V roce 1913 vítězila moderna, začala výroba umělých hnojiv, rodila se kvantová fyzika, Bohr piloval model atomu a Einstein teorii relativity. A přece až tehdy byl učiněn poslední velký zeměpisný objev – 3. září 1913 přistály ruské lodě u souostroví Severní země.

Když se řekne zeměpisný objev, většinou si představíme 16. století. Tehdy vyrážely evropské lodě do právě objevené Ameriky (zpočátku v představě, že jedou západní cestou do Indie), do dnešní Indonésie ("ostrovy koření"), do Číny i Japonska, ba až ke břehům Austrálie. Mapy se zahušťovaly, a když byla před necelými dvěma sty lety objevena Antarktida, zdálo se, že je hotovo – že známe celou planetu, všechny její světadíly, souostroví, velehory i veletoky. A přece to nebyla pravda.

Až 3. září 1913 bylo možné říci, že známe skutečně všechna souostroví – respektive to můžeme říci my s luxusem časového odstupu těch, kteří vědí, co se stalo/nestalo pak. Toho dne spatřily posádky ruských lodí Tajmyr a Vajgač pod velením Borise Vilkického dosud neznámé ostrovy na sever od nejsevernější výspy Sibiře.

Tak expedice vyslaná vládou carského Ruska objevila poslední velké souostroví, které ještě nebylo zakresleno na mapách, území, které se dost logicky jmenuje Severní země (ač objevitelé ho nazvali Zemí imperátora Mikuláše II.). Méně logicky se čtyři jeho největší ostrovy dodnes – i generaci po pádu komunismu – jmenují Říjnové revoluce, Bolševik, Komsomolec a Pionýr. Ale to už nesouvisí ani se zeměpisnými objevy, ani s objevem Severní země.

Přistáli, vztyčili vlajku, zabrali

Upřímně řečeno, ten objev neměl význam ani strategický (nacházel se mimo dosah, natožpak střet jakýchkoliv tehdy myslitelných zájmů), ani vojenský (Severní země byla a dodnes je neobyvatelná), ani ekonomický (nejsou tam žádné využitelné suroviny).

Severní země je zkrátka pustina – polární poušť – pokrytá ze značné části skalami (tyčí se až k tisíci metrům nadmořské výšky) či ledovci, z menší části tundrou, tedy mechy, lišejníky a několika druhy kvetoucích rostlin. Nicméně je to souostroví velké skoro jako Švýcarsko. Už proto je zajímavé, že zůstalo tak dlouho neobjeveno.

Severní země leží pouhých šedesát kilometrů severně od Čeljuskinova mysu, nejsevernějšího bodu kontinentálního Ruska i celé Eurasie. Lze tedy spekulovat, že tamní eskymáci o ní mohli vědět, ale doklady pro to neexistují. Prvenství tak zůstává Borisi Vilkickému a má svůj význam. Víme-li, že tam jeho lodě před sto lety přistály, musely se pohybovat po rozmrzlém moři. Přitom na mapách bývá Severní země zakreslena v oblasti permanentního ledového příkrovu. Ale v obdobích silného tání, například loni, sahá volná hladina nějakých sto kilometrů na sever od Severní země. I v těchto dnech ji lze obeplout ze severu. Vilkického přistání tak naznačuje, že rozsáhlé tání není úkazem až posledních dekád. Hlavní význam objevu Severní země byl ale symbolický. V době, kdy už lodní a železniční doprava obepnula celou Zemi, kdy v Americe začal masový motorismus, kdy letadla vykročila z éry pokusů k vojenskému využití, kdy vědecké hypotézy začaly objasňovat samu strukturu hmoty, přišlo něco tak banálně zastaralého jako základní zeměpisný objev. Když se ukázalo, že je poslední, znamená to, že objevování Země skončilo?

