... tak patříte mezi horní 1 % (tedy nejspíš)

Dejme tomu, že bych vám řekl, že rozdíl mezi pohádkově bohatými a běžnými lidmi roste – že se svět těch opravdu movitých čím dál víc vzdaluje zbytku lidstva. A dejme tomu, že bych vám ocitoval nejnovější čísla. Ta ukazují, že horní jedno procento právě teď vlastní polovinu celého bohatství světa, zatímco na spodních 50 procent připadá jen a právě jedno procento z celého jmění na naší planetě.

Jak se teď cítíte? Závidíte? Jste naštvaní? Dobře, možná to jsou silná slova, ale řekl bych, že alespoň nějaké negativní pocity to ve vás vyvolalo. Koneckonců genetická výbava nás předurčuje k tomu, abychom definovali bohatství nejen jako absolutní, ale taky jako relativní pojem. Farmář z doby bronzové s pár prašivými kozami by pro potenciální partnerky taky nebyl tak atraktivní jako jeho soused se spokojeným a hemžícím se stádem. Znepokojení vyvěrající z velkého majetkového rozdílu je zkrátka lidské.

Ale pokračujme. Co kdybych vám řekl, že vy sami jste dost možná mezi tím horním jedním procentem; a že i když nejste, tak patříte skoro určitě mezi horních pět. Hodnota statků průměrného obyvatele naší planety, a to včetně bydlení, je jen 1950 liber (přibližně 70 tisíc Kč). Ale pokud výše vašeho majetku překračuje 500 000 liber (18,5 mil. Kč), pak do nejvrchnějšího dílu ze sta patříte – přičemž tuhle hranici pokoří skoro všichni obyvatelé Londýna, kteří vlastní nějakou nemovitost. A pokud se budeme dívat jen na příjem, pak je hranice vstupu do zlaté ligy ještě nižší – mezi jedno procento se dostanete, pokud berete přes 20 000 liber za rok (60 tisíc Kč měsíčně). Pořád je vám nanic?

Všiml jsem si jedné věci. Když levičáci mluví o tom, „aby se bohatí taky podíleli“, snaží se být neurčití, co to jde. O boháčích se neustále mluví – „Zdaňte bohaté!“, „Oberte bohaté!“ – aniž by se pořádně řeklo, kdo ti bohatí vlastně jsou. Vzácnou výjimkou z pravidla bylo hnutí Occupy, podle kterého mezi bohaté patřili všichni z onoho „jednoho procenta“. Jenže jak jsme si ukázali, jde o skupinu větší, než by se mohlo zdát. Takhle položeno to totiž znamená, že mluvíme o 17 milionech Američanů a třech milionech Britů – a do téhle skupiny téměř jistě spadá i mnohý z protestujících.

Existuje důvod, proč mají lidé účastnící se tažení proti bohatým sklony být nepřesní. Tito lidé chtějí totiž bohaté definovat jako ty, co „berou víc než já“. Chtějí ve vás rozdmýchat rozhořčení a dávají vám prostředky, jak ho rozumově zdůvodnit, aby se ve vašich očích změnilo ve spravedlnost. A to jde dost snadno. Zkuste si představit, že máte bohatého strýčka, který vlastní v Británii venkovské pozemky, na léto odlétá do vily v Karibiku s přistavenou jachtou a navíc cestuje soukromým tryskáčem. Pak je dost jednoduché sám sebe přesvědčit, že je správné, aby vám každý měsíc posílal tisíc liber k dobru. Vždyť by si toho skoro nevšiml, zatímco pro vás by to znamenalo obrovský rozdíl.

Váš imaginární strýček by ale samozřejmě dost možná měl na věc jiný názor. Spočítal by vám cenu údržby všech svých domů, přidal by plat zahradníka a doplnil ho o to, kolik stojí úklid bazénu a provoz letadla. Podotkl by, že nejenže musel pracovat opravdu tvrdě, aby si tyhle věci mohl dovolit, ale že i teď kvůli nim tráví prací dlouhé hodiny. Možná by taky dodal, že už teď dává nemalé množství peněz na charitativní účely a že některé z neziskových projektů si zaslouží podporu o dost víc než vy. Kdybyste byli dostatečně neomalení, abyste se ho zeptali, jestli vážně potřebuje mít vilu na Grenadinách, mohl by vám odpovědět replikou z Krále Leara: „Důvodů netřeba.“ A pokud by náhodou nepatřil mezi sečtělé, stačilo by, aby opáčil: „A potřebuješ ty svůj iPhone?“

Nejlepším způsobem, jak zjistit, jak se asi váš strýček cítí, je představit si, že někdo, kdo bere méně peněz než vy, podsouvá přesně to samé vám. To, co utratíte za svoje telefonní účty, by přece mohlo nakrmit celou rodinu v předměstí Ria a peníze za vaše džíny by mohly zachránit zrak obyvatelům Konga se šedým zákalem. Vážně tyhle věci potřebujete?

