29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Konce šlechetného úmyslu

17.8.2012

aneb K případu páně Šináglovu

Nevezmeš jméno Hospodina Boha nadarmo, neboť nenechá Hospodin bez pomsty toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo. (II. Kniha Mojžíšova, 20:7)

A jakkoli není mým záměrem uvádět v pochybnost desatero přikázání božích, toto třetí se odvážím doplnit: Nevezmeš vůbec nic nadarmo! Naše doba je už tak dost bláznivá; netřeba si ještě navíc vytvářet další bláznovství, z nichž pak nevíme kudy ven. Začalo to holokaustem. Já, prosím, aby mi hned někdo nechtěl omazávat o nos něco protižidovského, si cením židovské kultury, ctím hlubokou moudrost židovské víry. Obdivuji úžasnou odolnost, s níž si židé v mnohdy nepřátelském prostředí dokázali po dvě tisíciletí uchovat svou identitu; a v tomto čase, vyměnivším zdiskreditovaný antisemitismus za módnější antiizraelismus, jednoznačně stojím na straně Izraele v jeho existenčním zápase. Ale památka příšerného utrpení židovského lidu za hitlerovského režimu, tak pravím, měla zůstat varovným mementem, věčnou upomínkou toho, kam až může dojít ideologické šílenství, nezabrání-li se mu včas. Nezůstala, vykolejila z cesty rozumu, když se z ní stalo nedotknutelné tabu. Když nejdřív německá vláda v dobrém, sebekritickém úmyslu a po ní další prohlásily popírání holokaustu za zločin a stanovily tresty pro toho, kdo by se jej dopustil. To se nemělo stát.

Nejenže je to čerta platné: jsou a vždy budou dušičky kdovíjakými komplexy stižené, jimž dělá náramně dobře zpochybňovat, co uznává a z čeho vyvozuje svůj postoj naprostá většina ostatních, hlásat nesmysly, nad nimiž počestní občané vyskakují z kůže. V předválečném čase to byli kavárenští revolucionáři se svým épater la bourgeoisie, provokováním měšťáků; no, a dnes slouží témuž účelu přihlouplé vývody o neexistenci holokaustu. Nad tím netřeba spínat ruce, ani vyhrožovat kriminály. Možnost nákazy, což nejspíš měl být účel tabuizace, je rovna nule; komu se v závitech chorého mozku urodilo přesvědčení, že si židé postavili osvětimské pece sami a pak do nich radostně naskákali, neovlivní nikoho, leda blázny sobě podobné. Nicméně, kdyby bývalo zůstalo u tohoto jediného případu, bylo by všechno v pořádku. Jenže nezůstalo.

Nedotknutelných posvátností, i zase všelijakých ostud a poskvrn na národa rouchu bělostném je a vždy bylo na světě habaděj. I řekl si leckdo: když je zakázáno a ze zákona trestno popírat holokaust, proč ne i jiné ošemetnosti, jak se právě hodí? Tamhle v Turecku například se dostane do kriminálu jedna dvě ten, koho napadne poukázat na masakry Arménů za pochodů smrti během první světové války. Ne že by se nic takového neudálo; ale kdo cekne – do basy s ním! A s basou do Evropské unie, ale to už odbočuji. Je znám i zcela vážně míněný návrh z doby přítomné: nechť je zákonem zakázáno a soudně trestáno popírání klimatických změn vinou (ovšemže jen západního) člověka! A tak vám nevím. Sám jsem napsal k té věci pár skeptických článků; mám si přichystat zubní kartáček? Tepláky ne, ty mi prý už nějaké dají. Leč dosti šprťouchlat. Na začátku byl čestný úmysl. Na konci holá hovadina. Snad by se to pravidlo mělo zapsat do učebnic pro upozornění každému, kdo by také hodlal napomáhat dobré věci zákazy.

