25.3.2017 | Svátek má Marián






SVĚT: K možnostem reformy islámu

27.8.2016

aneb Záhada jednoho čtenářského dopisu

To byly časy, když mi každého týdne pošťák doručil balíček českých novin! Dnes už musím čekat, až mi je tu nechá nějaká návštěva, což se neděje často a také noviny nebývají z nejčerstvějších. Proto také nevím přesně, co psal pan Alexander Tomský v listu MF Dnes z 21. července, že tím vyprovokoval pana Luďka Sekyru k poněkud našňupnuté odezvě o dva týdny později. Dovolím si teď chvíli se s ní zaobírat.

Nezamlouvá se panu Sekyrovi přirovnání islámu k nacismu a komunismu, jejž se dopustil prostořeký pan Tomský. No, sám bych neřekl; komunismus i s hitlerovským nacionálním socialismem nebyly než epizodami dějin, jakkoli zrůdné, to islám dokázal za půldruha tisíciletí své existence ovlivnit běh světa víc a obávám se, že ještě ovlivní. Činíme chybu, pokládáme-li islám za pouhé náboženství a nic víc; je zároveň odchylek netrpící soustavou právní, mocensko-politickou a společenskou, vše v jedno shrnuto nepochybíme, nazveme-li jej idologií. V tom lze opravdu nalézt styčný bod s oběma výše zmíněnými politickými teoriemi, i když nevím, jestli to pan Tomský mínil právě takhle.

Čtenářský dopis páně Sekyrův poukazuje na příkladnou toleranci islámu vůči jinověrcům, dokládaje ji slovy koránu: Nejbližší přátelé muslimů jsou křesťané a náš a váš Bůh je jeden... Nuže, prostudoval jsem korán během dlouhých let dostatečně, abych mohl ten výrok upřesnit a doplnit: Nepři se s vlastníky písma, leda způsobem nejvhodnějším – a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh i váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni (súra Pavouk, verš 46.) Vlastníky písma (tóry a evangelií) jsou míněni židé a křesťané. Až potud v pořádku. Stačí ovšem zalistovat k súře Prostřeného stolu, verš 51, a dozvíme se něco zgruntu jiného: Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi spřátelí, ten stane se jedním z nich, a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý. A tamtéž o něco peprněji: Uvrhli jsme mezi ně nepřátelství a nenávist až do dne zmrtvýchvstání, a kdykoliv zažehnou oheň války, Bůh jej uhasí; a usilují šířit po zemi pohoršení, avšak Bůh nemiluje ty, kdož pohoršení šíří. Verš 82. téže súry, na nějž poukazuje pan Sekyra, je drobet rozporný: A věru zjistíš, že... největšími nepřáteli věřících jsou židé a ti, kteří k Bohu přidružují (všelijaké syny a boží matičky). Hned vzápětí obrací týž verš smysl naruby: lidé, kteří jsou největšími přáteli (už ne nepřáteli) věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané!“ I není to s tou příkladnou tolerancí tak náramné.

Ohánět se koránem může vůbec být ošidné. Je to čtení mírně řečno nesoustavné, na mnoha místech samo sobě protiřečící, jak toho je dobrým příkladem zmíněný verš súry Prostřeného stolu, kde na jedné řádce je křesťan nepřítelem věřících a hned na druhé přítelem. Z čeho ten rozpor... Třebaže zbožný muslim věří – a nevěří-li tak úplně, nechává si své pochyby pro sebe –, že korán byl formulován samotným Bohem už před stvořením světa, nese dobře znatelné stopy svého vývoje. Rozhodujícím rozmezím je v něm hidžra, Muhammadův útěk z Makky do Madíny[1]. Jím se z pronásledovaného psance stává vládcem, přichází vládě na chuť a jeho postoj k vlastníkům písma se mění. Dokud se nevzdával naděje, že madínští židé přijmou pravdu islámu, měl s nimi trpělivost; když ho však ještě po třech letech odmítali uznat za Proroka, kázal zabavit židovským kmenům Qainuqa[2] a Nadir majetek a vyhnat je z města, ženy a děti kmene Quraiza, který mu asi nejvíc pil krev, zotročit a jejich muže veřejně popravit. I můžeme si myslet co chceme o náboženství míru.

Píše dále pan Sekyra: korán je pro mnohé muslimy věčným textem, náboženským imperativem... to tedy je. A ne pro mnohé muslimy, nýbrž naprosto závazaně a bezvýjimečně pro každého, nechce-li být pokládán za odpadlíka, kterýžto zločin se dle zákona islámu tresce smrtí. Vůbec obsahuje onen náboženský imperativ mnohé, co choulostivější povahou tak trochu otřese: výzvy k výboji (al-fátih), k nesnášenlivosti, k nenávisti, k zabíjení, k ovládnutí světa (On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými – súra Pokání, verš 33). Ale vidíte, už zase cituji, ne, nechci unavovat dalšími a ještě dalšími citáty ze svaté knihy, má-li kdo zájem, na požádání jich mohu dodat nepočítaně. Případně si je vážený čtenář může vyhledat sám, stačí se prolistovat několika stránkami koránu. Existuje výtečný český překlad arabisty Ivana Hrbka, tak jen do toho.

Pan Sekyra, vědom si nejspíš choulostivosti svých vývodů, se dovolává súfismu. A opravdu, je v islámu takový směr, obrácený spíš k duchovní podstatě víry než k výboji navenek; co se pak nenávistného rázu některých pasáží svaté knihy týče, odkazuje na den Posledního soudu, kdy bude vyjeven jejich pravý smysl. To je sice hezké, má však svůj háček: súfismus nenachází oporu v doslovném znění koránu, což je v islámu rozhodující. Zůstává proto soukromým přesvědčením nevelké skupiny myslivějších lidí, přísnějšími vykladateli vyhlašovaný za kacířství a v běhu dějin často pronásledovaný. Místo něj nabývá v přítomné době na síle a vlivu směr opačný, saláfismus, beroucí korán až sakramentsky doslovně. Takže tak je tomu s tou spiritualitou lásky, co nás s pojuje s Bohem, vážený pane.

