Zajímavý host, jihoafrický diplomat, reprezentant země apartheidu, se objevil u nás doma pod nezcela bělošskou, rasově pomíchanou střechou. Pěkně jsme si popovídali.

„Takže vy nám doporučujete, abychom spáchali sebevraždu,“ řekl.

„To snad ne,“ opáčil jsem. „Ale hlasovací rovnost, bez ohledu na rasu - one man, one vote, to tedy ano.“ Čímž jsem si šlápl do hodně páchnoucího lejna a jemu nahrál na smeč, neboť jsem se ovšem dozvěděl:

„One man, one vote - ale jen jednou.Ukažte mi, kde v Africe funguje demokracie, kde mají svobodnější tisk než v naší zemi, které se všude s takovou chutí nadává!“

Ukázat jsem ovšem nemohl. „Afrika se vesměs skládá z diktatur, a nejsou-li vždy příliš kruté, jak bývá zvykem i v jiných částech světa, není tomu z důvodu nezájmu, jako spíš z neschopnosti. Jen se podívejte na precedenty! Napřed se mluví o demokracii, pak se zavede tyranie černé většiny a brzo ovšem dojde na tyranii vybrané černé menšiny. Věřit v africkou demokracii se podobá víře v demokracii arabskou, jak ti dovedou zacházet se svobodou. Moše Dayan kdysi řekl, že není povinností Izraele, aby spáchal národní sebevraždu. A to platí i pro nás.“

Též jsem se dozvěděl, že Robert Mugabe, nynější vládce v Zimbabwe, vystudoval na londýnské univerzitě. A jak vystudoval? Na dálku - z rhodéského kriminálu, když seděl ve vězení za rasisty a fašisty Iana Smithe. A zdali prý jsem slyšel, že by se někdo akademicky vzdělával za mřížemi lidožrouta Dady Amina.

. - - -

Příští rok 1981 započal pobytem v Los Angeles u Milana Brycha v noblesní vile, pronajaté od britské filmové herečky Jacqueline Bisset. Poté jsem odspěchal do Brazílie lebedit si na bájné Copacabaně s tam tehdy sídlícím Bobajsem Lambergem. Znali jsme se z dob pražských studií socialistické spravedlnosti, jíž jsme oba úspěšně unikli. On via Norsko v roli dopisovatele švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung, momentálně adresou v Riu. V Binghamtonu jsem občas trošku vyučoval, načež byl příjemně překvapen udělením tzv. Chancellor Excellence in Teaching Award. Každý rok dva kandidáti z našeho kantorského sboru, rozmnoženého do počtu 700, jsou tak poctěni, takže by trvalo déle než tři století, než by se na všechny dostalo. Zejména potěšilo, že mou nominaci podporovali studenti, vzdor mé reputaci nevlídného examinátora, skoupého na rozdávání jedniček (jimiž v USA je písmeno A). Pozván jsem byl účastnit se konference na State Departmentu, kde za přítomnosti značných celebrit se dumalo o trvanlivosti sovětského bloku, o němž nikdo z nás nepředpokládal, že se rozpadne dřív, než apartheid.

Současně se blížil termín eventuality druhého sabbaticalu, který bych byl velice přivítal, ale nemusel by mít udělen. Z hlediska politicky korektního hodnocení stavu světa té doby, maximálním morálním zavržením kromě Izraele (samozřejmě) byla postižena Jižní Afrika. Nejen americké univerzity se zbavovaly akcií společností stále ještě v RSA - (Republic of South Africa ) investující a na jejich produkci se podílejících. Prosadil se zákaz dovozu jakkoliv žádoucího zboží. Sankce, bojkot - to bylo jediné platné pravidlo dne.