Staly se i jiné poctivé začátky, přerodivší se v notně praštěné konce. Reakcí na příšerný skutek 11. září 2001 bylo vyhlášení boje proti terorismu. To bylo rozumné a velmi potřebné, opakem by bylo sebezničující zbabělství. Jenže ti, kteří zmíněný boj vyhlásili, zapomněli definovat slovo teror, což vedlo k inflaci toho pojmu a zneužití kdekterým darebákem. I darebák Bašár al-Asád žvaní o teroristech, když proměňuje v trosky syrská města, i gospodar Putin, slunéčko jasné, častuje tím titulem každého, kdo se opováží o něj slůvkem zavadit, a jiných příkladů nepočítaně. Neposloucháš, hubou meleš – jsi terorista! Pro komunisty, jak si vzpomínám, býval zase kdekdo fašista; ten čas sice minul, ale dodnes platí, že komunistické zločiny jsou jaksi fajnovějšího druhu než nacistické. Neboť lež mívá navzdory pořekadlu dost dlouhé nohy, ale pokrytectví je má ještě delší. A aby nezůstali pozadu i tuzemští darebáci, také oni se s gustem jali brát nadarmo, co raději mělo zůstat v dějinách jako výstražné memento. Padesátá léta! Estébácké metody! kvičí každý lotr a korupčník, když na něj dopadla ruka zákona. Aby na vás nedolehlo, kuliferdové, s čím si hubičky vyplachujete!

Velké obliby došlo mučení. V Americe, jak známo, nejsou policajti tak úzkostlivě korektní jako v té naší přecitlivělé Evropě; když se gauner moc vzpouzí, může dostat pár po hubě, jen to fikne. Je-li pak gauner vlivný a dobrým advokátem opatřený, rozlehne se tiskem: Mučení! Byl jsem mučen! I v tomto případě chybí definice: co jest mučení? Sám bych ji stanovil takto: mučením rozumějme úmyslné působení nesnesitelné bolesti za účelem vynucení výpovědi, bez ohledu na to, přežije-li je vyslýchaný čili nic. Ne že by k takovým věcem nedocházelo; je v dobré paměti jistý Saddám Husajn, za jehož vlády bylo obyčejem máčet kritiky režimu v kyselině až k rozpuštění. Jenže, jak si vzpomínám, nikdo vládci Saddámovi jeho kousky zvlášť nevytýkal, to spíš Americe těch pár facek. Inu ano. Kde je svobodný, kritický tisk, tam je i mučení. Kde ne, středověké metody nakládání s odpůrci nikoho nedojmou.

A ovšem genocida. Ono, pravda, je na světě dost různého mordování, ale i v tomto případě je záhodno být zdrženlivý: genocidou zvěme organizovaný, předem naplánovaný, ať dokonaný či nedokonaný pokus o totální vyhlazení některé etnické, rasové či náboženské skupiny. Takto vzato, lze tím jménem označit dvě hrůzy nedávných dějin: plánovité vyvražďování židů nacisty a rovněž plánovitý pokus o vyhlazení Tutsiů vládnoucími Hutu v Ruandě. Výše zmíněné mordování Arménů Turky (přesněji: tureckými Kurdy) bych už do té kategorie tak beze zbytku neřadil: dálo se za přihlížení, snad i souhlasu cařihradské vlády, cílem však nebyla konečná likvidace nespolehlivé arménské menšiny, nýbrž vyhnání. Odsun, případně transfer, zní-li někomu ten termín liběji. K půlmilionu až milionu nebožtíků – odhady se jako vždy různí – došlo spíš mimochodem. Že si ti, kdo byli pověřeni výkonem vyháněcího dekretu, chtěli zchladit žáhu. Nebo i bez žáhy, z čistého sadismu; nebývá provádění takových akcí zadáváno zrovna mravnímu výkvětu lidstva. Nebo čistě a jednoduše za účelem okradení. Ať tak či onak, úmyslem byl národní zájem, výsledkem světová ostuda. Doufalo se v Turecku a podnes doufá, že ji překryje čas, ale nepřekryl.

Vše v celek shrnuto, byla původním úmyslem ochrana památky obětí nacistické zvůle před hloupými žvásty a koncem je všestranně použitelný bič na každého, kdo se odváží slůvka kritiky, byť i oprávněné. Halt! Nesmí se! Zakazuje se! Co jsi řekl, napsal, nad pivem ukecl, bídníče, jest hanobením národa, rasy či náboženství, i budiž ztrestán vězením! Pakli by ten výčet nestačil, dá se dle potřeby rozšířit například o hanobení fotbalového klubu, což by jistě bylo v určitých kruzích uvítáno s povděkem, ale to už trochu blbnu. V každém případě je rozplizlost těch pojmů zárukou, že jich lze užít kdykoli a na každého, například na pana Šinágla, co jej obvinila jistá přiodkvetlá pěvkyně, cituji, že hrubým způsobem zpochybňoval zločiny nacistů spáchané proti českému národu - trochu klopotná formulace, řekl bych, ale není holt každý poeta laureatus. Čeho se dopustil ten zlý muž: srovnal počty obětí lidického masakru s počty těch, kdož přišli k zabití během národní pomsty roku 1945, a došel k přebytku na české straně bilance. Ne že by byl páně Šináglův propočet zcela bez podstaty, ale nesmí se. Zakazuje se. Jest přece známo a zákonem potvrzeno, že české přestupky proti lidskosti jsou mnohem fajnovější než německé.

