Ačkoli se ta zpráva těšila jen omezené publicitě, jde o záležitost zásadního významu. V našem podivném světě jsem svědky čehosi překvapivě normálního.

Federální soud v New Yorku, když 23/1 rozhodoval o odškodném pro některé oběti a jejich pozůstalé z období tzv. druhé intifády, řekl nahlas něco, co si mnozí myslíme od počátku. Totiž že za teroristické útoky, k nimž došlo v období druhé intifády, je zodpovědná palestinská samospráva a organizace PLO.

Druhá intifáda, teroristická kampaň palestinských Arabů proti Izraeli, se datuje od září 2000 do února 2005. Dosud se používal primitivní argument: jako její příčina se uváděla návštěva Ariela Šarona na Chrámové hře 28. září 2000.

Už to samo osobě je absurdní: návštěva šéfa (tehdy opoziční) izraelské politické strany (Likud) na nejposvátnějším místě židovského náboženství, které se nachází v hlavním městě židovského státu, měla být důvodem k teroristické kampani Arabů proti Židům. Samozřejmě, byla to pouze záminka, špek palestinské propagandy, na který ochotně skončila velká část Západu.

Něco takového je jinde ve svobodném světě sotva představitelné. Aby jakýkoli tamní politik nemohl navštívit jakékoli veřejné přístupné místo v metropoli jeho vlastní země, potažmo místo nejposvátnější. Ve Svaté zemi je ovšem ledacos jinak. Také díky tomu, jak se k tamní situaci část Západu staví.

A tak, zatímco vysoký izraelský politik nesmí navštívit Chrámovou horu, a když to udělá, je to hodnoceno jako nenormální, za normální se naopak považuje mnohé z toho, co dělá druhá strana. Teď nemám na mysli teroristy z Hamasu, ale vedení palestinské samosprávy v čele s Abbásem a jeho organizaci Fatah, potažmo PLO. Tedy oficiální a všeobecně uznávanou reprezentaci palestinských Arabů.

Za všechny tyto „nenormální normality“ či „normální abnormality“ můžeme jmenovat skutečnost, že Abbás sice verbálně odsuzuje vražedné útoky arabských teroristů proti židovským Izraelcům, v praxi ale vyplácí tučné „mzdy“ pachatelům těchto útoků, pakliže byli dopadeni a skončili v izraelských věznicích, stejně jako jejich rodinám a rodinám těch, kdo při atentátech zahynuli. Pokud jsou při nějaké (nenormální) asymetrické výměně tito vrazi Izraelem propuštěni, jsou na palestinské straně vítáni a oslavováni jako hrdinové. Něco takového je považováno Abbásem a všemi, kdo stojí na jeho straně, za něco naprosto normálního.

Konají se snad proti takovéto zvrácenosti někde na Západě masové pochody? Podobné, jaké byly namířeny proti Izraeli, když loni reagoval na raketovou agresi vedenou proti jeho teritoriu z Pásma Gazy spravovanému teroristickou organizací Hamas?

Jak uvádí ve svém komentáři Gita Zbavitelová (Neviditelný pes, 25/2/2015, příspěvek SVĚT: Palestinci mají platit), obžaloba v této kauze „předložila interní dokumenty palestinské samosprávy, z nichž vyplývá, že samospráva atentáty připravovala a financovala“. Můžeme se ptát, z jakých peněz je financovala? Nejsou mezi nimi také eura zaslaná na podporu Abbáse a jeho samosprávy Evropskou unií?

Tato kauza má celou řadu aspektů. Pro mě osobně jde o jistou satisfakci, neboť alespoň někdo na Západě má zdravý úsudek a konečně nazval farizejské chování lidí z vedené Palestinské autonomie těmi správnými a pravdivými slovy. Výstižně to vyjádřil (dost možná dosluhující) izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman, kterého na závěr svého komentáře Gita Zbavitelová cituje. Proces ukázal „to, co se všeobecně ví, ale mnoho lidí na světě vědět nechce“.

A tak se například ví, ale vědět nechce, že druhou intifádu nerozpoutal svojí návštěvou Šaron, ale Jásir Arafat. V prosinci 2012 to prozradila Arafatova vdova Suha v rozhovoru pro dubajskou televizi. Vrátila se k tomu, co se stalo v létě roku 2000, kdy žila v Paříži. Její manžel tam za ní přijel bezprostředně po skončení neúspěšného jednání s izraelskou a americkou stranou v Camp Davidu a řekl jí, že by měla i nadále setrvat v Paříži. Když se ho zeptala proč, odpověděl:„Protože se chystám začít intifádu.“ Dodejme, že summit Arafat – Barak – Clinton skončil 25. července 2000 a Arafat přicestoval do Paříže krátce nato. Pak začaly přípravy, Arafat dal zelenou konkurenčnímu Hamasu – a čekalo se na záminku. Ariel Šaron navštívil Chrámovou horu 28. září téhož roku, intifáda byla spuštěna den poté.

Kdo má pochybnosti o správnosti toho, co je zde uvedeno, nabízím k zamyšlení následující otázky. Vážně si myslíte, že by druhá intifáda nevypukla, kdyby Šaron na Chrámovou horu nešel? Anebo by si palestinští Arabové našli jinou záminku?

Jsem si vědom toho, že jedna vlaštovka jaro nedělá, ale dnes se věci mají tak, že člověk musí být vděčný a veřejně pochválit jakýkoli zdravý, rozumný a v nejlepším slova smyslu normální názor, postoj nebo soudní verdikt.

Newyorský federální soud to na základě důkazů řekl jasné: Vedení Palestinské autonomie nejen morálně (oslavováním vrahů jako národní hrdiny), ale také organizačně a finančně podporuje protiizraelský terorismus.

Proto se ptám, už ani nevím pokolikáté: Je toto seriózní partner pro blízkovýchodní mírový proces? Má takováto reprezentace morální právo nárokovat si vytvoření nezávislého státu a postavit se do jeho čela (což by Abbás a Fatah jistě rádi)?

Jaký je vlastně rozdíl mezi Hamasem a Fatahem? U Hamasu vidíme soulad mezi slovy a činy. Říká, že chce zlikvidovat Izrael, a podle toho se také chová. A Fatah?

Stejskal.estranky.cz