V globálním měřítku jste vy sami těmi bohatými strýčky. Už to, že jste schopni číst tenhle článek, to potvrzuje. A teď, když se na věci díváte z nové, řekněme strýčkovské perspektivy, mohli byste začít přemýšlet nad tím, jestli nerozdat svoje jmění těm, kteří by docela rozumně mohli tvrdit, že je potřebují víc než vy. Vždyť byste mohli prodat všechno, co máte, a utratit i poslední čtvrťák za nízkoprahová centra v Brazílii nebo operace zákalu v Kongu. Jenže snížili byste ve skutečnosti počet chudých lidí na světě, nebo byste ve výsledku naší planetě darovali jen jednoho chudáka navíc?

Jistě, pro asketismus existují morální důvody. Když se jinak ve všech ohledech počestný následovník ptal Ježíše, jestli je tu něco dalšího, co by měl udělat, dostal tak trochu strašidelnou odpověď: „Když budeš dokonalý, prodej, co máš, a peníze rozdej chudým.“ Ale většina z nás samozřejmě dokonalá není, rozhodně ne víc než ten nebožák, který se Ježíše ptal. A v každém případě, ať už to zvýší morální kredit dárce jakkoliv, tak takové přerozdělování chudobu nevymýtí. Zajímavé je, že o tomhle se Ježíš taky vyjádřil jednoznačně: „Protože chudí tu budou vždy. A kdykoliv můžeš, čiň pro ně dobro.“

Nelze se potom neptat, jak by to „dobro“ mělo vypadat. Masivní přerozdělování možná nefunguje; vytváření nového bohatství ale ano. Jak John F. Kennedy jednou řekl, nejjistější cesta z chudoby je stálé zaměstnání. A přestože to často neuslyšíte, nejjistější cesta pro tvorbu pracovních míst vede přes trh.

Ale nevěřte jen mně, zkuste se na věc podívat z globálního hlediska. Extrémní chudoba – definovaná jako nutnost žít s méně než 1,25 dolary na den v cenách z roku 2005 – klesá rychleji než kdy předtím, a to ve všech částech světa. Zatímco v roce 1990 bylo 36 procent světové populace podle těchto měřítek chudých, o 11 let později to bylo už jen 15. Plán OSN snížit chudobu mezi lety 1990 a 2015 na polovinu byl splněn s velkým předstihem. A ať už si vezmete kterýkoliv jiný ukazatel, lidem ve spodní části příjmového spektra se daří lépe – zlepšila se délka dožití, gramotnost, kojenecká úmrtnost, kalorický příjem i výška.

Jak to? Protože socialistické země, ve kterých chudoba kvete zpravidla nejvíce, se z velké míry zapojily do globálního obchodního systému. Čína se radikálně proměnila, když v roce 1978 povolila soukromé vlastnictví, většinu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa najdeme v Africe. A po konci období, kdy rozvoji Indie bránil liknavý režim, zažívá i tahle velká země ekonomický rozmach.

Ale díky čemu chudí lidé zbohatli? Byla to stejná síla, která znásobila majetek i těch už tak bohatých: kapitalismus. Volný trh sice může majetkové rozdíly zvyšovat, ale důležitý je kontext, ve kterém se tak děje. Jasné totiž je, že kapitalismus zvyšuje životní standard většině lidí na většině míst a většinu času. A tím se žádný jiný ekonomický systém pochlubit nemůže.

Samozřejmě. Pokud bychom obrali bohaté o jejich jmění, kdyby horní jedno procento jako kouzlem přes noc ztratilo všechen svůj majetek, tak by se svět zcela jistě stal spravedlivějším místem. Jenže by taky byl chudší. Trhy by se zmenšily, investice vyschly a nárůst chudoby by tak pocítil každý. Socialisté si myslí, že za tuhle cenu rovnostářství stojí. Já nikoliv.

Překlad Ondřej Trhoň

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce