16.4.2024 | Svátek má Irena


SVĚT: Jižní Afrika za apartheidu (2)

5.5.2016

Září a říjen - dva plné měsíce jsme strávili popojíždním touto velkou zemí křížem krážem. Urbanistické metropole a divočiny, potkávat se se spoustou zviřátek, od tvorů mrňavých až po veležirafy. Seznamovali jsme se s tamější realitou, že člověku nejnebezpečnější nejsou lvi, ba ani ultrajedovaté mamby, ale zdánlivě neohrabaní hroši.

Afrikaans je nám nesrozumitelná, posluchač získá dojem holandštiny značně chrchlavě nemelodické, s níž se ale ani v Nizozemí nelze domluvit. Celá Jižní Afrika se dopočítala do počtu 50 milionů obyvatelstva. Běloši tvoří necelou jednu desetinku. Mezi nimi Búrové se svými třemi miliony soukmenovců jsou většinou, v porovnání s potomky přistěhovalců vyjadřujících se zejména anglicky. Zájemcům chci velebit oázu v Namibii, národní park Etoša na severu, doporučuji nahlédnutí do Botswany, ze všech států afrického kontinentu. s tou nejsolidnější vládou.

Království Swaziland a též Lesotho zanechala dost příjemný dojem. Liboval jsem si v Namibii, dřívější Sued-west Afrika s německou tradicí, se zachovanou původní řečí, výtečnou germánskou kuchyní, v případě příslušníků kmene Herero i ve způsobu jejich oblékání. V době naší přítomnosti tam pronikaly nepříjemné dozvuky sousední občanské války v Angole. Silniční doprava v takovém terénu byla minimální, předpisy o omezené rychlosti jízdy tam neplatily a rovněž jsem si všiml varování nezastavovat, svezení neposkytovat neznámým živlům. Náš tehdy čtrnáctiletý junák využíval této příležitosti zasednout k volantu a pořádně na to šlápnout. Potkávali jsme zejména vojenské kolony a za celou dvouměsíční dobu se nám ani jednou nestalo, že by nás někdo v uniformě zastavil a mínil kontrolovat.

Přemýšleli jsme o jakémkoliv střetnutí s místním obyvatelstvem, což by se dalo pokládat jako jejich zřetelně rasistická reakce. Stalo se nám dvakrát se stejným průběhem, a sice u pultu při placení za nějaký nákup. Prodavači, v jednom případě černý, v druhém pak bílý, se zachovali stejným způsobem : drobné mince nedali zákazníkovi do natažené ruky, ale položili na pult, ať ten si to sebere a odejde.

Jinačí a optimističtější zážitek jsme měli na severu země blízko řeky Limpopo, tvořící společnou hranicí s bídně si počínajícím sousedem Zimbabwe. Za městečkem Louis Trichard jsme objevili značně luxusní motel. Umytí, slušně odění jsme se dostavili ke stolu v téměř již zaplněné jídelně. Páni v tmavém, dámy v dlouhých róbách, na zdích hlavy a rohy ulovené zvěře. Způsobili jsme šum. Nikoliv nepřátelský, nicméně šum. Jihoafričtí běloši si nás prohlíželi s podivem bez postřehnutelného negativního náboje. Asi jako kdybych přišel hodovat v doprovodu zebry, ta způsobně usedla, rozložila ubrousek a docela dovedně zacházela s příborem. Absolvoval jsem pár přednášek na univerzitách s promíchanou rasovou účastí. Výlučně černošské kampusy neprojevovaly zájem, takže jsem se jim nevnucoval. Výtečný dojem na mě udělala mládež v prostorách Rand University, kde hlavním jazykem vyučovacím byla právě afrikaans.

Jihoafrická realita netrpěla nedostatkem komplikací a paradoxů. University of Cape Town (UTC) byla rasově integrovaná instituce v rasově segregované společnosti a státu. Studenti mínili podnikat akce na podporu pravidelně stávkujících studentů na výlučně černošských institucích, jenže ty mezirasovou iniciativu solidarity odmítaly. Jak Witwatersrand, tak UTC jsou školy s anglickým vyučovacím jazykem. Dělo se totéž na školách, kde se přednášelo v afrikaans? Patrně nedělo. Na univerzitě v historickém městě Stellenbosch si studenti právě odhlasovasli zachování segregace - nepřipustit míšence do bělošských kolejí.

