Byl, žil v zemi německé jistý Horst Martin Meyer, jenžto však byv osvícen pravdou víry Prorokovy, přijal jméno Husamuddín a stal se muslimem. Dobře; sám jsem takhle blbnul. Zalíbilo se mi v islámu, dokonce jsem vydal dvě nebo tři čísla ručně psaného časopisu Mohamed a nechával je kolovat po třídě. Jenže to mi bylo patnáct. Tenhle vousatý pantáta může být, soudě dle fotografie, nejmíň padesátiletý. Co mě vedlo k tomu, že jsem se zfanfrněl do víry Prorokovy… chtěl jsem se v tom telecím věku nějak zajímavě odlišit, upoutat na sebe pozornost. Co může vést k témuž postaršího strejce, je tíž k pochopení. Že by ho zaujala duchovní náplň islámu… kdo o nějaké ví, ať mi o ní poví. Nicméně mělo mé mladistvé pobláznění aspoň tu dobrou stránku, že jsem se začal islámem intenzivně zabývat, studovat korán, dokonce jsem absolvoval dva ročníky klasické arabštiny, inu, to už muselo být zaujetí jako trám, sám tomu dnes nerozumím. Díky tomu, aniž bych se chtěl vytahovat, se v islámu dosti dobře vyznám a mohu srovnávat. Avšak zpátky k šajchovi – tak se nechává titulovat – Husamuddínu Meyerovi.

Z článku v týdeníku Respekt, jímž jsem se nechal inspirovat k této replice, je patrno, že strejc… pardon, šajch Meyer odvodil z četby koránu týž ne zrovna příznivý dojem, jaký se nad ním zmocňoval i mě samého. Prosímvás, ob stránku výzvy k zabíjení, k nenávisti, líčení příšerných trestů čekajících v pekle na ty, jimž byla zjevena pravda, ale oni neuvěřili, i zase značně dětinské líčení ráje (pro pány pouze) s dvaasedmdesáti nebo kolika recyklovanými souložnicemi… to že má být svatá kniha? Shrnutí vší pozemské i nadzemské pravdy? Hm. Rozumím mu, že se rozhodl islám přivyžehlit, aby byl přijatelný nejen pastevcům v šíři blízkovýchodních stepí a pouští, nýbrž i nám, choulostivým Evropanům, jimž se nad některými pasážemi svaté knihy může udělat nevolno, nad jinými bychom mohli puknout smíchy. Žehličky se chápe i druhý v článku zmiňovaný pán, Thomas Mücke, pověřený vládou německé země Hessensko dozorem nad mladistvými radikály se sklonem k násílí, tudíž především přívrženci saláfismu, muslimského směru pojímajícího korán až příliš doslovně. Nevím sice, jak jinak než doslovně by pojímán býti mohl, avšak zmínění pánové jsou náhledu, že některým jeho pasážím je třeba rozumět, neboť jsou míněny metaforicky. Nuže, co jest metafora, že ano: obrazné vyjádření určitého jevu. Nikoliv jakéhosi skrytého, pouze zasvěcencům přístupného významu; kdyby tomu tak mělo být, mohli bychom hledat skrytý jinotaj i v Mein Kampfu; on to, víte, ten Hitler tak nemyslel, on to myslel metaforicky. Totéž platí o koránu: stojí v něm, co v něm stojí, jiný, jemnocitnější význam nehledejme.

Dočítám se rovněž, kde se mladí lidé nejčastěji dostávají k extremistickým výkladům islámu: v base. Ani to mi tak úplně nesedí. Byv pro své kádrové hříchy a neopatrnou hubu odsouzen k lopatě, házel jsem jí na uhelné šachtě ve společnosti trestanců, krom jiných i Svědků Jehovových kroutících si dlouhodobé tresty pro svůj poněkud extremistický výklad Písma svatého; a hodnější, nezáludnější lidičky abys pohledal. Je to všechno jinak. Nevím, dá-li se přehnat do extrému buddhismus, taoismus nebo promězamě indiánský šamanismus; ale i kdyby se dal, nikdo nebude jejich jménem odpalovat nálože v kavárnách, ani najíždět s náklaďákem do chodců, nebude usilovat o zabití co největšího počtu lidí včetně sebe samého. Na to má monopol sám a jediný islám; a to je také příčinou vzrůstající nedůvěry v tuto, řekněme, drobet výstřední věrouku. Slůvkem islamofobie plýtvati netřeba.

Tuším ovšem, co mi bude namítnuto: že my křesťané jsme také byli pěkní ptáčci. No jo, říká se a rukou mává, křesťané vraždili ve jménu Kristovu, muslimové zase ve jménu Alláhově, je to všechno jedna banda. Nikolivěk. Jsou jisté rozdíly mezi náboženstvími světa, a velmi podstatné. Bible nepředstírá, že je výlučným dílem božím. Korán ano. V bibli obsahují stopy čehosi takového knihy Mojžíšovy s jejich zákazy a přikázáními; celý zbytek Starého zákona jsou prostě židovské dějiny včetně všech válek, vražd, zrad a záludů, což bývá křesťanství jeho kritiky nevím proč omazáváno o nos. Nový zákon pak je humánní beze zbytku i s vyjmenováním autorů: evangelisté, apoštol Pavel, apokalyptické vidiny svatého Jana. Pakli by mu bylo co vytknout, tedy že je humání místy až přespříliš; opravdu mi přichází zatěžko milovati kdekterého lotra jako sebe samého. Prolistuj se evangelii z první stránky k poslední a zase zpátky, nenajdeš v nich příkaz: zabij! V koránu nesčetněkrát. To zaprvé.

Zadruhé… jak čas jde a přináší stále nové poznatky, křesťanství se jim přizpůsobuje, byť i váhavě a se zpožděním. Nic takového nelze říci o islámu. Učí, že korán existoval – zcela reálně – už před stvořením světa a čekal na chvíli, kdy jej archanděl Džabrá´íl (Gabriel) bude moci zvěstovat proroku Muhammadovi. I můžeme si s trochou nevážnosti představit nekonečné prázdno, jímž rotuje kniha stanovící v plné dokonalosti, čím se má a musí řídit člověk, až bude stvořen vesmír, v něm nepatrná kulička jménem Země a člověk na ní. Shledává-li kdo takovou představu, decentně řečeno, praštěnou, měl by vědět, že právě toto vědomí předurčenosti a nadřazenosti je, v čem spočívá podstata rozdílu mezi způsobem myšlení člověka západního a jeho islámsko-orientálního konkurenta. Je to také příčina, pro niž je a zůstane velmi obtížné hledání společného jmenovatele, na němž by se shodl Západ a svět islámu, bible a korán, ať si optimistické duše malují obrázky jaké chtějí.

A ještě třetí, možná nejzávažnější rozdíl: náš křesťanský Pánbíček lidské konání pozoruje a hodnotí, trestá či odměňuje, v zásadě ale ponechává člověku jeho vůli a tím i zodpovědnost. To Alláh je v tom ohledu jiný. Musíme vědět, že nic, pranic člověk nekoná z vlastní úvahy a rozhodnutí; ani kámen z ruky puštěný nepadá k zemi, to vůle Boží ho tam řídí. Věřící muslim se celým svým bytím bezvýhradně odevzdává Bohu; nemá vlastní vůli, a má-li ji, zase jen jako nástroj vůle boží. Bůh ho za to zbavuje zodpovědnosti za jeho činy. Praví súra Pavouk, verš 15 - 17: Vy, kteří věříte! Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal, (kopí) nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou… Logickým důsledkem ztráty zodpovědnosti je absence jakéhokoliv svědomí; a kde není svědomí, není ani pocitu viny. Snadněji se pak bojovníkům džihádu řežou hlavy a páchají i jiné z našeho hlediska příšernosti, když vlastně za nic nezodpovídají. Křesťanský Západ si dělá svědomí za všechno možné i nemožné po celém obvodu zemském, i když pro to nemá žádný důvod. Islámský Východ si nedělá svědomí vůbec za nic.

Ochotně věřím, že pan Horst Martin alias Husamuddín Meyer by rád vyžehlil poněkud nevábný obrázek islámu. Je sice konvertita, ale přece jen vzešel z tisícileté tradice evropské kultury; a kořeny tak hluboko do duše vrostlé nekonvertují tak snadno jako pozdním nadšením se nadýmající ústa. V tom případě by se ale neměl spokojit s řečmi o metaforách, o extremistickém výkladu koránu a s podobně neúčinnými žehlícími prostředky, nýbrž vzít korán do ruky, stránku po stránce jej prozkoumat a vyloučit z něj všechny nesnášenlivé, útočné pasáže, všechny výzvy k zabíjení a nenávisti. Ledaže by výsledkem byla dosti útlá a také notně zbytečná knížečka; vše, co by přečkalo takovou čistku, lze najít snáze a méně chaoticky v originále, jímž jest stará, dobrá bible.

Napsav všechno toto chci ještě dodat a zdůraznit, že nejsem žádný svíčkový dědek, kdyby se z předešlých odstavců zdálo něco takového vyplývat. Jsme ale všichni, ať věřící horliví, vlažní či úplní ateisté, příslušníky civilizace postavené krom dalších vlivů i na křesťanském základě; jí se chci zastávat, proti jiným hájit. Na stará kolena už bohužel jen písmem; ve věku o nějaké to desítiletí mladším bych i zbraň ochotně do ruky vzal, kdyby to muselo být. Protože má-li zajít tato civilizace, ať následkem vnějšího tlaku nebo vlastní lhostejné ústupnosti… co ji má nahradit? Čína? Indie? Rusko? Běžte se tam podívat, pošetilí. A i s tím bych se nějak dovedl smířit, třebaže nerad; všechno na světě podléhá zákonům vzniku a zániku, tudíž i civilizace. Neseme ale zodpovědnost za osud příštích generací; a tu bych raději počkal, až se z temna budoucnosti vynoří náhrada v podobě civilizace ne snad výbojnější, zemi po zemi si podrobující, ani lavinovitě se rozmnožující, ale tvořivá a zvídavá, jaká jediná by po nás mohla převzít štafetu. Zatím nevidím, že by se taková aspoň náznakem někde chtěla objevit, a nejméně ze všeho islám.

Hannover, 6. prosince 2017