Do Austrálie jsem dřív několikrát letěl v záležitosti mysteriozního Milana Brycha, s nímž jsem se v rodné zemi nikdy nesetkal. Kvúli němu došlo ke zkomplikování vztahu mezi Canberrou, vládou federální, a vládou státu Queenslandu. Tam v hlavním městě Brisbane seděl dlouholetý premiér Joh Bjelke-Petersen. Nepotkal jsem intelektuála, který by o něm řekl vlídné slovo. Zásadně ho zatracovali jako zavilého reakcionáře, bigotního demagoga, antikomunistu – samé ošklivé vlastnosti. Mně se ale líbil. Imponovalo mi jak jeho neformální vystupování, tak odvaha nesouhlasit s módními trendy, třeba ve vztahu k prapůvodnímu obyvatelstvu země. Dokonce navrhl zrušit domorodé rezervace. Nepředstírám, že bych byl příliš objektivní. Jak často se našinci přihodí mít privilegovaný přístup k takovému potentátovi, který ho pozve domů na oběd a navrhne vzájemně se oslovovat křestními jmény? Také mě svezl ve svém letadle s pěknou pilotkou a výsostnými znaky Queenslandu na ocase. A byl to právě jeho málo vřelý vztah vůči federální vládě v Canbeře, který se zásluhou kontroverzního brněnského rodáka znovu rozvířil.
Brych měl jako občan Nového Zélandu právo bezvízového vstupu do kterékoliv země britského Commonwealthu, tedy i do Austrálie. Bjelke ho pozval, aby v Brisbane otevřel kliniku. Pod tlakem lékařské komory ministr přistěhovalectví ale dělal potíže. Bjelke se naježil: bolavé, choulostivé koleno kompetencí. Přistěhovalectví je záležitost federálu, zdravotnictví je věc jednotlivých států, já si Brycha přivezu letadlem s queenslandskými insigniemi a vy si mě zkuste sestřelit! S Bjelkem jsem přiletěl do Canberry na jednání, jehož se zúčastnili tři federální ministři, z nichž jeden (Attorney General) byl ruského původu a skutečně se jmenoval Durack. Jednání slušné, bez vzájemného osočování, tak jak to v demokraciích má být a někdy i bývá. Začal jsem ujištěním, že jsem Brycha v Evropě neznal, o jeho kvalifikacích nic nevím, mohl jsem pouze posoudit Prahou předložené důkazy, které jsem shledal být zčásti sporné, zčásti vyloženě falešné. Zakončil jsem otázkou, zda novozélandská lékařská komora se skládá z tak kolosálních oslů, neschopných postřehnout rozdíl mezi onkologem specialistou a zločincem bez maturity, který skoro celý svůj dospělý život strávil za mřížemi. (Dotázaní odpovídali takto: Brych se studiu mediciny věnoval ve výkonu trestu, což potvrzuje superioritu socialistického vězeňství.)
Vrátil jsem se do Melbourne a odtud odletěl do Brisbane s Brychovým australským spolupracovníkem Warrenem Hastingsem, držitelem naprosto nesporného lékařského diplomu. Mladý, velice pohledný Warren, ženatý, otec dvou dětí, byl též majitelem letadla. On tedy teď pilot a já navigátor. Poznávací písmena EZU (Echo Zulu Uniform), seznamuji se se zkratkami ADF, QDT, mapami navigačními, topografickými, radio-frekvenčními. Jsme naladěni na frekvenci 120.00, každých 100 mil se mění. Poletíme mnoho mil. Listuji v tlustopise, v něm je nákres každičké přistávací plochy v zemi. Kapitáne, jak rychlý bude let? Prý 160 až 180 knotů čili uzlů za hodinu. Jak velký či dlouhý je uzel?
Royal Victoria Airclub, odlet 8:55 ráno, slunečno, bezoblačno, perfektní viditelnost. Stoupáme do výše 8.000 stop, za hodinu jsme nad řekou Murray, hranicí států Victoria a New South Wales. Pod námi ubývá zeleně a přibývá hnědočerveného suchopáru. Stromy se trousí podél toku a dělají dojem zástupu mravenečků. Echo-Zulu-Uniform sepředstavuje Warren věži ve Walla Walla a oznamuje, že přistávat nebudeme. Přepíná mnoho páček, pod námi háje, lesy, pralesy a nikde ani jedno obydlí. 12:45 – Coonanarabran, Narrabri – Aboriginal Area, domorodá rezervace.13:16 – Goondiwindi, tam by se vešlo několik Českých republik.
Řeka MacIntyre, další hranice, zase ti mravenci, trousící se podél suchých řečišť. Tady už máme pod sebou tropický Queensland. V rádiu s dosahem 300 až 500 mil nám to jen rachotí, nemůžeme se dovolat. Záleží na povětrnostních podmínkách, Toowoomba se nám nehlásí. 2:15 – Dalby, vojenské zakázané pásmo, tak tvrdila mapa. Ejhle, jako za komunistů! Zákaz porušujeme. Kdyby nás soudili, budeme mít polehčující okolnost – my jsme se, značně zásluhou mého navigačního neumětelství, ztratili. Mířili jsme do městečka Kingaroy, Bielkeho privátní adresy, kde nás očekával. Najednou máme před sebou vysoké kopce, podobné jako v Arizoně – jenže podle mapy tam být neměly. Warren se mezi nimi proplétá, pokouší se o téměř radikální zatáčky. Český poseroutka začíná panikařit a pilotování mu ztěžovat kibicováním. Začínáme se hádat, domáhám se práva staršího, byť zdaleka ne moudřejšího. Trvám na svém. „Támhle, to je určitě ono!“
„Když myslíš,“ vzdychl pilot a přistál na jakési prašné nudli. Motor bublá, taháme se o mapy, Warren někam volá a nedovolá se.
„No jo, tak jsem se teda splet,“ přiznávám. Nikdo není dokonalý, říkám omluvně slovy multimilionáře dychtícího po manželství v závěru filmu Někdo to rád horké.
Znovu jsme se vznesli a zmateně motali. Je támhle Oakey nebo Harlin? Obojí špatně. Míjíme pole s burskými oříšky i lány se zelím. Ano, sauerkraut a u toho palmy. Pak přece jenom kýžený Kingaroy nalezen, je 14:55 hodin. U přistávacího plácku stál premiér a mával. Vřele nás vítal, zatímco jsme zmateně vysvětlovali zdržení.
A přítel Warren, prima mladý člověk, doktor, manžel a táta dvou dětí, se krátce poté zabil. Ne na tomto letadle - to měl zrovna v opravě, ačkoliv právě to se stalo příčinou tragédie. V půjčovně mu omylem dali vadný stroj. S ním vzletěl a zřítil se na cestě k pacientům.
KONEC
