Nejúspěšnější atomový špion studené války na svobodě

Zulfikar Ali Bhutto, ministr zahraničí Pákistánu (1965), později prezident a nakonec premiér, prohlásil: "Jestliže Indie staví bombu, budeme jíst trávu anebo listy, anebo hladovět, ale musíme si ji postavit vlastní. Jiná volba neexistuje."
To byla výzva pro každého Pákistánce.

Před dvěma týdny udělil soud v Lahore plnou svobodu autoru pákistánských atomových zbraní Abdalu Kádirovi Chánovi. Před lety ho na nátlak Američanů uvěznili, protože vyzradil jejich tajemství Libyi, Íránu a Severní Koreji. Nakonec zůstal v domácím vězení. V únoru toto omezení soud zrušil, nicméně Chán nesměl cestovat a stýkat se s cizinci. Nyní má úplnou volnost.
Washingtonu se to samozřejmě nelíbí. Ale tenhle soudní výrok je spíš formální fackou Američanům. Vědec je těžce nemocen a patrně mu nezbývá dost sil, aby se někam za hranice vypravil. Ostatně co by kde dělal? Zájemcům už všechno řekl a doma má pohodlí, jaké by mu jinde stěží poskytli.
Když se činnost Abdula Chána provalila, britský tisk ho označil za "nejúspěšnějšího atomového špiona od dob Klause Fuchse a Allana Nunn Maye, kteří poslali svá tajemství do Kremlu".

V tajné uranové továrně

V sobotu 18. května 1974 oznámila indická ministerská předsedkyně Indíra Gándhiová, že její země právě uskutečnila první zkoušku atomových zbraní - údajně pro mírové účely. Její pákistánský protějšek Zulfikar Ali Bhutto se dal slyšet, že jeho vědci úsilí, které započali před dvěma roky, zintenzivní.
Nicméně Pákistán měl k bombě ještě daleko. Vždyť dva roky nato otiskl londýnský deník Daily Telegraph několik inzerátů hledajících "kvalifikované odborníky pákistánského původu", kteří mají zkušenosti s výrobou jemných součástek, elektroinženýry, metalurgy, specialisty na vakuovou techniku a na počítače. Inzerát zadalo pákistánské velvyslanectví.
Když britské tajné služby analyzovaly zákulisí, dospěly k závěru, že se Islámábád bude snažit o výrobu atomové bomby centrifugální metodou. A tu zná nejlíp dr. Abdul Chán, metalurg, který tak podivně a narychlo opustil Nizozemí. Jeho jméno okamžitě zaregistrovaly všechny západní tajné služby jako člověka hodného zvláštního zřetele.
Dr. Abdul Kádir Chán pracoval od roku 1972 v továrně na obohacování uranu mezinárodního konsorcia URENCO v nizozemském městečku Almelo. Narodil se roku 1936 v Indii, ale jeho rodina byla muslimského vyznání, proto po rozpadu této britské kolonie utekla do Pákistánu. Mladík vystudoval metalurgii na univerzitách v Západním Berlíně, Holandsku a Belgii. Navíc se v roce 1963 oženil s Jihoafričankou Hendrinou, která měla britský pas a jejíž rodiče pocházeli z Nizozemska. Brzy se jim narodily dvě dcery.
Západoevropští vědci vyvinuli novou metodu obohacování uranu založenou na centrifugování plynného uranu-238 a jeho přeměnou na uran-235. Toto palivo potřebovali pro lehkovodní reaktory elektráren, zatím je uměli vyrábět jenom Američané. Vynález byl přísně tajný právě proto, že z obohaceného uranu se mohou vyrábět i jaderné zbraně. A právě v Almelu postavili obohacovací továrnu se sérií centrifug.
Chán byl výborný odborník, znal cizí jazyky, takže ho nadřízení často žádali, aby dokumenty, ke kterým by se jinak těžko dostal, překládal, například klíčovou zprávu o centrifugách z němčiny do holandštiny. Někdy zůstával v zaměstnání přes čas, jindy si bral papíry domů. Některé spisy byly důvěrné, jiné tajné. Bez obtíží procházel halami s kaskádami centrifug, kde neměl co dělat, a v rodné urdštině si dělal poznámky.
Čtvrt roku po tom, co Indové vyzkoušeli svou jaderné nálože, nabídl Chán dopisem premiéru Bhuttovi své služby. Koncem roku 1974 se sešel v Pákistánu s několika vlivnými lidmi, aby jim vysvětlil představu své pomoci.
"Chán působil jako velice šaramantní člověk, byl oblíbený, projevoval zájem o práci, pilně vstřebával všechny informace, ke kterým se dostal, a nikdo vůči němu nechoval ani stín nějakého podezření," napsal Egmont R. Koch v knize Atomové zbraně pro Al Kajdu. "Proč by mladý vědec, který se chce vypracovat, neměl být zvědavý, proč by neměl klást spoustu otázek?"