Nás by ale možná spíš zajímalo, co si počít s islámem, když se mu už jednou podařilo proniknout do západní společnosti, s níž se jaksi pořád ne a ne srovnat. Pan Sekyra vsází na reformu. Na intergraci do mainstreamové (ó, jak vznešené to slovo) společnosti, kterážto je jedinou možností, jak zajistit koexistenci různých náboženských komunit v multikulturním prostředí. Doufá také, že islám projde týmž vývojem, jaký prodělalo křesťanství, od doslovné interpretace k alegorickému výkladu posvátných textů. O obojím bych si dovolil pochybovat. Křesťanství se začalo měnit už krátce po svém vzniku, z lokální odchylky od starověkého židovství až ke své dnešní dosti odlišné podobě. Islám takový vývoj neprodělal, ba neprodělal vůbec žádný a prodělat nemohl ani nesměl; zůstává, jaký byl v době hidžry ve století sedmém - nehybný, přesvědčený o své naprosté, samým Bohem dané a dále už nezměnitelné dokonalosti. Neočekával bych tudíž, že začne zanedbaný vývoj dohánět zrovna teď, aby nám udělal radost. Z téhož důvodu bych si mnoho nesliboval od integrace; stěží se bude integrovat do západní společnosti ten, kdo svůj způsob pokládá ze zásady za dokonalý, všem ostatním nadřazený. Integrace by tak pro něj znamenala sestup na nižší ideovou a tím i společenskou úroveň, což ovšem nelze očekávat. Ne, nedoufal bych, že mnoho našich muslimských hostí bude ochotno se integrovat. Leda v materiálním smyslu jakožto žebříčku k západnímu blahobytu, ale jak ukazuje zejména francouzský příklad, nemívá takováto integrace dlouhého trvání. První generace se ještě jakž tak přizpůsobí, i když na islám si sáhnout nedá; druhá a další se rozpomenou na víru otců v její nejradikálnější, násilnické formě a už se to pere, auta hoří a mešity se plní zájemci o účast na svaté válce.

Takže ještě jednou: co s tím. Si vis pacem, para bellum, zní latinské rčení, chceš-li mír, připrav se na válku. S tou válkou to bohdá nebude tak divoké, aspoň doufám, lze však rčení obměnit: chceme-li se uchránit zlých překvapení, nepočítejme s optimistickou variantou, ale připravme se na horší a nejhorší. Je pomalu čas. Je čas zbavit se iluzí, šlechetných, ale nereálných, a pohlédnout do očí skutečnosti. Nejeví se nijak růžově.

Nepsal bych tuto repliku, kdyby autorem dopisu MF Dnes byl neznámý nadšeneček, kdovíproč se zfanfrněvší do islámu; ostatně i já sám jsem byl takový za času mládí mého. Nejde-li však o záměnu jmen, je pan Luděk Sekyra muž velevýznamný, mnohonásobný miliardář a velkopodnikatel, spolumajitel tuzemských i zahraničních holdingů a akciových společností. V jeho životopise stojí něco o členství v KSČ za dob totality, dokonce o jistém Františku Mrázkovi, temné postavě sametového kapitalismu, i nevím, co si o něm mám myslet. Zaplál zaujetím pro islám z čistého porozumění, nebo je za tím něco jiného a nevysloveného? Ale co? To kdybych věděl. Nebo raději ani nevěděl.

Hannover, 23. srpna 2016

[1] klasická arabština neobsahuje hlásku e-

[2] hlásku q- čtěme jako hluboké hrdelní k



Diskuse


J. Schwarz
22:13
28.8.2016

B. Hančl
20:28
28.8.2016

M. Prokop
21:03
28.8.2016

J. Kanioková
17:47
28.8.2016

D. Habina
17:24
28.8.2016

J. Kanioková
17:58
28.8.2016

H. Wauová
16:57
28.8.2016

J. Urban
14:16
29.8.2016

R. Houška
9:49
28.8.2016

J. Kanioková
22:52
27.8.2016

M. Smidova
8:22
28.8.2016

S. Rehulka
11:20
28.8.2016

J. Kombercová
19:42
28.8.2016

Z. Čábelka
12:56
27.8.2016

H. Lukešová
15:24
27.8.2016

V. Čermák 376
21:45
27.8.2016

D. Ondrejkovič
11:07
27.8.2016

J. Sova
12:06
27.8.2016

Z. Čábelka
13:08
27.8.2016

M. Prokop
21:10
27.8.2016

L. David
11:03
27.8.2016

V. Dostál
10:44
27.8.2016

p. smatlak
Ano
9:59
27.8.2016

Jiří_K
12:11
27.8.2016

D. Polanský
8:42
27.8.2016

B. Volarik
8:53
27.8.2016

J. Cervenka
3:03
27.8.2016

B. Volarik
7:24
27.8.2016

J. Cervenka
0:33
27.8.2016

B. Volarik
1:19
27.8.2016

R. Brzák
1:32
27.8.2016

J. Babicka
6:13
27.8.2016

J. Babicka
6:33
27.8.2016

J. Novak
7:01
27.8.2016

B. Volarik
7:18
27.8.2016

P. Kmoníček
8:06
27.8.2016

počet příspěvků: 64, poslední 29.8.2016 02:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.