Představuji vyženěného manilského bratrance Alfreda: Je v byznysu, o jehož úplné zákonnosti mám pochyby. Něco vyváží, něco přiváží, penězi nepohrdá, zachoval se k nám předobře a věnoval nám plno času.

Jak jinak v čínském domě nelze, začíná se hodováním. Tohle čínské jídlo bylo lokálně ovlivněné. Čekal jsem, že filipínská kuchyně bude pepřená rapsodie, až hrdlo ztuhne. Přece tradice španělská, kde jde o vášeň, a tradice orientální, kde kořením brojíme proti pachu z rozkladu. Ale kdepak. Ve srovnání zejména s čínskou krmí sečuánskou byl obsah talířů téměř mdlý. Je to ovšem relativní. Podle britských či skandinávských kritérií se i tam dostává na jazyk krmě s řízností meče.

Domorodci popíjejí sladkokyselou kokosovou kořalku tuba a tekutinu lambagog, vytvořenou z palmových šťáv. Doporučuji San Miguel, jedno z nejkvalitnějších piv světa, tvrdím já, v Plzni narozený.

Číňané někdy dělají dojem maximálních kulinárních zvrhlíků. Důkaz poskytuji informací o proceduře obalit živou slepici hlínou a začít péct, stále zaživa, ale pomaloučku. Opeřenec se potí, a proto má k zobáku přistavenou kádičku s přesně připraveným kořeněným roztokem. Chudák pták se může upít, a to je právě v zájmu sadistických konzumentů, neboť krmě se jim takto sama interně koření. Když pak přece jenom nastane smrt, s upečenou hlínou se sloupne i peří a hody mohou započít.

Méně komplikovaná jsou tak zvaná stoletá vejce. Stačí je zahrabat na měsíc či dva, vajíčka zmodrají, zrosolovatí, zesýrovatí a maximálně páchnou. Jíst to můžu, ale opakování této zkušenosti nepožaduji.

V kontrastu s čínskými mravy jsou filipínští labužníci umírněná kasta, až na jednu výjimku, kterou jsem vzdor úslužnému úsilí nebyl schopen spolknout. Touto problematickou delikatesou je kuřátko ve skořápce, těsně před vylíhnutím. Tedy máte pulzující nebožátko zaživa a s chlupama schlamstnout.

Příbuzní se tázali, v jakém pořadí chceme vidět krásy země. Alfred odpověděl za mne, že chceme začít s Intramuros čili s místní hradčanskou variantou.

Intramuros, jak slovo naznačuje, je původní staré město za tlustou zdí. Budovalo se tři století, pak přišli Japonci a při nuceném odchodu zbourali, co se dalo. Bývalo tu dvanáct katedrál. Zásluhou Hirohitových vandalů zbyl jen kostel svatého Augustina, nejstarší náboženské stavení v zemi. Z devastace se zachoval kus historie. Tam v hanebných kobkách, kde úřadovali zástupci španělské a pak japonské policejní moci, byl popraven dr. José Rizal, první patriot země a člověk renesanční, jaké naše století asi nerodí. Pocházel z přebohaté plantážnické rodiny a vystudoval lékařství. Oftalmolog byl také poeta, politik a gigant. Když mu bylo třicet pět roků, v šachové hře na nejvyšší úrovni doběhl Španěly, vyprovokoval je, aby ho popravili, tím i kanonizovali a dali tvořícímu se národu vzor. Na vězeňskou zeď napsal slavnou báseň své poslední noci MI ULTIMO ADIOS, dneska tamtéž přeloženou do tuctu jazyků. Tehdy jsem ovšem nemohl tušil, že by se komunistický tábor míru ještě za mého života rozpadl, já se mohl znova do rodné země beztrestně podívat a že se mi pak dostane překvapení v Litoměřicích, kde na hlavním náměstí budu číst pamětní desku k poctě ředitele tamější reálky F. Blumentritta, Rizalova blízkého přítele. Slavnostního odhalení desky se zúčastnila oficiální vládní filipínská delegace.

