace. Práce je. Místo je. Peníze jsou. Přitom je tzv. az-zakát, pomoc chudým, otrokům, dlužníkům a poutníkům, jedním z pěti základních příkazů islámu. Proč to tedy ne a nejde?

Ponechme zatím tento zjevný rozpor mezi příkazem milosrdenství a nemilosrdnou praxí k popřemýšlení arabským vládcům a vraťme se na vlastní půdu. Proč, medle, když to orientální vašnosty samo nenapadne, nenavrhne jim toto prosté, humánní a nekonfliktní řešení žádný z evropských státníků? Kde zůstávají se svou moudrostí naši západní intelektuálové, vždy tak hákliví na lidská práva a důstojnosti? Proč všichni mlčí jak zařezané ryby? Proč nesvolají konferenci u kulatého stolu (konferenční stůl musí být kulatý, u hranatého by to nebylo ono), dejme tomu v Mekce… ne, to nejde, nevěřícím psům státnických nevyjímaje je vstup na půdu svatých míst islámu zapovězen, ale třeba v Rijádu nebo v Ammánu? Mohli by tam dle všech pravidel diplomacie v duchu vzájemného porozumění a pracovní atmosféře jednat a vyjednávat, až by z arabských mocnářů vydiplomatili povolení k pobytu pro nějakou tu tisícovku běženců, nemyslíte?

No, nemyslím. Jest jistý rozdíl mezi pojetím milosrdentví v islámské společnosti a u nás, lidí západních. Třebaže si to vesměs neuvědomujeme, pomáháme nemajetným bližním ve snaze o vyrovnání sociálního rozdílu; naším ideálem je rovná příležitost pro všechny. Jak ovšem kdo s rovnou příležitostí naloží, je věc jiná, ale to jen tak na okraj. Arab a muslim také udrobí ze svého míšku potřebným, aby splnil náboženskou povinnost zakátu. Ale tak, aby se nezměnila solečenská stavba, aby pán zůstal pánem a žebrák žebrákem. Proto nemůžeme čekat, že by ropná mocnářství z vlastní vůle a rozhodnutí otevřela hranice zbědovaným souvěrcům; což neplní dostatečně příkaz pomoci chudým a otrokům tím, že najímají bangladéšské a jiné dělníky? Doma by museli žít za půl dolaru denně; u nás, pane, si za den vydělají dolarů deset. Není to skutek milosrdenství?

Nu, je. V arabském pojetí. Měli bychom si zvykat, že pojmy jako soucit, solidarita, ohleduplnost, se neměří na celém světě stejným loktem. Očekávám, že se následující věty setkají s bouřlivým nesouhlasem; přesto pravím, že Západ je z civilizací světa nejslitovnější, k pomoci strádajícímu nejochotnější. Ostatně si spočtěme sumy rozvojových a jiných pomocí jen za poslední desítiletí, není-liž pravda. Pomoc bližnímu je v povaze západního člověka stejně jako schopnost sebekritiky (viz očekávatelný nesouhlas); je to dědictví společnosti původně selské s její potřebou vzájemné solidarity na rozdíl od společností pasteveckých, které si vystačí se vzájemností v úzkém okruhu vlastního kmene.

To je sice chvalitebné, nemělo by se ale přehánět; zdáť se poslední dobou, že se západní civilizace ocitá na nejlepší cestě samou soucitnou nápomocností sama sebe zničit. Jsou dnes bohatší na této planetě, kteří by mohli ulevit uprchlické bídě, nemůžeme ovšem čekat, že se k tomu odhodlají sami, nevidouce toho potřebu. Jak je k tomu přimět… inu, zdroje jsou, jak říkával pan Špidla blahé paměti. Výlučným zdrojem luxusního živobytí arabských vládců jsou vlastním úsilím nezasloužené poklady země; i mohlo by jim býti dáno srozumitelně najevo, že nepřevezmou-li svůj díl uprchlického proudu – nota bene jde-li o jejich vlastní souvěrce – může Západ hledat a nacházet dosud neobjevená ložiska ropy, případně dočerpávat stará, nedostatečně vytěžená. Nejančit tolik kolem jaderné energie, beztak je větší díl toho poplachu umělý, kdovíkomu sloužící, což nechci na totmo místě šíře rozvádět. Následovat amerického příkladu a poohlédnout se po olejnatých břidlicích. Urychlit výzkum vyšších energetických forem, jaderné fúze především. A tak dále. Třeba by byli orientální velmoži povolnější, kdyby jim hrozilo, že budou muset slevit ze svých nároků na přepych a prestiž.

Nepopírám, že výše zmíněné metody obsahují určitou míru rizika. Připravenost čelit rizikům však byla podmínkou vzestupu této po půl tisíciletí nejúspěšnější, nejdynamičtější civilizace. Dnešek už nevyžaduje tak vypjaté vůle k riziku, jakou se vyznačovali objevitelští plavci raného novověku; lpění na absolutní bezrizikovosti však velmi dobře může být předehrou zániku. Nepoučíme se už jednou? Stále větší díl světa se propadá do chaosu; kam se zvídavý poutník mohl ještě před desíti, dvaceti lety bez podstatnějších obtíží vydat, zahrává si dnes se životem; svět islámu se v důsledku své znehybnělosti dostal do slepé uličky, čehož dokladem jsou proudy uprchlíků z nefunkčních, násilí a nenávisti propadlých zemí; nezačneme si hledět vlastního… ale kdepak prospěchu, vlastní ohrožené existence? To není sobectví, kdyby je někdo chtěl těmto řádkům vytýkat. Zůstane-li zachován Západ, bude to nejúčinnější pomoc zemím, jimž se z ohleduplnosti říká rozvojové. Zanikne-li, zanikne s ním i vše ostatní, na jeho tvůrčí invenci závislé. Nejbolestněji však zasáhne jeho zánik ty, kdož sedíce za nezasloužených pokladech země, dávno odvykli práci a pojetí dneška jako přípravy na budoucnost, zejména ale zodpovědnosti. Měla by jim být připomenuta. Islám není, nikdy nebyl a nebude náboženstvím míru, jak se z neznalosti tvrdívá; ale mohl by být náboženstvím spolupráce. Dřív, než se nahromaděné miliardy a biliony obrátí v to, na čem jsou natištěny, totiž v papír.

Hannover, 18. června 2015

**************************************************************

V nakladatelství Marek Belza vyšla kniha Luďka Frýborta
Pod znamením půlměsíce s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.