V Kapském Městě našinci antropologové Hromník a Skalník poskytli instruktážní doprovod ve světě snad nejznamenitější botanickou zahradou Kirstenbosch. V tamějším ráji jsme se též posadili do restaurace, objednali cosi náramného a ke stolu se dostavil kdosi známý - pokrokový ekolog Harry Green. Představili jsme se, velice nás těšilo, ale dřív než jsem mu mohl představit rodinu, profesor Zelený pravil: „To je ale zajímavé, co to tady s vámi sedí, to jste se s nimi potkali tady?“

„Ne, my jsme se potkali v Americe, před řadou let, to je totiž moje manželka a taky syn,“ řekl jsem a zapásl se na výrazu zmrznuvšího rasisty. Před chvílí čiperka, povídálek, a teď má potíže ze sebe vysoukat srozumitelné slovo. Ovšemže jsem mu nevypomohl z trapnosti, společensky patrně předpokládaným ujišťováním, že přece to nic, prosím vás.

Tedy i na notně pokrokovém vysokém učení zaměstnávali učence háklivého na věci pokožky.Nejen to: dotyčný, jak jsme zjistili, byl funkcionářem společnosti usilující o BOTANICKÝ APARTHEID, vlastně o víc, než o segregaci: jde jim o deportaci, násilný odsun rostlin, květin, keřů, křovin a veškerého cizáckého porostu do Jižní Afriky historicky nepříslušejícího.

- - -

Zklamal jsem, ba i rozezlel leckoho v mém americkém okolí svými získanými zkušenostmi, postrádajícími politicky korektně zničující diagnozu existující situace. Výzvy k uspořádání verbálního utkání s oním typem zuřivců, kteří měli potíž rozlišit jména Mandela a Mengele, jsem ignoroval.

Zda prý jsem si všiml, jak na křižovatkách s dopravními signály automobily mezi sebou udržují dostatečnou vzdálenost. To je opatření proti tzv. carjacking, když černí výrostkové přepadají na zelenou čekající vozidla, jich se zmocní, řidiče se spolujezdci případně postřílejí. Proto ten odstup, v případě nebezpečí s možností vymanévrovat a vyrazit vpřed – červená, nečervená.

Značná to cena za dosaženou svobodu. S dalšími, i nečekanými kontrasty.

Stupňoval se mezinárodní tlak, bojkot, sankce, domácí nepokoje s občasným násilím. V roce 1992 došlo k uspořádání referenda, v němž běloši velkou většínou dvou třetin odevzdaných hlasů se vyjádřili ve prospěch vyjednávání se svým úhlavním nepřítelem ANC – African National Congress. Nelson Mandela, jeho hlavní představitel, a Frederik de Klerk, předseda dosavadní vlády a již povážlivě kolísajícího režimu, se dohodli na jeho pádu - bez krveprolití, bez občanské války. Nobelova cena za mír jim byla odměnou.

Padl nespravedlivý stát, který ale fungoval – leckdo si tak nyní stýská. Spolu s porodními bolestmi se zrodila řada plusů a minusů, spolu s kontrasty málo předvídanými. „Ano, vládli tu rasisté, ale taky větší realisté,“ poznamenal tam už delší dobu sídlící český našinec a pokračoval zmínkou o Carlton Center, zda si ještě pamatuji.

Ano, ovšem si pamatuji – pozoruhodný architektonický výtvor, kulturní skvost, tam jsem o jednom odpoledni viděl Formanova Amadea.

Teď už ale svatostánek nefunguje, zdevastován mimo provoz, jakož i přilehlé ulice, kdysi s luxusními obchody, nyní jen opuštěná spoušť. „Můžeš vytáhnout černocha z buše, ale obráceně to nejde – však si na tuhle moudrou zkušenost ještě pamatuješ,“ dodal našinec a pokračoval s varovnou informací, že dřívější vlády sice nedodaly, ani nepředstíraly občanskou rovnost, ale bezpečnost v ulicích zaručily a ta již totálně zmizela.Nejmocnější politickou stranou je ANC s převážnou, téměř absolutní podporou černošského obyvatelstva, z nichž téměř čtyři pětiny (79 %) jsou černoši, necelá jedna desetina (9 %) jsou jak běloši, tak míšenci, a 3 % Asiatů.

Búrům na dobré náladě nemohou přispívat ANC radikálové prospěvující krvelačný song „Kill the Boer!“ Od doby pádu apartheidu došlo k zavraždění tisíce farmářů a dvou tisíc jejich rodinných příslušníků.

KONEC