Hned vedle muzea lékaře a buditele Rizala je muzeum prezidentských automobilů. Jeden byl proděravěn údajně komunistickými kulkami. Nápis tvrdil, že tak zahynul v roce 1948 prezident Roxas se ženou. (Nápis však lhal. Prezident Roxas zemřel za jiných okolností. Jde o unikátní případ, kdy kniha zabila vládce. Jak už jsem se v jiném předchozím textu zmínil, jeho zdrojem byl můj blízký přítel David Bernstein, vydavatel novin tady u nás v Binghamtonu, vyrostlý ale v Albánii, kde jeho otec byl prvním americkým vyslancem a kde David měl spolužáka Envera Hodžu, pozdějšího stalinského tyrana. Za druhé světové války Bernstein pracoval u americké špionážní OSS v Pacifiku a podařilo se mu objevit materiály o projaponském kolaborantství pozdějšího prezidenta. Bernstein knihu napsal v roce 1948 a poslal Roxasovi. Ten překvapení nepřežil. Ranila ho mrtvice.)

Ještě jedno značné překvapení: prohlížel jsem si sbírku divadelních plakátů a mezi nimi rovněž informaci o představení Brechtovy „Slečny ze Sečuanu“ v režii Ladislava Smočka, českého, mezinárodně se prosadivšího dramatika a divadelního režiséra, též mého dobrého kamaráda a navíc i Plzeňáka.

- - -

S Alfredem jsme vpluli do katedrály a do atmosféry asi tak osmnáctého století. Varhany duněly, půl tuctu biskupů konalo velice oslavnou mši a farníky bylo nabito. Seňoři a seňority, lorňony a krajkoví, kadeti a seladoni, inu tropicky andaluská elegance, jakou jsem v Seville neviděl. Alfredovi se z osmnáctého století zřejmě nechtělo, a proto nás odvezl za město ke kostelíku Las Pinas, kde augustiniánský mnich tři roky budoval světovou specialitu, varhany z bambusu. Ochotný mladík se opřel do kláves a z bambusů vzešel „Ó, Tannenbaum“. Ovšem, za čtrnáct dní budou Vánoce, ťukl jsem se do zpoceného čela.

Poté jsme odjeli do nóbl podniku s kasinem a krupiérkami, ještě pohlednějšími než na jaké jsem před pár měsíci lačně brejlil v Macau.

„Kasina tu máme skoro v každém lepším podniku,“ informoval bratranec Alfred. „Ovšem, na rozdíl od Macaa, všechno je tady ilegální. Hazardní hry jsou v naší zemi zakázány.“

„A co takhle zavřít nás nemůžou?“ zeptal se opatrný Čechoameričan.

.Prý můžou, občas to dělají, ale v tom případě budeme v nejlepší společnosti, a Alfred prstem ukázal na několik významných osobností veřejného života, včetně jednoho zákonodárce.

Jak již poznamenáno a velebeno, Filipínci mají pověst znamenitých muzikantů vyhrávajících v přemnohých podnicích Asie. Z jejich repertoáru jsem prozatím znal jen druh něžných milostných písní, trošku jako po moravsko-slovácku, s nesnadno zapomenutelným pojmenováním Kundiman.

Vrcholí se tanečkem, k jehož provozování se potřebují dvě bambusové tyče a dvě osoby, každá na jednom konci. Ty bambus uchopí, ve vodorovné poloze k sobě přibližují a rytmicky srážejí ve výši kotníků poskakujícího tanečníka, osoby třetí, který si musí dát dobrý pozor, aby nevybočil z taktu.

A ještě poslednějším bodem programu byla dámská volenka. Vyvolila si mě náramná krasavice, úplně jsem se zajíkl nad takovým drahokamem. Jenže drahokam si mě odvedl právě k těm bambusům a rozkošně se rozhopkal. Já jsem ovšem rovněž tuze vyskakoval, zděšeně tak činil, neboť kotníky se o pouhé zlomky vteřin míjely s drticím zařízením, tempo a nebezpečí fraktury se zvyšovalo, musím přestat, nebo se ještě dodatečně začnu bát.

Neděle, den Páně, je ten jediný den, kdy se pořádají kohoutí zápasy, a ty jsme si rovněž nenechali ujít. Smrtelné souboje pravidelně přenáší televize, devátý kanál. Kohoutí kolbiště jsme po velkém hledání našli podle plakátu COCK FIGHTING SENIOR DERBY v nevábném rurálním předměstí a aréna byla v cirkusovém stanu se zabijáckou temperaturou aspoň 95 dusivých Fahrenheitů. Ještě že máme prosinec. Ve stanu bylo narváno a jak jsem si všiml, Priscilla byla jediná dostavivší se ženská.