No, když je tomu tak, nechť i já si tedy vysloužím žalář a okovy. Nejlíp v terezínské pevnosti, do níž, jedva ji opustili poslední přeživší židé, obratem navezli vykonavatelé národní odplaty Němce, ať se něčím provinili nebo ne. Nakládali s nimi stejně jako nacisté, ba ještě o něco hůř, inu, smlsli si, mstitelé. Vzpomínám si, jak se svého času senátor Zdeněk Bárta dotkl tohoto vysoce háklivého tématu, a… ne, na hrdle ztrestán nebyl, jen tak obyčejně ostrakizován až k definitivnímu vystrnadění z politiky. Ostatně nebyl Terezín jediný, když už jsem se takhle rozjel; byly tou dobou v zemích českých zřízeny 104 internační (kdyby někomu nevonělo slovo koncentrační) tábory, každý s kapacitou 1200 osob, další rezervní v blízkosti hranic. Němcům bylo nařízeno nosit na rukávě bílou pásku, když už ty žluté hvězdy vyšly z módy, a takových žertů více. Co se počtů obětí odsunu divokého i krotkého týče, údaje se rozcházejí: tím pověřená československá komise došla v roce 1949 k číslu 12 600, z toho 6000 sebevražd. Na německé straně mluví studie Spolkového ministerstva pro vyhance a uprchlíky z roku 1957 o 225 600 Němcích, jejichž osud nebyl vyjasněn. Musí být bohužel počítáno s tím, že se tito lidé z největší části stali oběťmi vyhnání, zavlečení (do SSSR) nebo jiných násilností, dodává.

Takže co. Zpochybnil jsem i já zločiny nacistů spáchané proti českému národu, a jsem tudíž adeptem kriminálu? Nebo jsem položil na vážky prohřešek proti lidskosti obojí strany, a ony se mi, potvory, vychýlily ne zrovna k prospěchu české? Jestli ano: zlehčovat a zamlouvat, na oprávněnosti poválečných krutostí trvat, tresty vyhrožovat? Tim, že splatili stejné stejným, sestoupili Češi na morální úroveň nacistů, praví k tomu německý historik s českými kořeny Bernd Rill v dvoudílné knize Dějiny uprostřed Evropy, stavějící se k české zemi a národu se zjevnou sympatií Sympatie ovšem není totéž co nekritičnost. Občas neuškodí si vyslechnout někoho z opačné strany, neboť nejsme pupkem světa a z téže příčiny mohou být vyvozeny rozdílné závěry.

A mohl bych ještě dál uvádět konkrétní čísla i výpovědi konkrétních, mně blízkých osob, ale už toho nechám. Zpochybňování toho či onoho, hanobení národa či rasy… jestlipak to platí například pro Brňáky, co titulují nás od Vltavy Čížek modropupkaté? Pro Pardubičáky, nazývají-li ještě své sousedy hradeckými votroky? Pro ty, kdož označují občany Vysokého Mýta nešlechetným přízviskem Kujebák? Pro Bavoráky, dělající si šoufky z Prajzů, a Prajzy, nenechávající nit suchou na Bavorech? Mohl bych být po zákonu ztrestán ve Francii, hovoře o žabožroutech? V Itálii o makarónech? Avšak zanechme konin, jakkoli k nim námět svádí.

Abych se vrátil k začátku: bylo v nejlepším úmyslu vzato nadarmo jméno holokaust a po něm další a další, až všechno vyústilo do zákazu kritiky. Rozdělení na to, co je dovoleno říkat, psát a si myslet, a co dovoleno není. Přitom ovšem máme demokracii. I toho zanechme. Nedávejme sudičům a pomstychtivcům do ruky klacek k prásknutí přes hlavu, kdo by projevil neschválený názor. Ať si každý spánembohem mluví a píše, co se mu hlavou honí, však už si rozumný člověk přebere, co je hodno uvážení a co pitomý žvást. Blázni a vyjevenci pak nestojí za to, abychom si kvůli nim osekávali svobodu.

Hannover, 14. srpna 2012