Benjamin Franklin říkával, že dvě věci jsou v životě jisté: smrt a daně. To bylo ovšem řečeno dávno před vznikem Hamásu, protože když začalo dvanácté nebo třinácté (kdo si to má pamatovat) příměří v konfliktu s Hamásem, můžete vzít jed na to, že bude opět porušeno. U Hamásu to není otázka zda, pouze kdy. Probíhá to vždycky stejně: Hamás vystřelí rakety, Izrael na to odpoví, OSN se probudí a vnutí Izraeli příměří, rozhostí se klid... asi tak na deset minut, a pak to všechno začne znova. Co bylo v tomto případě trochu jinak, bylo to, že se konečně vyjasnila dvojkolejnost veřejného mínění většiny světa, která tvrdila, že nemá nic proti židům, jenom proti státu Izrael.

V tomto posledním konfliktu s Gazou totiž odpůrci Izraele zase jednou odhalili svou pravou tvář, že je totiž nepohání smysl pro takzvanou „spravedlnost“, ale ta známá prastará protižidovská nenávist. Ve všech těch protestních pochodech proti izraelským akcím nemusel člověk hledat ani moc dlouho, aby tam našel plakáty vyzývající k zabíjení židů nebo nápisy „Mohamedova armáda se vrací“. V Paříži rozvášněný dav napadl synagogu a pokoušel se probourat dovnitř, aby světu předvedl další pogrom.

Kde jsou jaké protesty, když počet zabitých v Sýrii už přesahuje 170 000 a stále přibývají další? Kde jsou davy požadující spravedlnost, když armáda Islámského státu táhne Irákem a masakruje obyvatele po tisících?

Pravdou je, že přes všechnu snahu organizátorů BDS (bojkot izraelských výrobků) a dalších levicových hnutí líčit své protesty proti Izraeli jako záležitost výlučně politickou a nikoli antisemitskou, tato falešná slupka odpadá velice snadno, aby se pod ní ukázalo pravé jádro jejich rasismu a nenávisti.

Izraelské vojenské operace jsou plně oprávněné, jako by byly v případě každého jiného státu napadeného tisícovkami raket, ale s Izraelem se, jako vždy, zachází odlišně. Nikdo si nestěžoval na nepřiměřenost, když byly bombardovány desetitisíce obyvatel Drážďan. Nikdo nespustil povyk, když NATO zahájilo bombardování v balkánské válce, ačkoliv při tom přišly o život tisíce nevinných lidí.

Jamie Shea, tehdejší mluvčí NATO, řekl tehdy: „Porazit zlo vždycky něco stojí. Nikdy to není zadarmo, bohužel. Ale neporazit zlo vyjde mnohem, mnohem dráž.“ Tvrdil, že letadla NATO bombardovala pouze „legitimně vytypované vojenské cíle“ a pokud při tom přišlo o život i mnoho civilistů, bylo to jen proto, že NATO bylo k této vojenské akci donuceno.

Jak to, že něco takového je docela přijatelné, když to říká NATO, ale od Izraele to jaksi přijatelné není?

Je faktem, že přístup světa k Izraeli je přinejmenším pokrytecký. Měřítka, která se uplatňují na ostatní, jsou jiná než měřítka uplatňovaná na Izrael. Kdyby se Londýn, Washington nebo Paříž staly terčem teroristických raket nerozlišujících vojenské a civilní cíle, nikdo by se nestaral, zda je odvetný úder přiměřený.

Normy uplatňované vůči Izraeli jsou docela odlišné než vůči kterékoli jiné zemi na světě. Kolik nevinných lidí bylo zabito americkými bezposádkovými letadly v Iráku nebo Afghánistánu, ale nikde jsem neviděl žádné masové protesty. John Kerry se o izraelských útocích vyjádřil poněkud sarkasticky: „Pekelně přesná operace. Pekelně přesná.” Nedalo by se totéž říct i o jeho zemi?

Izrael dnes čelí brutálnímu a barbarskému nepříteli, jehož snem je pochodovat izraelskými ulicemi a masakrovat jeho obyvatele – a udělal by to bez váhání, kdyby měl tu moc. Bez skrupulí používá své vlastní obyvatele jako lidské štíty a ví, že jejich smrtí jedině získá. To je něco, co svět nechápe, když se snaží uplatňovat šablonu svých „západních hodnot“ na organizaci, jako je Hamás. Je prostě mravní přirozeností Izraelců, že se snaží ze všech sil minimalizovat nevinné civilní oběti tím, že je předem opakovaně varují, často s rizikem ohrožení vlastních životů, což by patrně ani nenapadlo žádnou z mnoha zemí, které dnes Izrael kritizují. A nezapomínejme, že počet obětí v Gaze, široce citovaný ve světových médiích, je oznamován ministerstvem zdravotnictví v Gaze – ovládané Hamásem. Takže když dovolíte, mám o něm své pochybnosti. Nedávný rozhovor s Chálidem Mišálem mě v tom jen utvrzuje.

Izrael stojí na hraně propasti mezi civilizací, kterou představuje, a naprostým barbarstvím svých nepřátel. Kdyby jim Izrael podlehl, o žádné přiměřenosti by s ním nikdo nediskutoval, náš svět by zadusila temnota.

Zdroj: The war is over. Kind of… not really…

Přeložil Pavel Mareš. Použito s laskavým souhlasem.