19.3.2024 | Svátek má Josef


SVĚT: Jen bozi a Kim Ir-sen vědí…

16.6.2018

Nedlouho tomu, co americký prezident vzkazoval severokorejskému protějšku, že je „rakeťáček“ a že on, boháč Donald Trump, má v čele USA daleko větší jaderné tlačítko. Za pyšné výlevy, z nichž by měl jistojistě potěchu Sigmund Freud, schytával od druhé strany urážky či provokace stejně útočně obhroublé (v tom má propaganda KLDR slušnou praxi). Osočování i výhrůžky mezi Washingtonem a Pchjong-jangem polekaly sotva před rokem nejednoho, kdo se o mezinárodní bezpečnost nezajímá, ale ví, co jsou zbraně hromadného ničení. Postačí, když se v hlavní vysílací době párkrát zašermuje ostrými větami anebo ukážou supermoderní vojenská cvičení u teritoriálních vod protivníka – a válka je v mysli nepoučených diváků na spadnutí.

Z posledního vývoje je však sdostatek patrné, jak propastně se může lišit povrch od nitra politiky. Hle, stačí několik měsíců tajných rokování za účasti vlivných, aby se před stejnými zpravodajskými kamerami změnil nepřítel na život a na smrt v respektovaného vůdce. Takříkajíc v kolegu od fochu, což vyplynulo z najmě symbolického summitu Kim – Trump v Singapuru. Co však přijde teď, přijde-li něco?

To je složitá otázka, nicméně něco se predikovat dá. Do východní a jihovýchodní Asie se v posledních desetiletích přesouvá jádro pozornosti úhlavních aktérů mezinárodní politiky. Včetně toho pořád nejvýznamnějšího, Spojených států amerických, čímž se ostatně zcela patrně oslabují transatlantické vazby. V Evropě si na to třeba zvyknout, hledat vlastní sebevyjádření; namísto tragikomických pokusů resuscitovat dávno mrtvou minulost. USA totiž budou muset (ať jim povládne kdokoli) reflektovat dynamický vývoj v širokém regionu Dálného východu. Komplikovaného nad jiné, naplněného až zuřivým hospodářským rozvojem i militarizací. Od Číny, Indonésie, Korejského poloostrova a dalších aktérů je odděluje „jen“ Pacifik, který v epoše dopravního rozmachu nebo stále těsnějšího hospodářského propojení rozličných národů nelze brát jako bariéru.

Nejen v dané oblasti roste pozice Čínské lidové republiky, jejíž geopolitický přístup otevřeně odkazuje k starodávné sinocentrické koncepci. Pojetí (zatím) nejlidnatější země jako „Říše středu“. Pro ni byla Korea vždy zájmovou oblastí kromobyčejného významu, čemuž přidalo na váze, že po ničivé zástupné válce (1950-53) zůstal Soul jakýmsi trojským koněm amerických velmocenských zájmů. Atomové hlavice, jejichž kvanta Pentagon v Jižní Koreji skladoval, jsou dávno pryč, avšak zájem ČLR na udržení kimovské dynastie coby spolehlivé nárazníkové zóny přirozeně nezmizel. Ovšem současně nemá Peking zájem na přílišné eskalaci příhraničního napětí, jež bývá jeho nepřáteli zneužíváno k protičínským opatřením. Obdobně věc nahlíží Rusko, další přímý soused KLDR, s níž speciálně po anexi Krymu dosti rádo obchoduje.

Tyto – a mnohé další – aspekty dneška se přirozeně promítly do uspořádaného setkání, jehož originalita plyne z nepřekonané minulosti. Z pozůstatků studené války. První setkání hlav inkriminovaných států v mimořádně strategickém Singapuru („Lvím městě“) tak bylo významné již pouze tím, že se odehrálo. To je nejspíš přesné slovo, jelikož summit znamenal hlavně podívanou. Chcete-li, tak politické divadlo. Slibnou událost navazující krom jiného na nemalé mediační úsilí soulské diplomacie, jež udělala hodně k zahlazení jistých amerických neobratností. Dá se říci, že ze singapurské show získal více „Kim III.“, neboť ho předák tradiční demokracie uznal plnohodnotným partnerem. Namísto prezentování kruté tváře režimu ukázal světu státníka. Víceméně mírotvorce, s nímž si vytvořil pouto.

Společná deklarace vyhlíží notně obecně, ovšem čekal-li kdo jakýkoli závazný průlom, uvažoval přehnaně idealisticky. Přes sedmdesát let (válečné) nevraživosti se nedá překročit lehce. Koneckonců z pohledu chudé Severní Koreje by to ani nebylo výhodné. V summitech se bude pravděpodobně pokračovat, přičemž opět nebudou zadarmo. Skoro se chce cynicky podotknout, že běží o pokračování bývalých obchodů s jadernou hrozbou jinými prostředky. Z nich může mít také nadutý Trump prospěch, o to více přece vstoupí do historie. Obzvlášť zdaří-li se nahradit neskutečně dlouho existující příměří mezi Severem a Jihem podpisem plnohodnotného míru.

Plná denuklearizace Korejského poloostrova, o níž se nyní tolik hovoří, to je jiná písnička. Nezdá se možná. Zříci se jaderných zbraní, když už je jednou – po letech výzkumů a olbřímých investic – máte, není zrovna běžnou praxí. Protagonisty Kim Čong-unova režimu navíc nesporně vyděsil potupný konec „odzbrojeného“ Muammara Kaddáfího. Co si nadto myslet o případných amerických zárukách, když antinukleární smlouvu s Íránem odmávl Trump bez ohledu na zájmy ostatních. Včetně evropských souputníků. V případě možného usmíření USA s KLDR je hodně proměnných prozatím neznámých, a tak jen bozi nebo věčný prezident Kim Ir-sen vědí, jak daleko obě strany tentokrát, v nové konstelaci, zajdou.

Článek je obdobou textu publikovaného MF Dnes