Útěk před zatčením

Na podzim 1975 odletěl pákistánský metalurg domů na dovolenou. V kufrech vezl plány odstředivek, které vyvinuli němečtí vědci za války a které byly stále použitelné. Kupodivu se vůbec nebál, že by holandští celníci jeho zavazadla prohlíželi. Kolegům z Pákistánské komise pro atomovou energii během několika dnů vyložil všechno, co věděl.
Když se v říjnu vrátil do Evropy, ministerstvo hospodářství ho přesunulo na nové místo. Ovšem tam už nepřicházel s tajnými informacemi do styku. Začal se trápit obavami: Není policie na stopě mé špionážní činnosti? Nic tomu nenasvědčovalo, jenom to podivné přeřazení.
Ve skutečnosti uvažovali Holanďané o Chánově zatčení. Avšak CIA to nedoporučila, jak později prozradil ministr hospodářství Ruud Lubbers. "Američané ho chtěli sledovat, aby získali více informací."
Chán jim to překazil. V polovině prosince odjel do Pákistánu na dovolenou. Svůj odjezd utajil, ani se sousedy se nerozloučil, s návratem nepočítal. Žena v lednu zatelefonovala do laboratoře, že manžel je nemocen. Teprve v březnu poslal vědec z Islámábádu dopis do amsterodamské továrny s rezignací.

"Továrna na máslo"

Abdul Chán nastoupil do ústavu Komise pro atomovou energii. Choval se energicky, arogantně, dával najevo, že všechno ví a nad něho není. Brzy se rozhádal se svým starším jmenovcem Munírem Chánem, předsedou komise. U premiéra si na něj stěžoval. Bhutto proto pro něj zřídil zvláštní instituci Strojírenské výzkumné laboratoře, která podléhala přímo jeho úřadu.
Tyto laboratoře pro vývoj obohacovacích zařízení dostaly prostor v městečku Kahuta, třicet kilometrů od Islámábádu. Pro veřejnost a hlavně pro zahraniční zvědavce to byla "továrna na máslo".
Číňané měli rozepře s Indy, proto se rozhodli, že pomohou s konstrukcí atomové bomby Pákistáncům. "A hlavním člověkem, který tyto kontakty udržoval, byl Chán," uvedl Richard Barlow z CIA. "Právě on otevíral dveře."
Třebaže Abdul Chán znal v hlavních obrysech výrobu obohaceného uranu, chyběly mu přístroje k sestavení kaskád centrifug. Nicméně věděl, které podniky v Evropě je vyrábějí. Sepsal i seznam kolegů a známých, kteří by mu mohli při shánění tohoto materiálu pomáhat, samozřejmě nikoli zadarmo. Všichni objednávky přijali, byť jim museli připadat podezřele. Ale kšeft je kšeft!
V létě 1976 přijal Chán do Evropy. Neskrýval se, prokazoval se svým pasem. Objížděl staré přátele. Od nich či jejich prostřednictvím získával špičkovou elektroniku, stroje, materiály a trubky. Když bylo třeba, některé výrobky označovali za nevinné předměty, tím se vyhnuli zákazu vývozu těchto špičkových technologií. Pobýval v Německu, v Nizozemí, v Británii, ve Švýcarsku a domů se vracel přes Istanbul. Tajné služby si ho nevšímaly.
Během cesty získal všechno, co k vybudování první velké kaskády centrifug na obohacování uranu potřeboval. A současně vytvořil základní síť dodavatelů.
Pákistánskou snahu získat atomové zbraně s obavami sledoval Washington. Několikrát v Islámábádu intervenoval, ale marně.

