Dne 18. června 2008 přinesly americké televizní stanice krátký šot z návštěvy venezuelského prezidenta Huga Chaveze u svého guru Fidéla Castra v Havaně. Vyhublý Castro v několikasekundovém záběru se tvářil stařecky rozzlobeně a Chavez měl provinilý výraz. Někteří komentátoři se domnívají, že Castro nebyl s nedávnými výroky Chaveze spokojený.

Chavezova výzva ke kapitulaci FARC

Chavez v televizním projevu 8. června 2008 překvapil politology a hlavně kolumbijskou vládu tím, že doporučil Revolučním ozbrojeným silám Kolumbie, FARC - podle španělských iniciál, aby okamžitě a bezpodmínečně propustily všechna rukojmí (odhaduje se, že jich FARC drží v nelidských podmínkách v džungli přes sedm set) a zastavily partyzánské teroristické akce. Toto prohlášení bylo překvapující proto, že Chavez je dlouholetým přítelem a pravidelným podporovatelem (přinejmenším svojí rétorikou) FARC, které jsou ozbrojenou odnoží Komunistické strany Kolumbie.

Soused Venezuely - Kolumbie - je zmítána násilím jak ve venkovských oblastech, známých ilegálním pěstováním koky, tak městským terorem už více než půl století. Jen v letech 1948-58 si „La Violencia“ (násilí) vyžádalo přes dvě stě tisíc životů. Od roku 1989 politické vraždy, únosy pro výkupné a nevysvětlená „zmizení“ postihly nejen tisíce Kolumbijců, ale i desítky zaměstnanců zahraničních firem. Odhaduje se, že teror partyzánských seskupení způsobil útěk do bezpečnějších oblasti země nejméně třech miliónů obyvatel.

V devadesátých letech kolumbijská vláda zesílila svoje aktivity proti pěstitelům a pašerákům drog, zejména kokainu. S drogovou „ekonomií“ je od šedesátých let spojený FARC, který touto „činností“ získává prostředky na svoji existence a válečné akce. Protože úsilí vlády porazit levicové partyzány nebylo po léta příliš úspěšné, vznikly pravicové polovojenské milice, které od prosince 2000 neúprosně bojovaly proti FARC a podobným seskupením. Vláda v Bogotě byla donucena bojovat nejen proti levicovým partyzánům, ale i pravicovým milicím, s kterými údajně někteří vládní činitele spolupracovali. Americká vojenská a finanční pomoc „Plán Columbie“, jako pomoc vládě pro boj s pašeráky drog, dosáhla pěti miliard dolarů. Americkým instruktorům se v posledních letech podařilo vycvičit vládní ozbrojené jednotky tak, že jsou schopné vést moderní protipartyzanskou válku.

Chavezovo prohlášení z 8. června 2008 přišlo v době, kdy Revoluční ozbrojené síly Kolumbie jsou velmi neúspěšné. Během minulého roku bylo několik významných velitelů FARC v bojích zabito nebo zajato, zakladatel hnutí Manuel Marulanda zemřel ve věku sedmdesáti osmi let, dezerce vzrostla a sympatie obyvatelstva k hnutí ochladly. Ještě před několika měsíci Chavez vynaložil mnoho diplomatického úsilí k tomu, aby FARC byly mezinárodně uznány za válčící stranu a nikoliv za teroristickou organizaci. Toto úsilí ztroskotalo, když ho na diplomatickém poli podpořila jen Nikaragua.

Podle Los Angeles Times z 10. června 2008 Chavez v televizním projevu prohlásil, že v této době je v Latinské Americe partyzánská válka nevhodná, a vyzval vůdce FARC, který je známý pod jménem Alfonzo Cano, aby propustil všechna rukojmí jako humanitární gesto. Kolumbijští činitelé se nechali slyšet, že Chavezův projev může signalizovat změnu v jeho přístupu ke kolumbijským vnitřním problémům. Vláda Spojených států, která obvykle Chavezova protiamerická běsnění ignoruje, zprávu rychle okomentovala. „To jsou jistě dobrá slova,“ řekl mluvčí ministerstva zahraničí, “uvítali bychom, kdyby slova následovaly konkrétní činy.“ Kolumbijští komentátoři označili Chavezovy motivy za nejasné, ale věří, že dopad jeho projevu na FARC „musí být zdrcující. Chavez je pro FARC vzorem (icon) a teď jim neočekávaně radí, aby zapomněli na vyjednávání s vládou a bezpodmínečně se vzdali.“

Není zcela jasné, jak velká byla Chavezova praktická pomoc FARC. Od února 1999, kdy se stal prezidentem Venezuely, Revoluční ozbrojené síly Kolumbie v častých projevech podporoval, ale materiální pomoc popíral. Obyvatelé západní Venezuely se však netajili tím, že kolumbijští partyzáni bez potíží přicházeli a odcházeli do a z pohraničních oblasti Venezuely, což svědčilo o jejich podpoře Chavezovou administrativou. V březnu 2008 venezuelské ozbrojené síly zabily jednoho z vůdců FARC a zmocnili se počítačů jeho skupiny. Podle vládních expertů počítačové záznamy potvrdily, že Chavez sliboval rebelům morální a finanční pomoc.

