Bezradnost provázející hledání receptu, jak vyřešit uprchlickou krizi, plodí též výzvy k ráznému zásahu nějaké mezinárodní koalice v Sýrii či vůbec na Blízkém východě, s nadějí, že se tak odstraní jádro problému a svět zas bude, jaký byl. Nicméně pohled do nedávné historie nezavdává moc důvodů k optimismu.

Za jednu z hlavních příčin nestability Blízkého východu, a tudíž i migrační vlny, se často, a navíc z úst zastánců všemožných politických směrů, označují zásahy Spojených států amerických v Afghánistánu a Iráku, potažmo podpora sil, které v Libyi svrhly Muammara Kaddáfího a v Sýrii chtěly sesadit Bašára Asada.

Zajímavé ale je, že někdy dokonce ti samí lidé, kteří tuto kritiku pronášejí, volají po intervenci mezinárodních jednotek – buď Severoatlantické aliance, nebo dokonce širšího svazku, zaštítěného OSN, do nějž by se zapojily též Rusko či třeba Čína. Problém má tedy vyřešit něco podobného, co ho vyvolalo.

Zejména invaze do Iráku však potvrdila skutečnost, že americká armáda, stále nejmodernější a nejsilnější na světě, je sice schopná porazit skoro jakoukoliv jinou armádu, tedy klasické vojsko nějakého státu, poté si ale vyláme zuby v partyzánské válce.

Není to nic nového, podobných případů bychom v dějinách našli celou řadu. Ve městě či v obtížnějším přírodním terénu, v boji muže proti muži, ztrácí technologická převaha snadno na významu. A vojenský zásah situaci v dané zemi často ještě zradikalizuje, neboť se proti intervenční armádě zpravidla zvedne odpor.

I kvůli této hořce zaplacené zkušenosti nechtěli pak Američané v Libyi či v Sýrii zasahovat formou přímé pozemní akce – hodlali se vyhnout dalšímu „Iráku“. Nicméně letecké údery samy o sobě nestačí, a pokud nepomáhají žádné domácí pozemní síle, alespoň relativně civilizované a prozápadní, jež by mohla převzít moc, jsou vlastně skoro zbytečné. Avšak americká snaha vyzbrojit a vycvičit jednotky reprezentující demokratickou syrskou opozici skončila naprostým fiaskem.

Na druhou stranu, politika podpory sekulárních diktátorů, kteří po dlouhou dobu zajišťovali v oblasti Blízkého východu alespoň relativní klid, nyní asi nemá kvůli demografickému růstu i politické radikalizaci muslimů moc šancí na trvalejší úspěch.

Skoro všemi vzývaný rozsáhlý mezinárodní zásah proti Islámskému státu či jiným podobným subjektům by tudíž narazil na velmi podobné problémy, jimž nepříliš úspěšně čelili Američané a jejich spojenci v Iráku nebo v Afghánistánu. Smutné, ba hrozivé je, že jiné řešení vlastně neexistuje.

V tomto kontextu pak až skoro tragikomicky působí odhodlané volání většiny českých politiků po mezinárodní akci v Sýrii či v jejím okolí.

Doufají totiž, že naši případnou účast spraví nějaká ta polní nemocnice, ale hlavně asi netuší, že kolonizace Měsíce představuje ve srovnání s nastolením míru na Blízkém východě možná snazší a levnější úkol.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus