aneb Vzkaz Latinské Americe

„Bože můj, i ty, Miloši?“ ulevila svému zklamání moje žena, když se dočetla, že pan president Zeman uznal samozvance Juana Guaidó za svého kolegu ve Venezuele a pozval ho do Prahy, načež nad ním mávla rukou.

Ale já ne, neboť vím, že je žertéř, a proto ho neodepisuji.

Než ale vysvětlím proč, musím uvést Venezuelu do historických a příčinných souvislostí, které nevěští nic dobrého do budoucnosti. Je to odbočka, mějte strpení, neboť je velmi poučná, a hrozně bych se divil, kdyby o ní president Miloš Zeman neměl ani ponětí.

Hrabivost a korupce

Za posledních sto let udělaly USA v Latinské Americe 41 úspěšných převratů - zhruba to vychází na jeden puč každých 28 měsíců. K přímé intervenci došlo v 17 případech. A to buď nasazením vojáků, špionů či žoldáků, nebo místních občanů placených americkými vládními agenturami.

Do tohoto seznamu pučů, uveřejněného harvardskou universitou v časopisu ReVista, jsou zahrnuty jenom případy, kdy svržené vlády by zůstaly u moci, kdyby USA nerozhodly jinak. Také v něm nejsou pokusy, které skončily fiaskem, jako byla invaze v Zátoce prasat na Kubě v roce 1961.

Jaké byly motivy a příčiny pučů, když žádný jihoamerický stát nikdy Severní Ameriku vojensky neohrožoval?

Na prvním místě jsou ekonomické zájmy a korupce. Nejlepším příkladem je svržení vlády v Guatemale v roce 1954. Kromě presidenta Dwighta Eisenhowera každý z těch, kdo o převratu rozhodovali, měli rodinné, obchodní nebo profesionální vztahy k United Fruit Company, jejíž prosperita a existence byly ohroženy zemědělskou reformou tamní vlády.

Kdo dnes touží po znárodněné venezuelské naftě, jsou Exxon Mobil, Chevron a Conoco Philips. Mezi senátory a kongresmany, kteří jim nejvíc tlačí káru, patří republikáni Ted Cruz, kterému loni petrolejáři dali do kasičky (přiznaných) 616.559 dolarů, John Barrasso (423.650) a Kevin Cramer (410.931). Všichni tři mají možnost šeptat do ucha prezidenta Donalda Trumpa.

Dalším motivem je americká vnitřní politika. President Lyndon Johnson poslal vojáky do Dominikánské republiky v roce 1965 ne kvůli válečným choutkám Dominikánců, ale aby čelil nepřátelskému republikánskému kongresu tím, že odvrátí pozornost od domácích problémů.

Učebnicovým modelem, jak svrhnout vládu, je Chile. Téměř dva roky před pučem začala CIA tajně financovat stávky obchodníků a dopravců, aby vyvolala v zemi nouzi a hlad. Její agenti spolupracovali s chilskými důstojníky, kteří chtěli sesadit prezidenta Salvadora Allende, a USA dodávaly zbraně oposičním skupinám. Současně probíhala informační válka proti Chile, řízená a podporovaná americkými výzvědnými službami a různými neziskovými organizacemi. Noviny a obrazovky v celém světě zaplňovaly zprávy, reportáže a svědectví o rostoucím odporu proti vládě. Večer co večer diváci viděli na svých obrazovkách záběry hladovějících dětí a starých lidí, umírajících proto, že neměli léky. Přitom jak potraviny, tak léky byly k mání, ale za dolary. Tato skutečnost byla přičtena na vrub korupci prohnilého socialistického řádu, ačkoli černý trh ovládaly opoziční chilské elity. V roce 1973 se Chile octla na pokraji hospodářského zhroucení a byla rozvrácena natolik, že bylo možné puč ospravedlnit domácímu obyvatelstvu a mezinárodní veřejnosti. Generál Pinochet, který zavedl vojenskou diktaturu, zrušil všechny dekrety svého předchůdce prospěšné chilskému lidu, které ale poškozovaly zájmy amerických koncernů. Chile se stala na osmnáct let vazalem USA.

Stejně jako Allende byli svrženi další demokraticky zvolení presidenti, mezi nimiž byli Jacobo Arbenz v Guatemale, Jean Bertrand Aristide v Haiti a Manuel Zelaya v Hondurasu. Washington uvalil na jejich země sankce a podporoval destabilizační kampaně, aby vytvořil hospodářský chaos a humanitární krizi a obojí pak použil k odůvodnění puče.

K většině převratů a následnému nastolení vojenské diktatury nebo loutkových vlád došlo navzdory tomu, že CIA a další výzvědné služby shodně hlásily, že z cílových zemí nic USA nehrozí a že ani levicově orientované režimy nejsou vážným nebezpečím. Staly se proto, že americká globální strategie velela a velí předvést, kdo je v Latinské Americe pánem. Převraty tam stojí méně peněz, americké ztráty na životech jsou nulové a zisky obrovské.

Duch presidenta Jamese Monroe stále obchází Bílým domem a Kapitolem. Potvrdil to nedávno ministr zahraničí Mike Pompeo, když prohlásil, že na jižní části kontinentu nestrpí USA vlády, které nebudou mít na srdci americké zájmy.

Geniální řešení

V jednom pražském divadélku komik Ringo Čech předváděl politicko-satirické one man show a zval si hosty na scénu. Ten večer, co jsem tam přišel, byl hostem reformní ekonom a nadějný politik Miloš Zeman. Už tehdy, krátce po sametu, na mě hluboce zapůsobil jeho smysl pro ironii, nadsázku a kousavý humor. Nedovedu si představit, že by se mohl změnit. Naopak, jsem niterně přesvědčen, že Miloš Zeman zůstal věrný sám sobě a že nedělá nic, co by nemělo vtip a nečekanou pointu. Co když chystá světu překvapení?

U nás máme pěkné ženy, přiznejme si skromně - krásné. Podle nedávné sondáže pro americký časopis National Geographic nejkrásnější na světě. Nic na tom nemění, že ve vyhlášeném oficiálním výsledku spadly na druhé místo za izraelské dívky v uniformě; jde o politicky správnou úpravu skutečnosti vedením redakce.

Juan Guidó je muž v nejlepších letech. A mnohá žena, když ho vidí na obrazovce, se těžko brání myšlence, že to je chlapík, s nímž by zhřešila. I stane se, co se v takové situaci stát musí. Juan se v Praze zblázní do krásné Češky a ona do něho, načež Juan požádá o azyl, aby si ji vzal a žili spolu u nás v klidu a pokoji. Coup de foudre in Prague, napíše New York Times a po něm to budou papouškovat všechny ostatní sdělovací prostředky. Že je Juan ženatý? Že přijde o kariéru? No bože, co by ženáč neobětoval, aby se jedné ženy zbavil a mohl si uvázat na krk jinou. Šéf Amazonu, Jeff Bezos, dá své ex půlku 135 miliard dolarů osobního majetku a ani nemrkne, neboť ta pravá láska, přátelé, toť jediné, oč v životě běží.

Co má Miloš Zeman za lubem, je geniální řešení pro venezuelskou krizi, ryze české, čisté a hezké. Říkám vám, náš prezident je žertéř.

Zná snad někdo pro jeho postoj jiné vysvětlení?