Šílený samozvaný duchovní, jehož jméno nechť jest prokleto, způsobil nedávno v Sydney šok. Po mnoho hodin terorizoval rukojmí, a než vyhasl jeho hanebný život, způsobil smrt dvou osob.

Austrálie byla Íránem před touto osobou varována. Někteří nečinnost australských bezpečnostních a zpravodajských orgánů „odvysvětlili“ ideologicky, že Íránu není co věřit. Takovým přístupem se však z chyby stává systémové bezpečnostní riziko.

Pro tragédii v Sydney je charakteristický problém, který bychom mohli nazvat „ideologickými klapkami na rozumu“. Pachatel pocházel z Íránu, kde měl cestovní kancelář a podvedl své zákazníky. Vězení se vyhnul úprkem do zahraničí. Šéf íránské policie po tragédii v Sydney veřejně prohlásil, že australskou policii na kriminální minulost pachatele včas a několikrát upozornili.

Varování – zpravodajská hra

V tomto bodě se začíná objevovat ideologický tón nejen v komentářích, ale možná i v myslích australských policistů. Něco na způsob, že íránský režim je totalitní a prolhaný a není mu co věřit. Pachatel zřejmě správně odhadl situaci a zahrál na ideologickou strunku, jak strašně nespravedlivě ho ti ukrutní ajatolláhové pronásledují. V první fázi by i tuto variantu bylo třeba vzít v potaz. Ale prověřit. Ona by se pak propojila s řadou dalších informací a policie by byla schopna složit dostatečně přesný obraz pachatelovy osobnosti. A současně by mohla učinit neideologický závěr o věrohodnosti íránské policie.

Pachatel totiž nebyl žádným „osamoceným vlkem“, který útočí bez varovných příznaků. V Austrálii byl vyšetřován kvůli násilným trestným činům (spolupachatelství vraždy, sexuální útoky). V tomto kontextu pak čin s politickým vyzněním (rozesílání urážlivých dopisů rodinám australských vojáků, kteří padli v Afghánistánu) už měl být chápán jako urgentní varování. Bude na australské vládě, aby si vyhodnotila, zda její složky neodvedly dobrou práci, nebo nejsou schopny ji odvést, anebo ji pojaly ideologicky.

Není to situace nová, kdy má někdo ideologicky jasno, ale realita mu uniká a on páchá hrozné škody. Počátkem studené války SSSR zjistil, že mnozí nacističtí zločinci ujdou spravedlnosti, neboť USA jim z ideologických důvodů jako „antikomunistům“ poskytují azyl, a tak začal touto cestou dopravovat své špiony do USA. V roce 1980 z ideologických důvodů přijaly Spojené státy všechny emigranty, jimž Fidel Castro jednorázově otevřel dveře, přestože mezi ně včlenil též kriminálníky a pacienty psychiatrických léčeben.

Americké úřady vloni nevěřily ani informacím varujícím před atentátníkem na Bostonský maraton (ať je jeho jméno zapomenuto), přestože byly prokazatelně varovány. Snad proto, že šlo o informace z Ruska, potvrzené saúdskoarabskými zdroji?

Jde v takovýchto případech o vysloveně odfláknutou práci zpravodajských a bezpečnostních orgánů, nebo se jedná o neúspěchy, které se občas přes veškerou snahu vyskytnou?

Nebo je to cosi nezbytného, co bylo nutno strpět v rámci dosažení mnohem závažnějšího cíle? Z mysli se ovšem těžko dostává i podezření, zda někdy nejde o jakési „popuštění otěží zlu“, aby byla veřejnost bojovněji naladěna a bez odporu akceptovala sporné zostření legislativy či podivné vojenské angažmá v zahraničí.

LN, 30.12.2014