aneb Patálie s marrakešskou smlouvou

Sednu si ráno k počítači, hledám, jestli ve zprávách najdu něco o té marrakešské smlouvě – ani muk. No, rozumím tomu. Který politik či novinář by se odvážil ji otevřeně zpochybnit, vysloužil by si nálepku rasisty a fašisty. Který by ji hájil, byl by u naprosté většiny obecenstva za vola. A být vůl je podmínkách parlamentní demokracie věc háklivá, popularitě a tudíž ani politické kariéře nesloužící, takže je lepší o řečené smlouvě vůbec nepsat a nemluvit, a basta.

Ale třeba vážený čtenář přesně neví, co je Marrakeš, kde je Marrakeš, jakou smlouvu v té Marrakeši kdo upekl, s kým a o čem; i uvádím, že jde o jedno ze čtyř tzv. královských měst v Maroku a asi také nejpěknější a nejzajímavější, zdařilá syntéza orientální barvitosti a funkční modernity. No, a abychom přešli k věci, právě v této Marrakeši byla 15. dubna 1994 sepsána a stočtyřiadvaceti státy světa přijata smlouva – cituji – o bezpečné, spořádané a regulované migraci. Může být zarážející, že kolem ní vypukly rámusy a tahanice z rovna teď, když o ní celých čtyřiadvacet let dohromady nebylo slýchat, avšak nedivme se. V roce 1994 ještě slovo migrace nemělo ten varovný, apokalyptický zvuk, jakým zaznívá dnes; ještě se nepohnuly staticícové a snad už milionové davy ze zbídačelých, zejména afrických zemí, aby našly nový, sytější domov v bájně blahobytné Evropě.

To ovšem má své háčky, pro něž není starousedlé evropské obyvatelstvo vyhlídkou na realizaci marrakešské smlouvy nikterak nadšeno. Současný podíl africké složky činí v evropském obyvatelstvu 9 milionů duší, a už dnes je s těmi dušemi lecjaká potíž a patálie. Má-li být popuštěna uzda neomezené migraci, byť i bezpečné, spořádané a regulované, lze dle odborných expertiz počítat s tím, že do padesáti let nastoupá na 200 až 300 milionů. Přitom duší nekvalifikovaných, z nemalé části negramotných, v hospodářském systému západní země nepoužitelných, na sociální dávky odkázaných. Netřeba schopností věšteckých k předpovědi, že takový náklad evropský ekonomický oslík neunese; že se pod ním zhroutí a představa blaženého života v hříšně bohatém (dejme tomu) Německu či Švédsku s ním. A může být i hůř. Ona ta migrace vůbec nemusí být bezpečná, spořádaná a regulovaná; nebylo by to poprvé, kdy by se představy plánovačů zřítily pod tíhou reality. Co když se milony migrantů, slavné marrakešské slouvy nedbajíce nebo o ní ani nevědouce, pohrnou každý jak Alláh dá? Když jich nebudou anoncovaných 300 milionů, ale miliardy? Protrhne-li se jednou hráz, povodeň už nikdo nezastaví; nepředstavují si naši politikové a vlivné intelektuální elity migrační mechanismy příliš idylicky, neřku-li naivně?

Ovšem: stanoví marrakešský dokument, že není jeho účelem migraci zastavit, nýbrž ji legalizovat. Nuže, nic není snadnějšího. Usednou páni státníci, lejstro podepíší, zlegalizují. Dala by se tak zlegalizovat i potopa světa, i zánik Říše velkomoravské, i vraždění neviňátek betlémských. Jenže co dál? Jest podivno, že političtí borci mající znění marrakešské smlouvy málemže za jedenácté přikázání boží, jaksi nezahrnují do svých propočtů faktor tak podstatný, jakým je veřejné mínění, nebývající vždy v souladu s míněním vyjadřovaným v novinách a z lavic parlamentních. Ono je sice mnohému pánu od politiky na nose znát, že by nejraději poslal k čertu celou demokracii i s volbami a podobnými krámy a vládl sám dle svého osvíceného rozumu, zatím to ale tak daleko není a politik i nejvýše postavený se musí ohlížet, co čemu řekne občan a volič. I nevyplácí se vládnout bez ohledu na občanské mínění, jak to - mezi jinými - pocítila naše spanilomyslná paní kancléřka Angela Merkel.

Svět se mění, co platilo ještě před pěti lety, neplatí dnes naprosto, témata, s nimiž vyjíždívaly do volebních bojů tradiční partaje, ztrácejí aktualitu a vše překrývá téma jediné: jak zachovat z tisíciletí vývoje vyplynuvší křesťansko-západní charakter evropských zemí, jak jej nenechat rozvařit v multikulturní kaši. Marrakešská kompaktáta do toho vpadají jako hrom do police; lze míti za to, že by se občan a volič pěkně poděkoval za nabídku dalších milionů až stamilionů přišelců z rozvrácených, zejména afrických států a pastátů. A hodlá-li řečený dokument zamezit v Evropě - cituji – xenofobii, rasismu a diskriminaci, můžeme si být jisti, že dosáhne pravého opaku: pokud takové sentimenty opravdu a nezveličeně v současné Evropě existují, realizace návrhů v něm obsažených je ještě zostří a vyhrotí. Pročež, páni novináři a politikové, jakož i vy, akademičtí krasoduchové: chcete-li opravdu, aby vám nevěřil už ani pes, jen směle do toho. Sláva té marrakešské úmluvě, geniální řešitelce hlavolamů nastalých i teprve se chystajících!