Úspěšní pašeráci

Chánovi spolupracovníci v Evropě, Asii a v Severní Americe dál posílali do Pákistánu svařovací přístroje, pumpy, ventily, přístroje na čištění plynu a další věci, které se daly použít v různých civilních továrnách, s atomovým programem neměly na první pohled nic společného. I firma Siemens se do těchto obchodů s chutí pustila. Překážky překonávali vysokými úplatky, obvykle je zvládli. Také se začali vracet mladí Pákistánci, kteří studovali v cizině - vysoké platy je lákaly.
V létě 1977, rok po návratu Abdula Chána domů, dokončili stavbu továrny u Kahuty. S obohacováním uranu 238 pomocí centrifug začali následující rok. Ale bylo jasné, že tam nemohou vyprodukovat dost štěpného materiálu na bomby. Pustili se do stavby dalších provozů.
Když se na podzim 1978 dodávky z Velké Británie provalily, tajné služby opět Západu zpozorněly. Dosud Pákistán podceňovaly. Koncem roku 1978 věděly, že jeho atomový program je skutečně rozsáhlý a zaměřený na získání bomby. Od té doby tuhle zemi bedlivě sledovaly. Avšak díry v exportních zákonech a předpisech evropských zemí byly velké, někde zase pomohla lenost vládních úředníků, jinde úplatky. Ze Spojených států pašoval Abdul Chán důležitá zařízení oklikou přes Kanadu a Turecko.
Nicméně západoněmecká televize ZDF odvysílala v březnu 1979 pořad o Chánově špionážní síti, o dva roky později další.
V několika zemích se rozběhla policejní vyšetřování. Nizozemský soud uspořádal v roce 1983 s Chánem proces. Za špionáž ho odsoudil do vězení na čtyři roky, ale vzápětí musel rozsudek kvůli formálním pochybnostem zrušit. Byla to šaškárna. Některé procesy s Chánovými pašeráky v USA, v Jihoafrické republice a v Turecku skončily jejich uvězněním.

Zrození národního hrdiny

Když západní státy zpřísnily export zařízení pro atomový výzkum, domluvil se Islámábád s Pekingem na tom, že čínští diplomaté a vyzvědači Pákistáncům pomohou při jejich pašování. Čínští odborníci také asistovali při stavbě a obsluze velkého reaktoru v Džoharabadu, který zahájil provoz na jaře 1998. Ročně vyráběl 8-10 kilogramů plutonia. Čínská vláda tím porušila svůj závazek vyplývající z mezinárodní úmluvy, podle níž nebude pomáhat při rozšiřování států s jaderným arzenálem.
Konečně ve čtvrtek 28. května 1998 nálož v hluboké šachtě úspěšně vyzkoušeli. O dva dny později následovala druhá exploze.
Třebaže vláda ješitného Chána od závěrečných prací odstavila, vědec si to nenechal líbit a svolal tiskovou konferenci, na níž se pasoval na "otce pákistánského atomového programu". Veřejnost v něm viděla národního hrdinu.
Kdo má tedy největší zásluhu na pákistánské jaderné síle?
Mark Fitzpatrick z londýnského Mezinárodního ústavu strategických studií považuje za inspirátora a hlavního architekta tohoto programu politika Zulfikara Aliho Bhutta. A tím inspirátorem zůstal i po tom, co ho pučističtí generálové nechali popravit. Takřka dvě desítky let tento úkol koncipoval a řídil vědec Munír Ahmed Chán, jeho největší zásluha spočívá v tom, že připravil rozsáhlou vědeckou a průmyslovou základnu. Jeho jmenovec a konkurent Abdul Kádir Chán se výrazně přičinil o výrobu obohaceného uranu, přitom od samého počátku na sebe strhával pozornost.

Obchody s atomem

Po první sérii atomových testů se dostal Pákistán do značných finančních potíží. Někteří vládní úředníci vyrukovali s fantastickou myšlenkou, co kdybychom s těmito technologiemi obchodovali?
Ovšem už dřív tyhle kšefty tajně začal Abdul Chán. Chtěl být v muslimském světě nejen slavným, ale i bohatým. Obchodoval se znalostmi a zkušenostmi většinou s vědomím přátel z vlády a generálního štábu, ale i bez něho.
Na jaře 1987 se domluvil generál Aslam Beg, který byl v letech 1988-1991 náčelníkem generálního štábu, atomovou spolupráci s Teheránem. Během jediného roku absolvovalo stáže v Pákistánu 33 íránských specialistů, kteří se učili vyrábět plutonium a obohacený uran. Američany to nepřekvapilo, s podobným vývojem počítali. Zabránit mu nemohli, aspoň situaci monitorovali.
Chán prodal Íráncům plány na první typ centrifug a seznam západoevropských firem, u kterých by si mohli objednat další důležité součástky.
Technologii atomových zbraní nabízel i dalším státům. V únoru 1998 se setkal v marocké Casablance se zástupci Libye. Jeden z účastníků schůzky měl u sebe nahrávací aparaturu a záznam předal agentům CIA.
Velký obchod se Severokorejci předjednal Chán a potom ho potvrdila premiérka Benazír Bhuttová. Pákistánci potřebovali rakety středního doletu, jimiž by mohli bombardovat Dillí a další velká indická města. Za to nabídli znalosti se stavbou jaderných zbraní.
První rakety začali montovat podle severokorejských plánů v Chánově ústavu na podzim 1997. Pákistánci označili tyto střely za Hatf 5 a dali jim jméno krále Ghauriho. Nosnost měly 700 kilogramů.
Ghauri vyzkoušeli v dubnu 1998. Vypustili ji ze základny Malutě v Paňdžábu v severovýchodní části země - uletěla 700 kilometrů, polovinu plánovaného dosahu. O rok později ji odstartovali ještě jednou na vzdálenost 1100 kilometrů.
Mezitím získala licenci od Číňanů na další typ Atomová komise. Raketa Šahín 2 o nosnosti 500 kilogramů proletěla 9. března 2004 až 2000 kilometrů.
V únoru 1999 pobýval Chán v Súdánu, Nigeru a Čadu. Všude ho přijímali nejvyšší činitelé. Co tam dělal? O tom můžeme jenom spekulovat. Možná se zajímal o tamní zásoby uranu. Možná nabízel severokorejské rakety a pákistánské bomby. Možná se tam sešel i s lidmi z jiných zemí. I jako penzista neustále cestoval - do Pchjongjangu a do Teheránu, do většiny arabských zemí, do muslimských států Afriky, do postsovětského Kazachstánu.
Dva jeho emisaři se začátkem září 2001 sešli v Kábulu se světovým teroristou číslo jedna Osamou bin Ládinem, zakladatelem Al Kajdy, a s vůdcem Tálibánu Mohammedem Umarem.
Vybudoval rozsáhlou pašeráckou síť, která nabízela po celém světě znalosti a materiály potřebné k výrobě atomových zbraní. On sám jí nešéfoval, vedení převedl na svého člověka v emirátu Dubaj, kde zřídil i distribuční středisko.

"Nejhlubší politování a bezmezná omluva"

Americké a britské tajné služby dostaly v létě 2003 do Chánovy sítě v Dubaji a v Kuala Lumpuru v Malajsii své agenty. Těm se podařilo vypátrat třetí opěrný bod této organizace - v Johannesburgu v Jihoafrické republice.
Prezident George Bush dal pokyn, aby ministerstvo zahraničí intervenovalo u generála Parvíze Mušarafa v Islámábádu. Ale velmi citlivě, Pákistánce USA potřebovaly při honbě za bin Ládinem a dalšími teroristy.
Chán a jeho společníci "prodali nukleární technologie a zařízení zločinným režimům od Jižní Afriky až po Korejský poloostrov", hřímal prezident Bush 11. února 2004 na Národní univerzitě obrany.
Mušarafovi musel dát příkaz k vyšetřování. V prosinci 2003 zatkla policie dva ředitele Chánových výzkumných laboratoří - tito vyslanci jednali s Al Kajdou.
Vláda se pouštěla na tenký led. V polovině prosince unikl Mušaraf jenom o vteřiny atentátu - na konci kolony jeho vozů vybuchla bomba. To byla výstraha.
Prezidenta Mušarafa a premiéra Míra Zafarulláha Chána Džamálího rozsah případu vyděsil. Poslali k Abdulu Chánovi jednoho ministra, aby mu vyřídil, že shromážděné důkazy ho zničí - buď ať se přizná, anebo ať spáchá sebevraždu. "Otec bomby" odmítl.
O týden později, 4. února 2004, vystoupil v televizi a přečetl doznání. Nabídl "traumatizovanému národu své nejhlubší politování a svou bezmeznou omluvu". Přiznal, že "přičiněním některých Pákistánců a cizinců byla během posledních dvou desetiletí" postupována jaderná technika dalším státům. Probíhalo to "na můj pokyn, třebaže v dobrém úmyslu". Nakonec požádal, "aby se tato mimořádně citlivá záležitost národní bezpečnosti nepolitizovala". Z Chánovy rezidence se stalo domácí vězení.
Tajné vyšetřování, které podněcovaly CIA, MI 6 a BDN, se rozběhlo po celém světě. Libyjský vůdce Kaddáfí, který se chtěl dostat z mezinárodní izolace, předal Američanům všechny dokumenty a zařízení získané od Chána - a tím potvrdil, že byly ukradeny v západní Evropě.
Věk přinesl Chánovi nemoci, které ho zaskočily. V září 2005 podstoupil operaci rakoviny prostaty. O rok později ho postihla těžká žilní trombóza. I kdyby ho tajná služba nestřežila v jeho rezidenci, těžko by se vydával na další cesty po světě. Dnes už je úplně volný.

Další podrobnosti v mé knize ATOMOVÍ VYZVĚDAČI SUDENÉ VÁLKY
Otištěno ve zkrácení v MfD 8. 9. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz