Patera polínek k ideologii jménem islám přiložení

Už třetí měsíc uplývá od vražedného útoku v redakci Charlie Hebdo, ale vzrušení jaksi ne a ne pominout; zdá se, jako by osmý leden 2015 měl být po 11. září 2001 dalším rozmezím času, po němž už nic nebude, jak bylo. Po odeznění prvního rozruchu se veřejná debata soustředila do dvou bodů: jak reagovat na takové události, jichž, jak tak všechno vypadá, může spíš přibývat? Pachateli teroristických skutků jsou vesměs muslimové; vyplývají tudíž ze samé podstaty islámu, nebo se jedná o dva naprosto nesouvisející jevy? V obojím se veřejnost nemůže shodnout, přičemž tón udávající intelektuální a mediální kruhy zastávají názor takový, kdežto obecný lid onaký a zhusta opačný. I dovolím si, aniž bych si činil nárok na neomylnost, přiložit k tomu sporu patero vlastních polínek.

Probírám se články ze dnů po zmíněné tragedii a zjišťuji v nich jakýsi ušlechtilý tenor. Ukázali jsme jednotu! Statisíce, ba miliony občanů v Paříži i jinde vyšly do ulic, aby pověděly teroru své jednomyslné Ne! Rovněž bylo zapáleno mnoho svíček a nakladeno květin k uctění památky obětí, a shromážděné davy postály v minutách ticha. Co dál… jaképak byste ještě chtěli dál? Týdeníky liberálního zaměření (v českých podmínkách zejména Respekt) stylisticky vybroušeně dovozovaly, že nejsprávnější je v takové situaci, tedy až na ty minuty ticha, nedělat nic. Neboť cokoli bychom - snad kromě pochytání přímých pachatelů – udělali dalšího, by bylo jen naháněním vody na mlýn teroristům. Vida, řekli by si: dosáhli jsme svého! Hleďme, jak se nevěřící rozčilují, poplachy vyhlašují, policajti běhají a vrtulníky krouží, tak jen dál a do toho! Když ale neuděláme nic, jsou teroristé namydleni. Pakli by někdo přece jen chtěl vyvozovat další důsledky, zejména v dosavadním nahlížení na islám nebo v něm dokonce spatřovat ideový základ těch šeredných skutků, je populista a my s ním nemluvíme.

Nu dobře, ať jsem tedy populista. I táži se zaprvé: V jakém příčinném vztahu je islamistický terorismus k učení islámu? Ušlechtilí duchové mají za to, že v nižádném; jsou zde přece stamiliony pokojných, svého si hledících muslimů, a jen hrstka extremistických fanatiků, kteří se islámu leda dovolávají, jednají však v naprostém rozporu s jeho učením. V tomto bodě si dovolím první námitku: chce-li kdo do něčeho mluvit, měl by se v tom aspoň nejzákladněji poučit. Pakli jsem ve škamnách školních nepokročil o mnoho dál než k malé násobilce, neodvážím se zasahovat do debat o vysoké matematice; a tady chce hromada moudrých pánů poučovat veřejnost, co je či není v souvislosti s islámem, aniž se namáhali přečíst si jedinou řádku koránu. Jakž bezpochybně vyplývá z jejich vývodů.

Zadruhé… ona ta hrstka fanatiků obnáší jen v samotném Německu pěkných pár tisíc a další proudí z rozvrácených zemí Blízkého východu, aby pokračovali v tom, před čím utekli ze svých domovů. Což může být jedno někomu, jehož pojetí času nesahá dál než od snídaně k večeři, nebo jsa politikem od voleb k volbám; kdo má starost, v čem budou žít jeho děti a děti jeho dětí, tomu přece jen jaksi zatrne. Ale k tomu fanatismu: jsouť všelijací fanatikové na tom božím světě. Někomu je alfou i omegou všeho například udice s háčkem, i otravuje kdekoho výklady jakou, pane, zase chytil kapitální štiku; nenapadne ho ale jít s bambitkou na smělce, jenž by se odvážil zapochybovat o kapitálnosti té štiky. V oblasti duchovna bych znal dámu s extrémně pozitivním vztahem k církvi katolické, takže debaty s ní jsou poněkud obtížné, jelikož musím v jednom kuse dávat pozor, abych se nedotkl jejích citů; přesto bych nečekal, že vtrhnuvši do evangelické modlitebny s kalašnikovem postřílí věřící i s farářem na jednu hromadu. Nikoliv. Nepočítáme-li chlapečky, co vezmou tatínkovi ze šuplete pistolku a jdou se do školy pomstít učiteli za tu sardel z matematiky, jsou takové způsoby téměř výhradně doménou ctitelů Prorokových.

