Soukromé podnikání v Indii u mě vyvolává asociace se slovem vytrvalost. Taková vlastnost až k zbláznění. Zastavil mě tam prodavač korálků. Nikdy jsem korálky nechtěl, nechci a chtít nebudu, a proto vyřknu NE!

Udělal jsem chybu. Podle místních komerčních obyčejů jakoukoliv reakci na jakoukoliv nesmyslnost lze interpretovat jako závazek, z něhož lze jen s velkými obtížemi uniknout. I odmítavá odpověď byla odpovědí, a tedy prodavači důkazem, že získal mou pozornost. Měl jsem ho nevidět a neslyšet. Mé jakkoliv rezolutní NE se mu stalo notným stimulem, aby negativní ztransformoval v pozitivní. Takový pokus může trvat hodinu, na místě či v poklusu, protáhne se třeba na deset kilometrů.

Trýznil mě prodavač píšťal, a tak jsem si jednu koupil. Nutil mě koupit jich pět a přesvědčoval mě, že pět jich chci a nutně potřebuji. Kamsi přiletím, na letišti vsednu do klimatizovaného autobusu a lituji ubožáky, do kterých venku praží nebo prší nebo obojí. Odtud obicyklovaný rikša gestikuluje a domáhá se, abych opustil své chlazené pohodlí a vecpal se do jeho ubohého vozejčku. Mé vysvětlování o výhodách předplacené jízdy odmítá chápat.

Přijedeme k hodně erotickým památkám v místě Konarak. Leje jako z konve, monzun běsní. Lezeme zpod střechy s otevřenými deštníky. Okamžitě jsme obležení pronajimateli deštníků. Ukazujeme na ty vlastní nad hlavou a snažíme se vysvětlovat, že takto jsme chráněni a že na rozdíl od dvou židlí k podpoře politického přesvědčení, dva deštníky se k současnému použití nehodí. Pronajimatelé odmítají přijmout takovou logiku, nadále naléhají a kvílí coby oběti nepochopení a zlovůle. Takové je tvrzení odborníků na porozumění indického myšlení: Intuition and spiritual insight are superior to logic, čili logika je na vnuknutí krátká. Nutno se pak bránit koupi či pronájmu věcí neskladných, nepraktických, ohyzdných. Například veliké syrové ryby. Stát se jejich vlastníkem.

V dravidském státu Tamil Nadu ve svatostánku k poctě boha Višnu jsem se soustředil na přeškrtnuté "U", namalované i na lbi chrámového, velice živého slona, zpravidka k poctě boha Ganeše.

Ze stínu se kdosi vyloupl a poučil mě informací "To je slon" - s napřaženou rukou domáhající se platby za poskytnutou službu.

Nešlo mi o rupii a začal jsem se bránit tvrzením: "To je helikoptéra!" Takto jsme se pak překřičovali.

Při jiné příležitosti jsem byl na mořském břehu poučen, že jsem na mořském břehu.

Ve svatém městě Benaresu došlo k poněkud matoucí pozoruhodnosti. Dva členové z naší expedice se tam procházeli, do veletuctu chrámů k poctě té které svaté zvířeny nahlédli a přitom také postřehli, jak se za nimi ve vzdálenosti ne víc než deset metrů šourá nenápadný mužíček. Nabývali dojem, že to nejspíš bude někdo od místní tajné policie.

Vše se vysvětlilo po návratu do našeho hotelu. Mužíček předstoupil a představil se jako průvodce našich dvou kolegů. Čili jako někdo v roli anti-průvodce. Nechtěl ale pány rušit, do cesty se jim nepletl. Nicméně požadoval peněžitou odměnu - "diskrétní doprovodné", na místní poměry sumu relativně značnou.

Při koupi čehokoli v Indii bude cizinci učtována přirážka několika set procent.

V hotelu jsem na dveřích postřehl ceník s podrobnostmi poskytovaných služeb. Mezi nimi byl i ůčet za použití telefonu. Vznesl jsem námitku, proč mi něco takového účtují, vždyť já přece nemám s kým si povídat, beztoho neznám ani jednu místní řeč.

