V médiích se tento týden objevila zdánlivě bezvýznamná, nicméně velmi pozoruhodná zpráva – maličká židovská komunita v Jemenu byla vyzvána k účasti na celonárodní diskusi a obsadí několik křesel ve shromáždění s názvem Konference o národním dialogu, která má připravit ústavní reformy a prezidentské a parlamentní volby.

Zprávu přinesl deník Yemen Times a potvrdil vůdce místní židovské obce, rabín Jahjá Jusef Musa, který poděkoval prezidentovi Abdarovi Rabbú Mansúrovi Hádímu.

Je to vůbec poprvé, kdy nějaká arabská země přizvala Židy ke spoluúčasti na rozhodování o veřejném životě. V Jemenu jich navíc žije sotva 400 anemají plná občanská práva a nesmějí sloužit v armádě, být voleni do politických funkcí, zastávat určitá povolání ani bydlet, kde chtějí. Jejich začlenění do národního dialogu tak vzbudilo naděje, že by mohli dosáhnout zrovnoprávnění.

Židé žili na území dnešních arabských zemí přes dva a půl tisíce let, ale po vzniku Státu Izrael byli vyhnáni, uprchli nebo sami odešli, většinou bez majetku. Podle odhadů přišli celkem o asi 300 miliard dolarů a půdu o rozloze skoro čtyřikrát větší, než jakou má celý Izrael. Od roku 1948 do 70. let se jich do Izraele a na Západ přemístilo přes 850 000.

V Jemenu žilo přes 55 000 Židů bez větších ústrků. Po hlasování v OSN o rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát v roce 1947 však v zemi vypukly násilnosti a pogromy. Všichni jemenští Židé pak odešli do Izraele a panovalo přesvědčení, že v zemi žádní nezůstali. V roce 1976 ale jeden americký diplomat objevil na severu maličkou komunitu.

Stejný osud potkal Židy i v dalších arabských zemích, kde většinou žili jako druhořadí občané. Jejich bezpečnostní, ekonomická i společenská situace se ještě víc zhoršila okolo 40. let, kdy museli čelit bojkotům, zákazům práce i studia, konfiskaci majetku, zatýkání a nepokojům. V řadě zemí, jako v Iráku, Sýrii, Libyi nebo Maroku, došlo zejména po roce 1947 k pogromům, které si vyžádaly stovky mrtvých.

V Libanonu zbylo z původních 20 000 Židů necelých sto, v Sýrii stejně tolik z 30 000, v Iráku pouhých sedm jedinců ze150 000 av Libyi ani jeden. Nejvíc jich dnes paradoxně žije v Íránu, který je znám svou nenávistí vůči Izraeli. Židé zde čelí tvrdým represím a nejméně 13 jich bylo od islámské revoluce popraveno. Jejich počet se odhaduje na přibližně 20 000.

Egypt po válce s Izraelem v roce 1956 Židy vyhostil, zabavil jim majetek a některé uvěznil a z původních 75 000 zbyla jen asi stočlenná komunita. Po uzavření egyptsko-izraelské mírové smlouvy pak vláda jejich práva obnovila a za prezidenta Mubaraka měli Židé i synagogu v Káhiře a Alexandrii. S arabským jarem se ale situace prudce zhoršila a vrátily se muslimské útoky. Letos v srpnu islamistické úřady uzavřely poslední funkční synagogu v Káhiře a zakázaly bohoslužby.

V dalších severoafrických zemích byla situace trochu lepší. V Alžírsku žilo v relativním míru okolo 140 000 Židů až do druhé světové války, kdy je začala pronásledovat francouzská vichystická vláda. Po válce se klid vrátil a Židé ze země odešli až po roce 1962, kdy je úřady zbavily ekonomických práv.

Největší židovská komunita z arabských zemí byla v Maroku. V roce 1948 čítala 265 000 lidí, ale většina odešla po pogromech. Dnes v zemi žije přes 5000 Židů, k jejichž ochraně se tradičně zavazuje královská rodina. Král Mohamed VI. má dokonce jako jediný vůdce v arabském světě židovského poradce, který tuto funkci zastává už 45 let.

Dobrému postavení se těší i Židé v Tunisku, jichž tam z původních více než 100 000 zůstalo asi 1500. Islamistická Strana obnovy, která vloni vyhrála svobodné volby, potvrdila Židům všechna občanská práva, a prezident Moncef Marzouki dokonce vyzval k návratu Židy, kteří zemi opustili.

Je vidět, že když se najde osvícený a odvážný arabský vládce, lze v praxi uplatnit i jiný přístup, než jaký se v muslimském světě vžil. Jemenský prezident Hádí přizval k celonárodnímu dialogu i ostatní menšiny. I když jsou jejich počty zanedbatelné a jejich hlas v jednání nebude mít velkou váhu a i když se jejich příslušníci necítí v Jemenu bezpečně a na veřejnosti raději skrývají atributy své víry ze strachu z útoku islamistů, je přístup prezidenta Hádího bezprecedentní a příkladný.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6