Zatřetí trpí debata o islámu představou, že lidé na veškerém povrchu zemském s námi sdílejí tytéž hodnoty práva, svobody, demokracie a jiných pěkných věcí; a nesdílejí-li, pak jen proto, že jim ještě nikdo neukázal: koukněte, drahouškové, tomuhle se u nás říká svoboda. Zanechme opožděného misionářství. Vezměme na vědomí, že svět hostí různé civilizace i necivilizace, každou s jiným pojetím toho, co jest pravda, co zásluha, co zločin, co je správné, co nesprávné, co řádné a žádoucí. Jestliže někde dospěli lidé k přesvědčení, že řádné a žádoucí je kamenování nevěrnic, utínání rukou nenechavcům a zabíjení hanebníků tropících si šoufky z pravé víry, nevymluvíme jim to, ani kdybychom samým porozuměním po zemi lezli. Spíš je čas – pokud ještě nějaký zbývá – se proti takovým móresům ohradit: doma si vyvádějte, co se vám uzdá, ó dítky Prorokovy, k nám s tím ale nelezte. Nebo aspoň ne dřív, než uznáte, co způsobilo bídu a rozvrat ve vašich zemích: že to bylo ustrnutí v myšlení století sedmého, a že by tedy bylo načase… ne rovnou zavrhnout učení koránu. Ale zrevidovat je, přizpůsobit současným podmínkám, vypustit z něj pasáže vyzývající k zabíjení a nenávisti. Uznávám, že by tím korán znamenitě zhubl; lepší je však tenká knížka, ale plná ne-li moudrosti, aspoň použitelnosti, než tlustá a plná zavilostí, představ nadřazenosti a předurčenosti k opanování světa. Nerad se opakuji, ale nešť: zdá-li se komu obsah této úvahy přehnaně zaujatý, nevyvážený, vytržený z konceptu nebo co tak ještě bývá v takovýchto případech namítáno, ať, krucinál už jednou, vezme do ruky korán.

Začtvrté: Všechno by bylo jednodušší, kdyby islám byl opravdu jen náboženství. Bohužel není. Co jest náboženství, že ano: vztah člověka k Bohu a zásvětí a z toho vyplývající závazky morální. Islám je cosi mnohem rozsáhlejšího: krom témat náboženských zahrnuje celý soubor příkazů a naučení právních, politicko-mocenských, rodinných a společenských, historických, světonázorových, čímž překračuje hranice náboženské víry a stává se ideologií. Křesťanství, abych předešel očekávatelným výtkám, také mívalo k přikazovačné ideologii pěkně nakročeno; vývojem a okolnostmi se však dokázalo vrátit k svému účelu: být vodítkem ve věcech duchovních. Ovšemže se náboženství může mýlit, stavět na nereálných základech; dokud nesáhne po světské moci, nic hrozného se neděje. Ideologie, pokoušející se nacpat všechnu skutečnost světa do svého pytle, se mýlit musí, jakž bychom už mohli po tolikeré zkušenosti vědět. Není a nebylo ideologie, která by nezamýšlela jen samé dobro; jakobínstvím počínaje, marxismem pokračuje a teoriemi politické korektnosti bohužel ještě asi nekonče není, nebylo a ještě nebude takové, která by to nedovedla k truchlivým koncům. Totéž platí pro islám. Ještě se rozpíná, ještě zaplavuje přinejmenším Evropu a není vůbec vyloučeno, že v ní převládne, zároveň se však už také rozkládá, propadá do chaosu, utápí se v sektářských bojích a nenávistech. Proč? Sešel někde z cest pravých, nebo má v sobě takový osud už zakódovaný? Leč postupme o odstavec dál.

Zapáté: Co je přirozené, co je výsledkem tisíciletého a snad statisíciletého vývoje, to přetrvává, byť ne bez výkyvů a tápání. Co je výmyslem lidským, může zažít svůj vrchol slávy a moci, zároveň se však zamotává do svých vlastních protikladů a končí v nevěrohodnosti. Náboženství má svůj původ v bázni předvěkého člověka z nevysvětlitelných přírodních úkazů, z tušení sil mimo dosah jeho smyslů, jež si personifikoval v postavy bohů. Kolikrát už bylo pohřbíváno, odsuzováno co tmářský přežitek k zániku, a ono je přece pořád tady a dokonce sílí v dobách nejistoty, poslední záchytný bod člověka, když všechny hlučně roztrubované pravdy selhaly. To proto, že vzniklo cestou přirozenosti. Ideologie, vzavší si za úkol nahradit přirozené umělým, vývoj tisíciletí jako dráha střely přímými návody na dosažení konečného štěstí a spravedlnosti, ztroskotávají zákonitě. Takový, a nemusím být věštec, bude i osud zatím poslední z nich, politické korektnosti, ideologie ve srovnání s předchozími nejinteligentnější, a proto nejničivější. Takový, abychom se vrátili k meritu věci, bude i osud islámu, jenž umíniv si ovládat všechno a všechny, přestává ovládat sám sebe. Bohužel to spolu s ním odskáčeme když už ne my sami, tedy naši potomci, a nemusí to trvat ani moc dlouho. Ale to by byla látka pro jiné vyprávění.

Závěrem chci zdůraznit, že jsem člověk nenábožný, aspoň v tom smyslu, že nejsem údem žádné z církví. Svůj transcendentální názor jsem si ovšem vytvořil a dosud vytvářím; závěry, k nimž jsem dospěl, jsou mým soukromým vlastnictvím a nikomu se s nimi nevnucuji. Dopustil jsem se však v této úvaze několika předpovědí, a věru bych si přál, aby se nenaplnily. To ale nezáleží na mně, nýbrž na těch, kdož udávají tón společenské debaty a jejich sklonu k povrchnostem, k pokrytectví, k vybírání z celého vějíře alternativ vždy té nejoptimističtější, sluchu prosťáčků nejlahodněji znějící. Už naši dědové v posledních bezmála stu letech byli mistry ve vyhledávání co nejoptimističtějších alternativ, a nestalo se, aby se s nimi neblamovali, o tragických následcích nemluvě. Nepoučíme se už jednou? Byl by čas. Byl by sakramentsky čas.

Hannover, 19. března 2015