17.10.2018 | Svátek má Hedvika


SVĚT: Íránská revoluce a palestinský Hamás

19.11.2010

Írán, prastará civilizace bývalé Persie rozvíjející se pod ochrannou rukou boha Zarathuštry, jež byla kolonizovaná kočovnými arabskými kmeny a konvertovala k islámu. Jeho historie je nesmírně bohatá, zmíním se jen o té moderní. Proti tvrdé nadvládě posledního šáha z dynastie Kadžár se lid vzbouřil počátkem devatenáctého století a díky tzv. ústavní revoluci v Íránu vznikl parlament. Dynastie Kadžár byla posléze nahrazena dynastií Pahlaví, která trvala až do íránské revoluce v roce 1979. Írán dodnes patří k největším světovým vývozcům ropy a zemního plynu, takže není divu, že je pod neustálým tlakem různých světových velmocí, které se ho snaží získat pod svůj vliv. Reza šáh Pahlaví, první z dynastie Pahlaví, začal s budováním těžkého průmyslu, silniční infrastruktury a železnic, reformoval soudnictví a vytvořil školský systém, nošení islámského šátku zahalujícího obličej bylo zakázáno, stejně jako bylo přikázáno oblečení západního stylu pro muže. Po II. světové válce vzniklo v Íránu mnoho nejrůznějších politických stran jako například komunistická Tudeh nebo nacionální Íránská národní fronta. Tudeh však byla zakázána poté, co se jeden z jejích členů, Nasser Fakhr-Araï, neúspěšně pokusil spáchat atentát na šáha Pahlavího. Vyšlo také najevo, že Nasser obdržel novinářský průkaz díky intervenci ajatoláha Kacháni, jenž byl mimo jiné i učitelem ajatoláha Chomejního. Za atentátem tak patrně stály i konzervativní islámské síly v zemi, jejichž představitelům se nelíbily šáhovy reformy oklešťující jejich velkou moc. I tyto islámská kruhy se pak staly terčem státních perzekucí a jejich čelní představitelé odešli do emigrace, či skončili ve vězení.

Pahlaví pokračoval v modernizaci země, kterou započal jeho otec. Po agrární reformě bylo vyhlášeno všeobecné hlasovací právo (i pro ženy) a začal boj proti analfabetismu. V Íránu tak díky reformám a ropnému bohatství proběhl velký ekonomický pokrok, země však zůstala pod dohledem silně centralizované vlády a všudypřítomné tajné policie SAVAK. Dozrál čas pro další revoluci, na které se podílely všechny nevládní politické síly v zemi od komunistů, maoistů, trockistů a anarchistů, přes nacionalisty a liberály až po islámské konzervativní klérum. Lidové bouře zachvátily celou zemi, šáh skončil v exilu a do země se z politické emigrace vrátil ajatoláh Chomejní. Představitelé levice si začali uvědomovat blížící se nebezpečí, v Teheránu proběhlo několik masových demonstrací, ve kterých íránské ženy demonstrovaly proti obnovenému příkazu nošení šátku přes obličej ve všech státních službách, v jednom z dokumentů, které máte v odkazech, jsou znát obavy z dalšího vývoje země. Nikdo totiž nevěděl, jak si Chomejní představuje islámskou republiku. Chomejní se vymezoval proti Západu a západní demokracii, jeden z Íránců v dobovém dokumentu švýcarské televize "Quelle société en Iran?" si uvědomuje, že demokracie je pouze správou věcí veřejných (tedy to, že zástupci lidu formující vládu a Parlament dostávají mandát ve volbách), klade otázku, jestli orientální demokracie jako Indie a Japonsko nejsou pro Chomejního demokracie? Upozorňuje mimo jiné i na skutečnost, že ve vězeních je momentálně mnohem více politických vězňů, než tomu bylo za šáha, a zároveň se pozastavuje nad okolností, že nikdo neví, v jakém jsou stavu. Za vlády šáha podle něj íránské věznice mohli navštěvovat zástupci Červeného kříže, během islámské revoluce se do věznic nikdo podobný nedostal.

V referendu, které pak proběhlo, zvítězili příznivci islámské republiky, jež se tedy uskutečnila demokratickou cestou. V čele republiky sice stál volený prezident Abú al-Hasan Baní Sadr, nejvyšší moc však měl od začátku ajatoláh Chomejní. Baní Sadr sice patřil k politikům z okruhu kolem Chomejního, snažil se však o to, aby duchovenstvo a náboženské frakce neovládly státní správu země. Marně. Islámské poradní shromáždění, forma íránského parlamentu, ho počátkem osmdesátých let přinutilo k odchodu z funkce, což vyvolalo vlnu protestů po celé zemi. Demonstrace byly násilně potlačeny a tím také skončily takřka všechny politické strany v Íránu, které byly po pádu šáha obnoveny, tedy i komunistická Tudeh, nacionální Íránská národní fronta a spousty dalších. Jejich členové, kterým se nepodařilo uprchnout do ciziny, byli chyceni, uvězněni a popraveni. Írán se stal teokratickou diktaturou, tak jak ho známe dodnes.

