20.10.2017 | Svátek má Vendelín


SVĚT: Jurisdikce - kdo má mít na starosti účtování

25.10.2016

V dubnu 2003 v Bagdádu Američané dopadli proslulého mezinárodního teroristu Abu Abbase - 18 roků poté, co úspěšně zorganizoval únos italské výletní lodi Achille Lauro. Italský soud nad ním vynesl rozsudek doživotního žaláře, posadit si ho permanentně za vlastní mříže, jenže Washington usiloval o jeho vydání, poněvadž při onom zločinném únosu velikého plavidla byl zavražděn americký občan Leon Klinghofer. Nastal tedy dost častý případ jurisdikčního konfliktu, pro jehož řešení není k dispozici všeobecně závazná formule. Záleží na účastnících, jejich vzájemném vztahu, politických či ekonomických zájmech, kdo komu dá přednost.

Konec druhé světové války přinesl novinku v podobě Norimberského soudu a poté i příležitosti střetu jurisdikce mezinárodní a jednotlivých států. Posuzovány byly tři kategorie trestné činnosti: 1. zločiny proti míru (ač pojem „agrese“nebyl tehdy ještě definován); 2. válečné zločiny (porušování pravidel, převážně formulovaných v Haagu, 1907); 3. zločiny proti lidskosti (to, co dnes vyjadřujeme tehdy rovněž neexistujícím slovem „genocida“, již lze spáchat též v dobách míru).

Norimberský proces byl podroben kritice z několika důvodů. Že to bylo účtování na základě ex post facto předpisů. Že to byl soud vítězů nad poraženými. Poněvadž vina obviněných byla ve většině případů naprosto zřetelná, jistě by bylo reputaci soudního tribunálu přispělo přičlenění německých soudců či z neutrálních zemí. Že soud uplatnil dvojí standard obžalobou za počínání, jehož se vítězové rovněž dopouštěli (bombardování civilních objektů, neomezená ponorková válka). K těmto námitkách obhájců v některých případech soud přihlédl.

Ve dvacátém století dosaženou kodifikaci norem mezinárodního práva velice předběhl pokrok v technologii ničení a zabíjení. Závazný přepis zakazuje střelivo dum-dum a shazování výbušnin z balonů a pak se dostavila realita například v podobě Drážďan. (Únor 1945, město bez vojenské důležitosti, plné uprchlíků, dvoudenní bombardování, které způsobilo oheň šířící se vehemencí hurikánu, žár vystoupil na 1800 stupňů Fahrenheita, obytné čtvrti v rozsahu 4000 akrů zmizely, snad 50 000 lidských životů hanebně zničeno a konec války – na rozdíl od svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki – se tím vůbec neuspíšil. Hlavním autorem drážďanské hrůzy byl britský generál Arthur (Bomber) Harris, jemuž matka královna v Londýně roku 1992 slavnostně odhalila pomník.

Pokrok v ničivé schopnosti lidstva se od té doby nezastavil. V druhé polovině 20. století se uskutečnilo víc než sto válečných konfliktů, mnohé z nich nikoliv mezi státy, ale proti vlastnímu obyvatelstvu. Nezřídka došlo ke genocidám, které ale konference z roku 1948 definovala pouze jako počínání se záměrem zničit etnické, rasové či náboženské menšiny. Tehdy Sovětský svaz prosadil vynětí kategorie třídního boje - společenských tříd a skupin nevhodné politické orientace. Takže když Kambodža od dubna 1975 do ledna 1979 zažila apokalyptický masakr téměř dvou milionů obyvatel z původního počtu sedmi a půl milionu, tato konvence by se vztahovala pouze na odpovědnost za likvidaci čínské a vietnamské menšiny a na buddhistické mnichy. Nikoliv tedy na střední třídu, městskou „buržoazii“, též zjišťované i inspekcí jejich rukou: kdo byl bez mozolů, byl též bez naděje, na popraviště šel i chudobný krejčovský tovaryš.

Zatímco mírová dohoda z roku 1992 o ukončení občanské války v El Salvadoru se též zabývala odpovědností za porušování lidských práv, v Paříži dosažená dohoda o konci kambodžského hororu taková ustanovení neobsahovala. Vysvětlení je toto: Čína tuze podporovala Pol Pota a jeho sadistické Khmer Rouge, a pozdější, dosud úřadující kambodžský premiér Hun Sen stál v čele od Pol Pota se odštěpivší odnože těchže vrahů. V Kambodži rozsáhlé dokumentační centrum o období hrůzy sice mají, ale k souzení se nemají. Stárnoucí multivrahové jsou na svobodě, věnují se svým zahrádkám, kolébají vnoučata. Teprve v březnu 2003 po velmi obtížných jednáních došlo k dohodě mezi OSN a kambodžskou vládou o zřízení mezinárodního soudního tribunálu, bohužel s tím ústupkem, že jim budou předsedat místní soudci známí svou korupci a poslušností vůči politické moci. A o premiéru Hun Senovi je známo, že své závazky zásadně nedodržuje.