V ringu u jednoho rohu byl nápis WALA čili FAVORIT, v druhém MAROON čili OUTSIDER. Každé utkání tedy má svého oblíbence a odstrčence a na ty se různě sází. Vzniká dojem účasti na valné hromadě sršňů. Sázkaři do dálky vykřikují, dělají znamení, hlava přes hlavu, hlas přes hlas, a přitom peníze změní majitele až po každém kohoutím zabití. Jak mohou vědět, kdo vsadil kolik proti komu a že vítěz dostane zaplaceno? Alfred, který si právě takhle vsadil, mě ujistil, že to jsou zbytečné starosti a abych se raději soustředil na drama v kolbišti.

Právě se totiž dostavila první gladiátorská dvojice. Na levém pařátu měli přimontován meč, jehož délku jsem odhadoval tak na pět centimetrů. Meč je bodlo ostré jako břitva, lze s ní zabít člověka, takže před bojem zbraň zůstává bezpečně v pochvě.

Gladiátoři se docela obyčejně rozkokrhali. Často se dostaví jen s mírumilovnými úmysly a od toho je sparring partner, aby bojovníka dostal do tempa a patřičně kruté nálady.Trenéři jim domlouvají a zatím diváci stupňují své vášně. Takhle by asi vypadala plodinová burza při oznámení pšeničného moru. Připomíná mi to atmosféru při thajském boxingu v Bangkoku. Přibývá skandování a hecování. Kravál tohoto krvelačného, peněz lačného davu se slije do wagneriánského crescenda, poslední pokyny trenéra zápasníkům, pochva sejmuta, meč zlověstně zablyští a jde se na věc, bez oťukávání. Zápas se rovná zásah a smrt, raz dva. Vlétli do sebe, peří se rozlétlo, a už se jeden cuká s přeťatým hrdlem v pilinách.

Dívám se na chudáka trenéra, možná že i vlastníka, jak sbírá svého mrtvého zápasníka, ještě většího chudáka. Okolí jim nevěnuje kapku soustrasti. Nad davem šustí oběživo putující do rukou hazardérů, kteří uhádli správnou smrt. Alfred vsadil správně. Jednotlivé výhry – a prohry – jsou až desetitisícové, tedy celoroční výdělky. A za deset vteřin je po výdělku.

Následuje zhruba čtvrthodinová přestávka, znovu se sršňové rojí, wagneriánsky mohutní, tatáž procedura v kolbišti a stejně svižná smrt. Stál jsem nad ní s hodinkami. Zápas trval šest vteřin. Když už jsme pozorovali zánik pátého kohouta, navrhl jsem, že počet pro ilustraci stačí a že bychom mohli jít.

Vítězný Alfred mezitím našel svého vítězného trenéra, přivedl ho, a tak jsem si ve vřavě zaznamenal na magnetofon vzácné interview. Dozvěděl jsem se, že trenér je toliko zaměstnanec, nikoliv vlastník kohouta. Majitel tu dneska není, sleduje boj doma na televizi, vsadil si na svého a vyhrál dvanáct tisíc peněz. Ptám se, zda se na tomto kolbišti platí startovné. Neplatí.

Tohle byl první zápas vítězného ptáka.

„Jak dlouho jste ho trénoval?“

„Jeden celý rok. Je to vzácná rasa, dovážíme je z Texasu.“

Ejhle, američtí občané, takové piplání a ve vteřině je po piplaném. Což mně připomnělo jednu neřestně drahou večeři v čínské restauraci, kde pouhá polévka stála spoustu dolarů. Prý jsme jedli vzácnost, ujišťoval nás majitel. Mátl jsem ho dotazy, kolik by účtoval za pekingskou kachnu s vysokoškolským vzděláním, ovládající několik světových jazyků.

Teď jsem ale chtěl vědět, zda tyhle kohouty během ročního tréninku nějak extra krmí. Prý ne. Dostávají regulérní zob.

Nyní důležitá otázka. „Jak lze vychovat bojovníka? Co ho přiměje k boji?“

Důvěrná odpověď: Za prvé, nutno vyškubat peří kolem konečníku. Za druhé, vyškubané místečko potřít dráždivou pomazánkou. A s ohněm v řiti kohout je pak prý do boje jako kat.

Trenér nám dovolil okouknout si dnešního vítěze. Byl pořádně zřízený, natržený a krev z něj leckde kapala.

Ptám se, jak dlouho bude na léčení.

Za týden bude pašák, zpátky v ringu.

Pak tedy zpátky k několikavteřinové možnosti být zabit či zabít a vyváznout s novými šerednými šrámy. Proč tedy říkat „psí život“? Zápasnický kohoutí život, to aby byla ultimální mizerie.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče