20.10.2018 | Svátek má Vendelín


SVĚT: Kubánsko-amerikánská situace (1)

23.1.2018

Kuba a Česká republika, s výjimkou stejného počtu obyvatelstva (zhruba 10,3 milionů) a někdejšího společného socialistického budovatelského úsilí), jsou končiny v přemnohém si vzdálené. Kuba je tím největším z karibských ostrovních národů (110.000 km2, větší než ČR s 78.800 km2), získala nezávislost svržením španělského koloniálního břemene v roce 1902 zásluhou prohrané války s USA, spojeno s jménem tehdejšího Teddy Roosevelta. Subtropické klima, v nejbližší vzdálenosti (90 mil) amerického floridského břehu, ekonomika převážně zemědělská. Hlavním produktem cukrová třtina, mládež se musí tužit na brigádách značně víc, než jejich čeští vrstevníci na česání chmelu.

Se stejným časováním jako Hitler, v onom roce 1933 se vlády zmocnil diktátor Fungencio Batista a podařilo se mu ji udržet do roku 1959, až do uskutečněného vítězství, dosaženého 1. ledna 1960, spojeného s ostrovním hrdinou jménem Fidel Castro. Washington odmítl poskytnout azyl prchajícímu Batistovi, nicméně Castro reagoval s prosovětským, marx-leninským, přísně antiamerickým tažením, s vyvlastněním všeho amerického majetku.

Vbrzku došlo ke zrušení diplomatických vztahů obou států,,které trvalo 54 roků, než došlo k jejich obnovení zejména zásluhou Baracka Husseina Obamy. Tehdy to byla doba odchodu mnohých významných velikánů z éry druhé světové války.

V onom roce 1960 v USA proběhly prezidentské volby, v nichž zvítězil demokrat John Fitzgerald Kennedy, první katolík v dějinách Ameriky. Svou krátkou kariéru zahájil fiaskem v dubnu 1961, známým svou lokací Bay of Pigs - Záliv prasat nebo sviní.

Byla to doba studené války. Americká vláda s podvratným počínáním oficiálně neměla nic společného. K dispozici bylo 1.400 kubánských emigrantů a množství ochotných dobrovolníků v domácím prostředí. Brigáda se trénovala v terénu ve státech Nikaragua a prý též v Guatemale. ¨

Už zahájení akce započalo trapným nedorozuměnim: místní středoamerický čas se s tím kubánským o hodinu lišil. Poté došlo k něčemu značně horšímu, a sice k hanebnému podtrhu. Americká flotila 22 lodí včetně letadlové lodě Essex, s výtečnými vyzbrojenými letadly Skyhawk na palubě, pouhých 16 mil od kubánského břehu. Hladoví žízniví kubánští bojovníci, tři dny ve dne v noci v akci, a proti nim Castro se sovětskými houfnicemi, tisíce výstřelů, mnohé hodiny trvající kanonáda, zubožení obránci ohluchlí bombardováním. Měli pouze k dispozici antikvární B-26 letadla, bez naděje k přežití proti Castrovu modernímu vybavení.

Admirál Arleigh Burke se oné noci 18. dubna dovolal ke Kennedymu: „Pane prezidente, pouze dvě letadla z Essexu postačí, kubánští hoši je tuze potřebují, dejte mi pokyn, aby...“

Kennedy v bílém fraku, zrovna v noblesním společenském prostředí, odpověděl: „Burke, my si nemůžeme dovolit se v tom angažovat.“

„My jsme ty kubánské hochy do toho dostali!“ admirál explodoval. „Proboha, vždyť my se na tom podílíme!“

Čtyři američtí piloti s těmi obstarožními B-26 bombardéry, všichni důstojníci Alabama Air Guard, pro ně čest stále něco značně znamenala, se pustili do boje proti značně moderněji vyzbrojenému nepříteli. Výsledkem byla jejich smrt hned při prvním střetnutí.

„Vytryskly mi slzy,“ napsal Grayston Lynch, mnohokrát dekorovaný hrdina z druhé světové války a korejského bojiště. A dodal: „Poprvé za svých třicet sedm let jsem se za svou zemi styděl.“

Brigáda o onom původním počtu 1.400 mužů se utkala s Castrovými útvary, 21.000 mužů. Invazním Kubáncům se podařilo způsobit 3.000 nepřátelských ztrát, což byl výkon, který značně imponoval vojenským profesionálům.