Načež jsem přišel s nápadem v oné hanebné rasistické zemi strávit svůj sabbatical. „Nehorázná, neuvěřitelná, neprominutelná provokace, drzá frajeřina,“ takové to byly reakce až do okamžiku, kdy jsem se ozval a takové zobáky vesměs sklaply. Vytáhl jsem svůj trumf: Priscilly rasa. S ní se to vléklo od jejího narození. Sice privilegovaná princeznička, která ale do své rodné země jaksi úplně nepatřila, byla outsider, místní děti po ní házely kamením. Do žádné školy nemohla chodit. Takový byl její život až do jejího věku šestnácti let, když začal vládnout Mao Ce-tung a nastaly svízele jiného druhu. Následovala nijak noblesní uprchlická existence v Hongkongu, po přesunu naTchaj-wan se podařilo získat vstupní vízum do Ameriky. Tam dorazila v době, kdy jako míšence se jí v jižních státech dostalo nijak přednostního zacházení.

A teď máme příležitost si ověřit apartheid na vlastní kůži a v tom byste vy nám chtěli bránit? Vás vůbec nezajímá, jaká je tam teď situace, nakolik se mění? Ano, třeba to pro nás bude riskantní - nebo třeba vůbec nebude. Ano, jsme si vědomi rizika vlastně dvojího. Jednak příjezdem spolu s dítkem vzniknuvším z takového manželství porušíme tamější platné zákony. A navíc porušíme nyní tak vehementně prosazovanou praxi bojkotu této části světa.

Tam jsme tedy zamířili, což se nedalo uskutečnit přímým letem, poněvadž zásluhou sankcí a bojkotu přímé lety přestaly existovat. Napřed tedy nutno do Evropy a z ní oklikou s jednou zastávkou na Kapverdských ostrovech, kde lze přistát za tučný poplatek, a pak tedy dál směrem k nynější Namibii, poušti Kalahari a pak se uvidí, co se uvidí.

- - -

Apartheid: Začneme-li od Adama, ten se narodil v roce 1948, zrovna když se v naší rodné zemi k moci dostali komunisté a národu nadělili marxismus-leninismus. A v Jižní Africe se k moci - nikoliv pučem, ale ve volbách - dostali Búrové. Ti zavedli systém rasové separace - tedy apartheid.

Búrové (Boers) čili Afrikaners jsou sice běloši, ale nejsou to Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu již po víc než tucet generací. Nejsou to kolonisté, nebylo koho kolonizovat. Když dorazili k mysu Dobré naděje v roce 1652, čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho a Tswana, dnešní černošská většina: tito emigranti se dostavili ze severu poněkud později. Zatímco americké Indiány kosily z Evropy přivezené epidemie, na búrských rukou krev nelpí.

Jenže apartheid na nich lpí. Proč k tomu došlo? Důvody historické, kulturní, nekulturní, psychologicky pochopitelné.

Za devět měsíců po příjezdu prvních Evropanů, křesťanů přísně protestantského ražení, se začala rodit nová rasa - míšenci zvaní Cape Coloreds, už je jich několik milionů. Rozmíšky, spory, konflikty s pozdějšími evropskými přistěhovalci. Tato zcela nová rasa, na rozdíl od naprosté černošské většiny, se nepokládá být součástí nějakých kmenů, jejich autonomních jazyků. Jejich mateřštinou je afrikaans. V té řeči se číšnice snažily komunikovat s Priscillou, s předpokladem, že je jednou z nich.

Šest tisíc Búrů - celkem 10 procent bílého obyvatelstva Kapské provincie - se rozhodlo k odchodu. Proslulí to tzv.Voortrekkers, v letech 1834-1838 s volskými povozy přes hory a doly, pouští a polopouští se plahočili do absolutního neznáma. Za řekou Orange vznikl Oranžský svobodný stát, za řekou Vaalem vznikla Transválská republika. Tam Búrové našli svůj Říp, pustili se do budování dvou států a jednoho národa. Drží se křesťanské víry v její nevlídné kalvinistické podobě: predestinace, kádrové zařazení hned při zrodu, permanentní nebeská či ďábelská nomenklatura.

̈ Víme, jakou kardinální roli hrál český jazyk v dramatu národního obrození. My jsme si oživovali cosi dávného. Búrové si ho ale zkodifikovali teprve ve dvacátém století. Své výlučné řeči dokonce postavili velikánský pomník. Búrové mají omezené množství svých příjmení- byl jsem schopen jich vypočítat pouze tucet. Nejpočetnější zřejmě jsou Bothové - těch je aspoň 80.000.