Ale snad abych si přestal tropit šprťouchlata z instituce tak vážené, jakou je Organizace spojených národů; neboť ona to byla, kteráž podpořila znění marrakešské smlouvy svou autoritou. Jenže… nu ano, je zde jakési jenže. Instituce vznikají za určitých podmínek a vycházejí z určitých předpokladů; ale čas nestojí, co mělo smysl v době svého vzniku, za nějakou desítku let může být obtížné v tom nějaký smysl najít. To se přihodilo i milé Organizaci spojených národů. Založilo ji 1. ledna 1942 šestadvacet států Evropy a Severní i Jižní Ameriky, nepochybně demokratických a demokracii hájit připravených: když 25. června 1950 vtrhly armády komunistické Severní Koreje do jižní části země, bezpečnostní rada OSN zorganizovala mezinárodní vojenské síly, ty daly komunistům na frak a zase je vyhnaly. To bylo také naposledy, kdy Organizace spojených národů ještě k něčemu byla. Když evropské mocnosti o málo později rozpouštěly své koloniální říše, připojovaly se k ní další a další státy, až dosáhla dnešních 193 členů, s výraznou převahou státních útvarů chaotických, bídou a korupcí prolezlých, nicméně nadaných právem rozhodovat o osudech planety Země.

I není divu, že takto uspořádaná OSN dbá spíš zájmů většiny svých členů, nadto stižených katastrofálním a stále se stupňujícím přelidněním. Že neopomene příležitosti hodit co největší část své zátěže na hřbet dosud funkční a jakž takž prosperující Evropě, k čemuž se marrakešeká kompaktáta převýborně hodí. Jest otázkou, musíme-li si to dát líbit. Snad ještě i my máme právo rozhodovat o sobě samých; a přivolili bychom, ne zrovna ochotně, ale přece, přijmout do svých zemí nějaký ten statisíc - miliony raději ne – ztroskotanců v konkurenčním zápase civilizací, kdyby to aspoň bylo něco platné. Ale ono není, nebude, být nemůže. Za každého milosrdně přijatého běžence se v zemích původu narodí, zdrženlivě kalkulováno, deset adeptů téže kariéry; i neuleví se jim, ani co by se za nehet vešlo, zato našim zemím se znamenitě přitíží.

Mají dějiny své hodiny pravdy a jedna z nich, jak vše naznačuje, udeřila právě nyní. Buď něco uděláme a ono to nemusí dopadnout dobře, nebo neuděláme nic a dopadnout nedobře to musí. Co by nám tedy bylo třeba podniknout, aby škoda byla co nejmenší… ať jsem třeba nekorektní pes, ale zbavit se závazků dávno pozbyvších jakéhokoli smyslu, přeslavné OSN nevyjímaje. Účelnější by byl svazek nejen dle jména demokratických zemí, přibližně takový, jaký před osmašedesáti lety vyřešil korejskou krizi. Ostatně už takový máme; zníť jeho název NATO. Zbývá jen vybavit jej krom síly zbraní i mocí politickou, a co víc a především: nenaslouchat radám věčných lidstva spasitelů a zářných zítřků budovatelů, jimž se ještě nestalo, aby se svými chimérami nespadli parádně na nos a spadnou na něj i kdykoli příště.

Čímž jsme zase zpátky u té marrakešské smlouvy. Ještě máme své občanské hlasy; užijme jich. Podpořme síly mající dost odvahy k odmítnutí sebevražených usnesení. Pošleme k čertu jejich autory i s celou marrakešskou smlouvou, zmetkem vymyšleným k vmanévrování západní společnosti do role mátožného houfu, v němž rozhodují… ne zrovna osoby nepřátelsky naladěné. Jen obmyslné, chytré kličky k dosažení svých cílů vymýšlející. Poslyšme, co k výše zmíněným patáliím podotýká pan Jean-Claude Juncker, lucemburský to premiér a předseda Evropské komise:

Na něčem se usneseme, představíme veřejnosti a počkáme nějaký čas, jestli se něco stane. Nestrhne-li se žádný velký pokřik ani vzbouření, protože smysl usnesení většina lidí vůbec nechápe, postupujme krůček po krůčku dál, až už není cesty zpátky.

Srozumitelněji řečeno, má pan Juncker – zajisté že velký demokrat - své spoluobčany za voly, jež lze vodit na oprati, kamkoli se mu hodí, když na to ovšem jde chytře. Bylo by načase dát mu najevo, kdo je tady vůl. Kdo připravuje zánik své vlastní civilizace… přiznám se, že ani s vypětím vší fantazie nedokážu pochopit, jaký zájem na tom on a jemu podobní mohou mít.

Hannover, 17. listopadu 2018