Nic užitečného jsem svou argumentací nedosáhl, platit za telefon musím. I když netelefonuji, nedotčen zůstává múj slastný pocit z možnosti, že bych tak učinit mohl.

- - -

Indie nabízela možnosti se tam setkat, případně střetnout, jak s velkou mazaností, tak nemenší přitroublostí. Nikde jsem snad nepotkal tolik nechytře reagujících tvorů. Tohle není generalizace o navštívené zemi, ale generalizace mých zkušeností. Ve srovnání mi i Papuánci připadali jako úplní Einsteinové.

Rovněž to nejsou generalizace ovlivnělé jazykovými překážkami. Bydleli jsme na místní podmínky v hotelech s několika hvězdičkami, obsluhováni dlouholetými profesionály, třeba i polygloty, v prostorách spíš prázdných než přecpaných.

Sedíme tam dva u stolu, zavolám číšníka a řeknu: "Dvě piva."

Přinesl čtyři otevřené láhve - dvě piva pro každého.

S námitkou, že jsem objednal dvě a nikoliv dvakrát dvě láhve, jsem ovšem nemohl uspět.

V Hyderabádu byl přístup k pivu zřetelně šidivý. Objednám láhev, tu číšník otevře, deset procent obsahu mi do sklenice pěnivě naleje, devět desetin v láhvi zůstane, stolu se nedotkne, hned je odnesena. Když sklenici vypiju a domáhám se jejího naplnění, přinesou mi jinou láhev, tu odpečetí, další pěnu mi nalejí, proces se opakuje a účet se násobí. V těchže prostorách jsem slyšel cizí dámu pronést výtku: "Číšníku, už tu sedím hodinu, pětkrát jsem i objednala jablečný mošt a dosud jste mi ho nepřinesl."

V minutě jí bylo dodáno pět otevřených lahví moštu najednou.

Za svých amerických studií jsem se živil číšničením v restauraci u pana Vašaty v New Yorku. Netvrdím, že jsem byl ideální pan vrchní, ale úplného tupce by si pan Vašata v podniku nebyl trpěl. Tolik jsem věděl, že číšník nikdy nevchází do kuchyně ani ji neopouští s prázdnýma rukama. Vždy je co přinést, zvednout, odstranit. Stejně si dovedu spočítat, kolik jeden sluha může zvládnout stolů. Načež pak přijdu do luxusních prostorů v Indii, kde se po kobercích ve fracích šinou oturbanovaní číšníci s výrazem státníků na významné mezinárodní konferenci. Málem jeden státník na každou židli a ty jsou skoro všechny prázdné. Státníci plují z kuchyně na koberce a zpět s rukama důstojně nezaangažovanýma. Čaj a toast a vejce obdržíte za hodinu nebo i déle. Dojedl jsem mango, očima, rukama, hlasem se domáhám odstranění použitého talíře, marné však volání. Vstal jsem tedy, přistoupil k jednomu z takových somnambulů, vtlačil mu porcelán do dlaně a dal mu pokyn k odchodu, a poněvadž předstíral hluchotu, odstrčil jsem ho směrem ke kuchyni. Rozkaz nevykonal a talíř položil na stůl jiného hosta.

Princip kýžené prostoty přísluší jak formě, tak obsahu. Jestliže objednám čaj, dvě míchaná veje a žádnou slaninu a dostane se mi kávy, slaniny a jednoho vejce, vím, že služebník komplikace nerad. Tudíž u stolu, kde nás bude víc, nejlépe přednést totožnou objednávku. Netotožnost mate, viz Hyderabad, hotel Fardosh, doba snídaně.

Já: "Čaj."

Spolustolovník: "Kávu."

Pan vrchní, spíš zmaten a nikoliv Švejk: "Pánové si přejí čaj a kávu smíchat?"

Po mátožnosti však ani stopy, když má dojít na účet a spropitné. Ze somnambulů jsou ostříži a ti, kteří nás neviděli, neslyšeli a marně jsme se jich dovolávali, začnou se kolem nás točit jako čamrdy.

KONEC

(Z připravované knihy "Dvě dávné zkušenosti, dvě čerstvé plavby")

Neoficiální stránky Oty Ulče