Búry též zoceluje historie búrské války. Začala v říjnu 1899, uplatnily se v ní novoty, které pak získaly na rostoucí popularitě. Brity napadení Búrové se bránili nekonvenčním způsobem - zaútočili a zmizeli, splývali s terénem. Ne tedy šik proti šiku ve vyrovnaných řadách, pokud možno v červených uniformách, na něž se dá dobře střílet i za snížené viditelnosti.

Britské největší imperium nedovedlo potřít pár sedláků, válka se potupně táhla, Británie na mezinárodní prestiži nezískala, když se vytasila s vynálezem: koncentračních táborů. Zkoncentrovat nikoliv lapené búrské bojovníky, ale jejich ženy a děti a podržet si je jako rukojmí. Búrové lnou ke svým rodinám, když jim je vezmeme, však oni se vzdají.

Předpoklad se potvrdil, cena vysoká. V pustinách pod stany, bez hygieny, epidemie začaly řádit a způsobily daleko větší ztráty na životech než všechna úsilí na bojišti. Válka prohrána, načež prohravší se měli za pár let dostavit na jateční orgie napřed první, pak druhé světové války..

Posléze se situace ještě víc komplikuje: Černošská většina, menšina Indů a míšenců, menšina bělochů, jež dělí řeč afrikaans a english. Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolují ekonomii, patří jim průmysl, kdežto Búrům patří půda, na níž s černými čeledíny pracují. Černochům rozumí, mají je rádi jako jedince, bojí se jich jako rasy. Unikátní Búrové nemají zámořskou zemi, kam odjet a uschovat se před katastrofou. Není země, tedy ani Holandsko, kde by se se svou mateřštinou domluvili.

Dostavila se historická příležitost, jíž rostoucí procento vítězů začalo litovat. Rok 1948 vedl k odhlasování nepříjemných zákonů - pilířů apartheidu, zákazu mezirasových manželství, zákazu pobytu v bílých oblastech a de facto i ztráty občanství. Population Registration Act škatulkuje veškeré jihoafrické obyvatelstvo. Jakou totožnost by asi přidělili našemu potomkovi? Zájemci o rasové překlasifikování si mohli zažádat u vládního úřadu. Úřad vyřizoval stovky, tisíce případů.

Mixed Marriages Act a Immorality Act jsou ty hlavní pilíře. První zakazuje mezirasová manželství, druhý zakazuje mezirasová obcování, dopustili jsme se obého a s výsledným potomkem zločinu pochodujeme po johannesburských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv odpor a nepřátelství. Nejvíc pozornosti nám věnovaly černošky. Ty postřehly okamžitě, reagovaly, registrovaly, mezi sebou komentovaly.

Apartheid atrofuje, rozpadá se z nejednoho důvodu. Je to neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek. V městech žije několik milionů černochů, jimž zákon zakazuje tam žít. Nepraktičnost požadavku dosahuje někdy výšin naprosté iracionality. Například jsem postřehl, jak u vchodu na hlavní nádraží, zcela nahoře u stropu, kde přece nikdo nehledá instrukce správného občanského chování, přežíval již málo čitelný příkaz této rase vejít těmito metry a oné rase hned vedle vejít jinými metry do téže haly. Apartheid se prodražuje, k provádění je třeba velkého byrokratického aparátu. Tehdy mě napadlo, jak by se něco takového provádělo v komunistickém státě, že kromě zavedeného třídění na straníky a bezpartijní by též uskutečnili apartheidní segregaci obyvatel pihovatých a nepihovatých či blondýnů a brunetů. Co té registrační práce, navíc s menšinovými právy pro zrzavé a plešaté!

Přítel nás vzal na prohlídku lékařské laboratoře, kterou spoluvlastnil. Na třech poschodích v mrakodrapu 259 zaměstnanců pěti rasových kategorií. „Myslíš, že by architekt navrhl a my platili za pět druhů záchodů, převlékáren, společenských koutků?“ prohodil onen patolog.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