V Iráku Saddamův režim spáchal přemnoho nepravostí. Američané si vymíníli jurisdikci v případech válečných zločinů, jakými například byla střelba po vztyčení bílého praporu, kdy pak došlo k vlastním ztrátám. Soudy v Kuvajtu s jurisdikcí za zločiny spáchané za invaze na jejich území v roce 1990: vraždy, rabování, znásilňování, únos značného počtu vlastního obyvatelstva. Chemickými zbraněmi způsobená genocida kurdského obyvatelstva v období od března 1987 do srpna 1988 by si určitě zasloužila pozornost mezinárodního tribunálu.

V Haagu tempem hodně loudavého hlemýždě probíhal proces s bývalým prezidentem bývalé Jugoslavie Slobodanem Miloševičem. Toho mnozí zahraniční komentátoři považovali za téměř nevinného chlapečka v porovnání k Saddamu Husseinovi, autoru hrůz středověkých proporcí. Na některých se – na rozdíl třeba od Hitlera - podílel osobně. Odhadem milion vlastních lidí byl zlikvidován, svět má teď k dispozici nejen přečetné výpovědi přeživších svědků, ale spoustu dokumentace v počtu přesahujícím tři miliony. Mnohého materiálu - 18 tun - se zmocnili Kurdové v roce 1991 a další důkazy se dostaly ze země různými cestami. V Iráku narozený vědec Kanan Makiya, autor knihy s názvem Republic of Fear („Republika strachu“, o niž však nakladatelé neměli zájem), posléze na Harvardově univerzitě vedl Iraq Research and Documentation Project, o němž se zájemci mohli dost dozvědět na webové stránce www.fas.harvard.edu/irdp/ (na stránkách Harvardovy univerzity už projekt není – pozn. red.). Například o stranické korespondenci z 22. srpna 1987, kdy partajní funkcionář Tahir Tawfig po soudružském pozdravení (Comradely Salute) vyjádřil souhlas s popravami useknutím hlavy, ale pouze až po předání vyšetřovatelům, kteří se postarají, aby hlava hodně vhodně vypovídala. Saddam Hussein podepsal rozkaz trestat smrtí každého příslušníka strany (Arabská socialistická strana Baath), který se provinil zatajením své předchozí stranické příslušnosti. Též přikázal vypalovat na čelo písmeno X a utínat údy jiným provinilcům a nařizoval, jak trestat ty, kteří neprojevili ochotu k udavačství, jak trestat rodinné příslušníky. Mučírnami se staly nejen věznice, ale k témuž účelu vybrané hotely, lázeňská zařízení, fitness centra. Saddam obdivoval Stalina a jak tvrdil jeden svědek, s oblibou opakoval údajný Stalinovů citát „Když je osoba, tak je problém. Když není osoba, tak není problém.“ (J.F.Burns, The New York Times, 26.1.03).V reakci na označení z Washingtonu, že je vražedný tyran, Saddam 20. října 2002 vyprázdnil své věznice včetně proslulé Abu Ghraib a po vyprázdnění je okamžitě zas naplnil (20 000 náhradníků).

Vyloupnout oči, vyříznout jazyk, vytrhávat nehty, provrtávat ruce, elektrické šoky na genitálie, jablka nespadla daleko od rodinného stromu. Řada svědků potvrdila sadistické počínání synů Udaye a Qusaye při pomalých popravách kyselinou či odřezáváním končetin vynálezem původně určeným pro skartování. Další příbuzenstvo, všelijací švagři a polobratři se rovněž vyznamenávali. Ali Hassan al-Majid, znám jako „Chemical Ali“, se postaral o smrt sta tisíc Kurdů a k dispozici je magnetofonový záznam s jeho chvástáním, že je všechny zabije chemickými zbraněmi, že je pohřbí buldozerem. Též britská vláda zveřejnila (2.12.2002) podrobný svazek s dokumenty o „režimu unikátního hororu“ (proti zveřejnění, ne však proti hororu protestovala humanistická Amnesty International).

Jak důkladně je radno trestat pachatele? Nespočetné množství obětí má rovněž nespočetné množství rodinných příslušníků, kteří by se určitě nespokojili s pomaličkým zjišťováním jakési spravedlnosti ve vzdáleném Haagu. Tam nelze odsuzovat k smrti, což pro přemnohé myslící pozorovatele je to jediné přijatelné řešení. Nedovedu nesouhlasit s názorem, že takový zákaz definitivního finálního trestu je vskutku aktem, důkazem koloniální arogance.

Zatím jsme se dočkali nového tisíciletí v podobě jednak vylepšení, modernizce nástrojů k zabíjení, jednak i znovuvzkříšení středověkých krutostí. A nad tím vším se otevírá prostorný chamberlinovský deštník, s ochotou ospravedlňovat sebevětší krutosti, s tvrzením, že mezinárodní muslimský terorismus přece neexistuje, nemůže existovat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Diskuse


J. Kanioková
22:23
25.10.2016

B. Rybák
22:13
25.10.2016

B. Carina
19:48
25.10.2016

J. Jurax
18:59
25.10.2016

J. Vintr
20:09
25.10.2016

J. Jurax
21:55
25.10.2016

J. Vintr
23:51
25.10.2016

J. Jurax
3:15
26.10.2016

J. Jurax
18:34
25.10.2016

J. Kraus
15:53
25.10.2016

R. Tesařík
17:01
25.10.2016

V. Novák
18:11
25.10.2016

F. Houžňák
22:24
25.10.2016

A. Alda
8:36
25.10.2016

počet příspěvků: 19, poslední 26.10.2016 03:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.