Ajatoláh Chomejní byl poctěn redakcí časopisu Time, která ho prohlásila mužem roku 1979, a dostal se tak na jeho titulní stranu. V dlouhém článku v archivu Time si můžete přečíst, čím nadchl americkou a evropskou levicově orientovanou inteligenci. Mimo jiné i tím, že ukázal jinou a novou pozitivní cestu vývoje než západní demokracii, kterou ztělesňovala západní Evropa, USA a další země. Jak velká ironie osudu. Ale nebylo to poprvé, podobný nápad měla redakce časopisu Time ve třicátých letech minulého století, když za muže roku 1938, tedy ve stejné době, kdy byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, vyhlásila Adolfa Hitlera. No a ten se jím stal podle článku v časopisu díky tomu, jak se mu podařilo dostat Německo z hospodářské krize, jak ho sjednotil, pozvedl jeho ekonomiku a skoncoval s nezaměstnaností. Národní socialismus byl po ekonomické stránce srovnáván se sovětským komunismem (kolektivizace zemědělství, silná státní kontrola trhu, obrovské daně pro podnikatele, hospodářské plánování a státní kontrola průmyslu a podobně). Jak Adolf Hitler, tak ajatoláh Chomejní svou ideologickou vizi jasně zformulovali, napsali a vydali knižně, nicméně to v obou případech nikdo nebral moc vážně. Ale zpět k tématu.

Na příkladu íránské revoluce bych chtěl ukázat, jak často se může veřejné mínění na Západě mýlit a jak je dobré se pokusit domyslet některé věci až do úplného konce dříve, než začneme bezmyšlenkovitě podporovat nějaké hnutí či myšlenkový směr. Tím se konečně dostávám k jádru článku, kterým je konflikt mezi Izraelem a Palestinou ztělesňovanou islámským hnutím Hamás. Hamás vznikl koncem osmdesátých let, jedná se o charitativní a zároveň militantní islámskou organizaci, jejíž politický cíl je jasně vyjádřen v Chartě Hamásu z roku 1988. Je jím zničení státu Izrael a nastolení islámského státu Palestina, jenž bude aplikovat islámské právo šaría na celém území bývalé Palestiny. V roce 2006 Hamás vyhrál výrazným způsobem volby do Parlamentu, a tak se stal reprezentativní politickou silou. O něco málo umírněnější hnutí Fatáh, se kterým je v kontaktu Západ, má v Parlamentu skoro o polovinu méně poslanců. Fatáh založil Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Hussaeini, známý spíse jako Jásir Arafat. Za zmínku stojí, že jeho strýc Mohammed Amin al-Husseini byl islámským vůdcem a Velkým jeruzalémským Muftím v dobách britského mandátu Palestina. Když navštívil v Německu Hitlera, svěřil se mu s tím, že islám a národní socialismus mají společného nepřítele, a to Židy. Hitler byl jeho názory natolik potěšen, že ho oficiálně prohlásil za árijce, no a Mohammed Amin al-Husseini se pak v Chorvatsku (Nezavisna Država Chrvatska), podílel na vytvoření XIII. horské divize Waffen SS Handžar, ve které byli z velké části bosenští dobrovolníci.

Hamás je představitelem sunnitské větve islámu jako všechny státy severní Afriky, Írán je naopak šíitský, mezi sunnity a šíity sice panuje silná nevraživost vedoucí až k likvidaci jiných vykladačů Koránu pomocí pumových atentátů, ale v určitých případech se nad ni dokáží povznést. Jedním z nich je nenávist k Židům a touha vymazat Izrael z povrchu zemského. Hizballáh, což je šíitská islámská, charitativní a militantní organizace v Libanonu vytvořená a financovaná Íránem, která po mnoha letech izolace před pár lety po úspěšných volbách poprvé ve své historii vstoupila do libanonské vlády a podílí se na správě země. Dalo by se říct, že Írán by neměl mít zájem finačně podporovat palestinský Hamás a tím dráždit Izrael až k vyprovokování ozbrojeného konfliktu proti Libanonu, ve kterém by Hizballáh opět ztratila nově získanou politickou moc. Nicméně všeobecná chuť zničit Izrael je v arabském světě patrně silnější než všechno ostatní a jedná se o element, jenž jako zázrakem dokáže stmelit všechny protikladné názory. Podle článku v deníku Le Figarro profesor politických věd na universitě v Teheránu Davoud Hermidas Bavand jednoznačně tvrdí: "Írán bezpochybně podporuje Hamás. A to morálně, politicky i finančně." Jak Hamás, tak Hizbolláh mají za cíl nastolení islámského státu, který od dob islámské revoluce existuje v Íránu. Principy islámského státu a jím praktikované svaté války, tedy džihádu, ajatoláh Chomejní popsal v jedné ze svých knih o islámské revoluci "Valayaté-Faghih":