„Bojovali brilantně a poraženi nebyli,“ zdůraznil Jack Hawkins, rovněž značně dekorovaný plukovník elitní námořní pěchoty, a dodal tuto smutnou pravdu: „Na plážích byli bez zásob a slíbené podpory, opuštěni svým sponzorem, a tím byla vláda Spojených států.“

Můj obdiv pro JFK se důkladně pošramotil jeho podtrhem statečných Kubánců, což stálo hodně lidských životů a mnohých let kriminálu pro ty nezabité či posléze nepopravené.

Byl to rok 1961 a během šesti týdnů po kubánské katastrofě se konalo vídeňské setkání Nikity Chruščova a Johna Kennedyho, v doprovodu jejich manželek, snadno rozlišitelných. Hlavním bodem byl Berlín, jeho zřetelná krize, s rostoucím přesvědčením sovětského velikána, že jeho americký protivník je snadno zvládnutelný amatér. A za další dva měsíce došlo k budování Zdi míru, kterou se Američané neodvážili rozmetat.

Sovětské sebevědomí do roka zmohutnělo v Cuban Missile Crisis, v říjnu 1962, kdy se velmoci dostaly do nebezpečí nukleárního střetu. Kennedy v televizním projevu oznámil národu, že americká výzvědná letadla objevila na Kubě sovětskou bázi s raketami namířenými na USA, že nová, nejděsivější válka je na spadnutí. Nastalo nebezpečí ztráty sovětské tváře - napřed popírání reality, následováno jejím odvozem. Nikita rozumně zareagoval, domů nebezpečné vybavení odvezl.

Kennedy pak na podzim roku 1963 v Texasu ztratil svůj život a Castro ho přežil o další půlku století.

- - -

Americká pobřežní služba (Coast Guard), hlídající vody Karibského moře, má plné ruce práce. Jednak se pídí po pašerácích drog, jednak po ilegálně pronikajících cizincích. V porovnání s USA životní úroveň ostrovanů je vesměs podstatně nižší. Zejména v případě černošské republiky Haiti, té druhé nejstarší a stále zdaleka nejchudší v západní hemisféře, se nelze divit iniciativám ubožáků odplout za zlatou vidinou. Bídné bárky, zflastrované vory se ne vždy úspěšně potýkají s velkými vlnami a rovněž s hladovými žraloky. Americké střežící lodě vyloví přeživší trosečníky a odexpedují je zpět. Postoj Washingtonu ostře kritizovaly různé organizace, obviňující vládu též z rasismu: černí Haiťané musí zpět, kdežto uprchlíci z Kuby mohou zůstat. Teď už ale ani tato výjimka neplatí. Ve snaze zabránit opakování krize z léta 1994, kdy 30.000 Kubáncù připlulo na Floridu, Washington zrušil dosavadní praxi udělování automatického azylu a v květnu 1994 uzavřel dohodu s Castrem, který se zavázal nedobrovolně navrácené běžence netrestat. Už došlo k navrácení několika set.nešťastníků.

Nejzřetelnější protiamerickou iniciativu na jihoamerickém kontinentě si přisvojil venezuelský radikál Hugo Chávez, vydávající se za žáka a nejbližšího přítele Fidéla Castra, pokračovatele a prosazovatele idejí socialismu na celém kontinentě. Zásluhou cen ropy, jež prýští z venezuelských zdrojů, k dispozici má spoustu petrodolarů k rozdávání a uplatňování svého vlivu. Po Fidélově vzoru se před mikrofonem pouštěl do mnohahodinových projevů k národu. V září 2005, při zahájení výročního zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, Chávez velmi militantně nediplomaticky zaútočil na Washington a značný počet přítomných delegátů nadšeně aplaudoval.

Chávez rovněž vykazoval pramálo přízně vůči těm z latinskoamerických předáků, kteří podle jeho názoru nebyli dostatečně protiseveroameričtí.