Kolumbijští komentátoři se domnívají, že Chavez změnil svoji taktiku a počítá s méně dynamickou politikou USA a Kolumbie, jestliže prezidentský kandidát za Demokratickou stranu Barak Obama vyhraje a ujme se úřadu v Bílém domě. Jiní komentátoři se domnívají, že neočekávané Chavezovo prohlášení je určeno především Venezuelanům, kteří jsou pobouření špatným zásobováním a bezpečnostními problémy na hranicích s Kolumbií. Venezuela je totiž před státními (provinciálními) a místními vobami, které se mají uskutečnit v listopadu 2008.

Nejméně jeden z analytiků vlády Spojených státu považuje Chavezovo prohlášení za zastírací manévr incidentu, ke kterému došlo 6. června 2008. Toho dne kolumbijská pohraniční hlídka přistihla seržanta venezuelské národní gardy a jeho pomocníky při pokusu propašovat do Kolumbie partyzánům bedny se 40 000 náboji (!). Venezuelský ministr vnitra označil pokus o pašování zbraní za soukromou iniciativu, se kterou neměla Chavezova vláda nic společného.

Zákon o špiclování vlastních občanů

Začátkem června 2008 Chavez odvolal nový zákon, vyhlášený 28. května 2008, který nutil venezuelské občany k donášení zpráv o spoluobčanech a ke spolupráci s policií. Ke zrušení zákona byl podle Los Angeles Times z 9. června 2008 Chavez donucen silným tlakem veřejného mínění, které zákon označilo za „fašistický“. Tento zákon přiblížil Venezuelu ještě víc policejnímu státu, který panuje na Kubě a který existoval v bývalých komunistických zemích střední a východní Evropy. Zákon umožňoval trestat neoznámení „protistátních“ činů i kritických projevů občanů vůči vládě. Chavez má konstituční právo vyhlašovat a rušit zákony svými dekrety. Komentátoři opět považují tento Chavezuv krok za poplatný blížícím se volbám, protože v některých oblastech země nemá Chavez dostatek svých přívrženců. Kampaň obránců lidských práv, římskokatolické církve a studentů proti „donašečskému“ zákonů označil Chavez za „teroristickou“, která je šířena po internetu a dokonce i v televizi, ale uznal, že v zákoně byly chyby a musí být modifikován.

Chavez vládne Venezuele už desátý rok a za tu dobu se podařilo jeho stoupencům kontrolovat parlament, soudní systém, armádu a policii. Jeho moc však ještě není úplně totalitní. S jeho politikou údajně souhlasí podle Los Angeles Times 56% Venezuelanů, kteří se nechali zlákat populistickými sliby, které se však převážně nenaplňují. V prosinci 2007 Chavez utrpěl hořkou porážku, když voliči v referendu odmítli jim navržený ústavní doplněk, podle kterého mohl bez omezení usilovat o znovuzvolení prezidentem. (Viz můj článek v NP Hugo Chávez, Venezuela a další krok k totalitě z 1. 12. 2007)

Někteří komentátoři se domnívají, že v Kolumbii je FARC před porážkou, zejména octne-li se bez Chavezovy pomoci. A pomoc FARCu je nyní snadněji odhalitelná lépe organizavanou a vyzbrojenou kolumbijskou armádou a policií. Chavez snad doufá ve volební vítězství levice v Kolumbii, kterému dosud byly hanebné partyzánské metody FARC překážkou. Po vítězství levice bude podle Chavezovych představ následovat utužování režimu podle vzoru Venezuely a Kuby a Chavez tam bude moci uplatňovat svůj vliv, protože jeho netajeným cílem je snaha stát se levicovým a hlavně protiamerickým vůdcem celé Latinské Ameriky. Fidéla Castra vynesla k absolutní moci partyzánská válka na Kubě a tuto moc si po desetiletí udržoval tuhým policejním režimem; proto není divu, že s Chávezovým taktizováním a ústupky nebyl spokojen.