"Svatá válka znamená dobývání nemuslimských území. Je možné, že bude vyhlášena islámskou vládou hodnou tohoto názvu pod řízením či vedením Imáma. Bude povinností každého plnoletého a zdravého muže dobrovolně vstoupit do této války, jejímž cílem je nastolení islámského práva z jednoho konce zeměkoule na druhý."

Svatou válku proti Západu nezačalo hnutí Al Kajda Usámy bin Ládina sebevražedným útokem na budovy Světového obchodního centra v New Yorku, ale o několik desítek let dříve protagonisté islámské revoluce v Íránu v momentu, kdy v listopadu roku 1979 přepadli Íránci americkou ambasádu v Teheránu a vzali jako rukojmí do zajetí všechny zaměstnance, které propustili zhruba až po roce a půl. Svatou válku a to, aby celý svět ovládal islám, má jako svůj konečný cíl i palestinský Hamás. No a tyto znepokojující skutečnosti, zdá se, si začínají uvědomovat i někteří anarchisté v Evropě, neboť manifestace za podporu Palestiny jsou momentálně řízeny a ovládány hnutím Hamás, demonstrace dostávají jasný náboženský podtext. Tuto skutečnost již začínají kritizovat i sami anarchisté a vyjadřují se k tomu v různých článcích. Ten, na který připojuji odkaz, popisuje jednu z manifestací v Paříži a autorovi se natolik nelíbila její islamizace (zahalené ženy, motlitba před začátkem demonstrace, množství vlajek Hamásu, hesla typu Alláh je nejvyšší a podobně), že ji opustil. Popisuje také podobnou manifestaci v Lyonu, při které organizátory připravená ochranka sdělila jeho kamarádovi, že si nepřeje anarchistické revolucionáře v manifestaci, že není vhodné, aby nesl černý prapor, protože si přejí vidět jen vlajky Palestiny.......

Václav Havel v jednom ze svých nejlepších esejů, jenž napsal v dobách komunistické totality, popisuje mohutnou sílu slova. Jak Adolf Hitler, tak ajatoláh Chomejní ve svých stěžejních dílech popsali naprosto jednoznačně vizi světa, kterou míní realizovat. Ani jednomu ani druhému se to naštěstí nepodařilo, nicméně jejich myšlenky nezanikly a dodnes přežívají, jejich slovo neustále působí svou mocnou silou. Nedokáži pochopit, co vede anarchisty k tomu, že bojují ve stejné linii s Hamásem za vznik totalitní islámské teokracie, jejímž konečným cílem je zničení Západu, tedy naší politické kultury. Bude to buď bytostná nenávist k Židům, kterou mají společnou s Araby a Hitlerovými národními socialisty, nebo odpor ke kapitalismu, který v jejich očích zosobňují USA s Izraelem, nebo z obojího něco a trochu dalšího koření, které zatím neznám. Skutečně nevím, co je vede k tomu, že si vlastně podřezávají větev sami pod sebou. Levicově orientovaní intelektuálové mají oproti těm pravicovým tendence k tomu, aby podporovali všechna revoluční hnutí a změny společenských řádů k nějakým vyšším ideálům. Spletli se s Leninem a Hitlerem, spletli se v Chomejním, není vyloučené, že se mýlí, když podporují vznik islámské Palestiny řízené islámským právem šaría, islámské Palestiny, která se zařadí po boku Íránu v jeho svaté válce proti Západu, tedy i proti vám a mně.

Odkazy:
Quelle société en Iran?
Time, Ajatoláh Chomejní vyhlášen mužem roku
Time, Adolf Hitler vyhlášen mužem roku
Charta Hamas
Le Figarro (placený archív), Le soutien ambigu de l'Iran au Hamas
ajatoláh Chomejni, "Valayaté-Faghih", Le petit livre vert de l´ayatollah Khomeyni (ou Khomeiny)
Anarchisté kritizují průběh pro-palestinské manifestace Paříži, Gaza, sans Dieu ni Etat!
Václav Havel, Slovo o slově



Diskuse


počet příspěvků: 20, poslední 20.11.2010 01:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.