Zatímco Chávez mínil převzít štafetu revoluce, jeho nejhlasitějším příznivcem se stal Evo Morales, právě zvolený prezident Bolívie, nejchudší země kontinentu, kam se před lety s revolučním záměrem odebral Fidélův spolubojovník Che Guevara, aby tam vypustil svou tolik pokrokovou duši.

Bolívii lze pamatovat jako několikanásobný unikát. Například jeho hlavní město La Paz v rekordní nadmořské výši je známo jako „hřbitov diplomatů“. Když se některý stát chce zbavit nepohodlného předáka, vybaví ho velvyslaneckým cylidrem a šup tam s ním na příliš řídký vzduch a brzo se dostavivší infarkt. Já se tam nejblíž dostal jen k jezeru Titicaca, ale dál nemohl, poněvadž právě se do pohybu dala jedna z početných revolucí. Bolivie totiž, od roku 1825, vzniku své nezávislosti, již absolvovala 189 vojenských převratů – čili víc, než jeden ročně. Od roku 2000 měla už pět prezidentů, z nichž dva, demokraticky zvolené, vyhnal z úřadu zradikalizovaný dav.

Bolivie má pět sousedů, s nimiž několikrát, většinou z vlastní iniciativy, válčila a vždy prohrála. Má devět milionů obyvatel, polovina jich žije na altiplano – málo úrodných horských planinách (centrem La Paz, obyvatel 750.000). Mírnou většinu (55 %) tvoří indiáni Aymara a Quechua, vesměs v horách, kdežto onou mírnou menšinou jsou mesticové a běloši v úrodnější nížině (centrem Santa Crus, rovněž zhruba 750.000). A horalé jsou ti politicky radikálnější.

V oné početné galerii málo trvanlivých prezidentů je Evo Moralez úplně první Aymara indián. Věk 46 let, nedokončil základní vzdělání, věnoval se pěstování cocy, substance, z níž se vytváří kokain, tuze výnosné exportní zboží. Míní zavádět řadu restriktivních opatření proti mezinárodním společnostem těžícím přírodní plyn, jehož má Bolívie nadbytek, za značného zájmu sousední Argentiny a Brazílie. Kromě plynu, největším zdrojem příjmů je coca, jejíž legalizaci pěstování Morales prosazuje, v přímé opozici k záměrům Washingtonu pokračovat s mnohaletou a nepříliš úspěšnou snahou tento produkt v zárodku likvidovat. Morales o sobě prohlašuje, že se stal tou největší nightmare („noční můra, těžký sen“) Washingtonu, čímž ovšem dost přeceňuje svůj význam. V zahraničním politickém počínání se snaží odčinit nepříjemnost z roku 1885, když totiž Bolívie pozbyla část svého území, a tak i přístupu k moři. Chávez silně podporoval tyto aspirace a leckterý komentátor předpovídal, že vojenský střet s Chile v této věci je nablízku.

Na rozdíl od Cháveze a jeho petrodolarů, stárnoucí, Parkinsovou chorobou postižený Fidél Castro mohl posloužit jen inspirací, jako spíš mlhavý, nespecifický symbol. Stále přibývalo Kubánců ve snaze tento jeho socialistický experiment opustit, vzdor nebezpečí zahynout ve zrádných vodách na vratkém plavidélku a též vzdor neochotě Američanů přijmout nový, stále rostoucí příval uprchlíků. V roce 2005 jejich počet byl ten nejvyšší od roku 1994, když k floridským břehům dorazilo 37.000 zájemců o jinou než socialistickou existenci.

Venezuelský revolucionář Chávez přežil Fidela - velký vzor - a svou prezidentskou roli předal svému nijak zvlášť talentovanému nástupci, jímž je Nicolas Maduro, původním povoláním řidič autobusu. Již se mu podařilo přivést svou zemi do vyhrůžky vystoupit z OAS (Organization of American States) a též do de facto stavu občanské války.

- - -

Průzkum Pew Hispanic Center zjistil, že téměř polovina všeho mexického obyvatelstva (jeho počet je odhadován na víc než sto milionů) by se okamžitě chtěla odstěhovat do USA. Nelze se příliš divit. Když mám potíže uživit rodinu a dozvídám se, že za tutéž práci pomocné síly bych si tam u sousedů vydělal desetinásobek, také se budu snažit odebrat tamějším směrem.

