18.4.2024 | Svátek má Valérie


SVĚT: K vývoji v Egyptě

3.8.2013

Když armáda sesadila egyptského prezidenta Mursího, vláda Spojených států vyjádřila nesouhlas a znepokojení. Mursí prý získal mandát ve svobodných volbách a armáda by měla respektovat demokratické procesy.

Domnívám se, že o regulérnosti egyptských prezidentských voleb by se dalo s úspěchem pochybovat. Přesto lituji, že Mursí, jenž reprezentuje Muslimské bratrstvo, skončil tak brzy.

Vládl příliš krátce na to, aby se dokázal dostatečně zdiskreditovat. Kdyby zůstal u moci o rok či dva déle, patrně by měl mnohem méně stoupenců, než má nyní. Vláda islamistů znamená prakticky vždy ekonomickou katastrofu – s důležitou výjimkou Turecka.

Západní státy jsou ochotny za určitých okolností Muslimské bratrstvo podporovat, což považuji za velkou chybu. Za stejnou chybu, jakou byla podpora či snaha o spolupráci s nacismem nebo komunismem. Islamismus je totiž zhoubná ideologie (své kritiky naléhavě prosím, aby si všimli, že nekladu rovnítko mezi islám a islamismus). Pokud budeme s islamisty jakýmkoli způsobem spolupracovat, zrazujeme všechny menšiny v jednotlivých zemích, zrazujeme všechny sekularisty a skutečné demokraty, a především házíme přes palubu všechny ženy a dívky.

Některým politikům a zejména západním intelektuálům se v padesátých a šedesátých letech minulého století zdálo, že budou-li spolupracovat s komunisty, ti se nakonec "umoudří" a postupně se z nich stanou demokraté. Dnes podléhají ve vztahu k islamistům stejnému omylu jako tehdy.

Přitom už od třicátých let minulého století se vědělo, co je Stalin zač. Nebylo tomu tak, že by zprávy o gulagu na Západ vůbec nepronikly. Kdo chtěl vědět, věděl, kdo chtěl rozumět, rozuměl. Mnozí nechtěli. Kdo chce dnes vědět, jak se žije koptským křesťanům v Egyptě nebo různým křesťanským komunitám v Sýrii, má možnost si to zjistit.

Chápu, že Západ nemá ani vojenskou, ani morální sílu, aby zvrátil situaci v Afghánistánu. Vše směřuje k tomu, že dívky budou v této zemi zbaveny možnosti chodit byť i jen do základních škol. Úděl desítek milionů žen a dívek v Afghánistánu a Pákistánu a dalších zemích, kde již jsou nebo brzy budou u moci islamisté, je velice krušný a bude ještě krušnější. Nemyslím si, že s tím můžeme v současnosti něco udělat. Co bychom ale mohli a měli, je nazývat věci pravými jmény. Západ nikdy neměl dostatečnou vůli a motivaci v Afghánistánu zvítězit a podle toho, jak byly rozdány karty v době invaze po roce 2001, to patrně ani nešlo. Dnes Západ neudělá pro sekularisty v arabských zemích nic víc, než udělal pro Maďary v roce 1956 a pro Čechy a Slováky v roce 1968 – tedy poskytne některým uprchlíkům azyl. Popravdě řečeno, víc ani udělat nemůže. Dobré je, že v nich alespoň nevzbuzuje falešné naděje, které vzbuzoval v Maďarech před revolucí a během revoluce v roce 1956.

Má ještě někdo pocit, že Libye je na tom dnes lépe, než byla za Kaddáfího? Proč se tedy některé západní vlády chtějí angažovat v Sýrii? Lze o některé z bojujících stran říci, že jsou to menší hrdlořezové než jejich oponenti?

Místo aby Spojené státy a Evropská unie posilovaly rebely v Sýrii, měly by alespoň přestat oslabovat jedinou funkční demokracii na Blízkém východě, tedy Izrael.

V Egyptě čekejme humanitární katastrofu. Egypt, kdysi obilnice Římské říše, dnes dováží 70 procent potravin pro své obyvatele. Jeho ekonomické parametry se neustále zhoršují a Mursí během své vlády neudělal nic, co by tento sešup dolů zastavilo. Otázka je, zda s tím bude ochotná – a schopná – něco udělat nyní (a ve skutečnosti vlastně vždycky od pádu monarchie) vládnoucí egyptská armáda. Nechce-li se Západ obrátit k Egyptu zády, měli by politici promýšlet, co by se dalo realisticky dělat, místo aby házeli klacky pod nohy Izraelcům, kteří již dostatečně prokázali, že rozkvést může i pustina.