Objevování ani objevy nikdy neskončí, tedy pokud neskončí lidská zvídavost. To platí i pro objevy zeměpisné, které se jen přesunují do jiných kategorií. Doložili to před lety čeští geografové, kteří objevili přesný pramen Amazonky (rozuměj místo v konkrétním ledovci, které její zdrojnici napájí). Objev Severní země byl poslední v tom smyslu, který známe z klasických příběhů i dobrodružných knih: loď přirazí k dosud neznámé pevné zemi, posádka vystoupí, na pobřeží vztyčí vlajku a velitel prohlásí souostroví za zabrané pro impérium.

V tomto duchu bylo přistání na Severní zemi 3. září 1913 opravdu poslední a neopakovatelné. Tedy nepočítáme-li sem zapíchnutí americké vlajky na Měsíc v roce 1969 či ruské na dno oceánu pod severním pólem v roce 2007. Ale i kdybychom činy amerických astronautů a ruských ponorkových výzkumníků počítali, šlo by o dobytí, nikoliv objevy. Vždyť o existenci Měsíce i dna pod severním pólem jsme věděli nějaký ten pátek předtím, zatímco existence Severní země vyšla najevo až 3. září 1913.

Pár metrů štěrku, hurá, ostrov!

Je ještě na Zemi co objevovat? Ta otázka před sto lety nezmizela, jen se přesunula poněkud mimo geografii. Podíváme-li se na web magazínu National Geographic, k deseti největším objevům roku 2012 mimo jiné patří: objev mayského chrámu, beznohých obojživelníků v Indii, nových opičích druhů v Peru, hvězdné soustavy s devíti planetami, "božské částice" (Higgsův boson), molekul cukru ve vesmíru... Kdepak ostrovy, natožpak souostroví.

Zeměpisné objevy přibývaly i po roce 1913, ale žádný už neměl parametry typu "přistáli a vztyčili tam vlajku impéria". I nyní se občas vztyčují vlajky na ostrovech či spíše kusech bezprizorných skal – třeba turecká na ostrůvku patřícím Řecku, kanadská na ostrůvku, který si v grónských vodách (formálně svém území) nárokuje Dánsko, nebo čínská, respektive japonská na sporných skalních útesech v Jihočínském moři. Jenže to nejsou objevy, nýbrž furiantství či provokace.

Skutečným zeměpisným objevům – leč plošně malým – zůstaly vyhrazeny odlehlé kouty polárních krajů. V ruské Arktidě byl v roce 1924 objeven ostrov Vize, na němž je teď meteorologická stanice, a v roce 1935 ostrov Ušakova (oba jsou menší než Praha). V kanadské Arktidě byl až v roce 1948 objeven ostrov Prince Charlese. Byl pojmenován po britském následníkovi trůnu, jenž se v tom roce narodil. V dánské (grónské) Arktidě je od roku 1921 znám ostrov Kaffeklubben, uznávaný za nejsevernější kus pevniny na zemi. Po kavárně v kodaňském muzeu ho pojmenoval geolog Koch, který na něj jako první vstoupil. (Zkuste si představit, jak by se výspa severu jmenovala, kdyby ji objevila parta z pražské kavárny U zavěšeného kafe.)

Místo vztyčování vlajek impéria se do věci vkládá téměř sportovní soutěživost. Je nejsevernější pevninou kilometrový ostrůvek Kaffeklubben? Nebo štěrková lavice Oodaaq (podle eskymáka, jenž provázel Roberta Pearyho) s rozměry 15 krát 8 metrů? Či lavice ATOW (podle americké expedice Top of the World) objevená v roce 1996? Kdo hlasuje pro deset metrů dlouhou a metr vysokou štěrkovou lavici, riskuje, že za pár let ji vyhladí ledové kry.

Na Zemi je stále ještě hodně co objevovat. Třeba jeskynní systémy (zatím není jasné, který z nich je nejrozsáhlejší nebo nejhlubší). Ale ostrovy, nota bene souostroví, do této kategorie už nepatří. Proto zůstává přistání na Severní zemi v září 1913 posledním velkým zeměpisným objevem.

LN, 3.9.2013