V dubnu 2008 tehdejší mexický prezident Felipe Calderon přijel na návštěvu do Texasu, prosazovat práva jejich ze společné vlasti upláchnuvších občanů. Při té příležitosti přiznal, že i jeho vlastní příbuzní jsou v USA ilegálně, ale jejich adresu že neprozradí. (The Economist, 26.4.2008)

Kalifornie utratí na ilegálech čtvrtinu svého rozpočtu. Lékařská péče a vydávané poukázky na jídlo (food stamps) přijdou na 65 miliard dolarů. Čtvrtina všech vězňů ve federálních kriminálech jsou ilegálové - další to miliardový výdaj. Zákon ETALA (Emergency Treatment and Active Labor Act) nařizuje povinnost nemocničního ošetření kterékoliv osobě, jakkoliv nemajetné, nepojištěné a v zemi ilegálně přítomné – včetně poskytnutí péče při porodech. Dosud nebyl přijat zákon, který by zrušil absurdní britský princip ius soli – automatické udělení občanství podle místa narození, bez ohledu na občanství rodičů. Přejímám z internetu informace z vlivného, liberálně orientovaného zdroje - noviny Los Angeles Times:

Víc než dvě třetiny dětí, které se narodí v tamější oblasti (L.A. County), pocházejí z lůna ilegálně přítomných matiček, takto na svět přivádějících čerstvé americké občany.
95 % všech zatykačů pro podezření ze spáchání vraždy se týká ilegálů.
75 % všech osob na seznamu nejvíce hledaných zločinců jsou ilegálně přítomní cizinci.
Polovina členů zločineckých gangů v metropoli jsou ilegálové.
29 % všech vězňů ve federálních kriminálech jsou ilegálové.
29 % ilegálů žije ze sociální podpory, poskytované státem.
Pouhá 2 % ilegálů se obtěžují pracovat na polích při sklizni zeleniny a ovoce.

Pokus Senátu ve Washingtonu prohlásit angličtinu za oficiální řeč země (official language) selhal. Jemu tehdy předsedající senátor Harry Reid, demokrat, pobožný mormon, reprezentující neřestnou Nevadu, vehementně takovou iniciativu zatratil jako „rasismus“, aniž blíže vysvětliL, co tím měl na mysli.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ



České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum
České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum

Jak před pár dny informoval portál iDNES.cz, porodnice by podle UNICEF a Světové zdravotnické organizace měly dodržovat 10 kroků, které vedou k úspěšnému kojení. Podle průzkumu iniciativy Šestinedělky a České ženské lobby však všechny tyto kroky nedodržuje žádná z českých porodnic.

Diskuse


A. Alda
15:20
23.1.2018

T. Kohout
7:37
23.1.2018

Z. Rychlý
8:06
23.1.2018

P. Zinga
11:00
23.1.2018

R. Tesařík
11:02
23.1.2018

P. Zinga
11:14
23.1.2018

Z. Rychlý
15:04
23.1.2018

Z. Rychlý
15:02
23.1.2018

J. Lepka
11:01
23.1.2018

P. Zinga
11:42
23.1.2018

Z. Rychlý
15:09
23.1.2018

J. Fridrich
6:49
23.1.2018

T. Kohout
7:39
23.1.2018

J. Klepal
8:10
23.1.2018

P. Lenc
9:43
23.1.2018

J. Lepka
11:04
23.1.2018

P. Zinga
11:10
23.1.2018

P. Lenc
13:38
23.1.2018

V. Novák
14:47
23.1.2018

P. Zinga
11:03
23.1.2018

J. Lepka
11:07
23.1.2018

J. Klepal
11:37
23.1.2018

P. Zinga
11:48
23.1.2018

Z. Rychlý
15:13
23.1.2018

V. Novák
16:46
23.1.2018

A. Alda
15:27
23.1.2018

V. Novák
16:50
23.1.2018

V. Novák
16:53
23.1.2018

počet příspěvků: 32, poslední 23.1.2018 07:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.