26.4.2024 | Svátek má Oto


SVĚT: Humanitární bombardér Putin

7.10.2015

Míří-li útoky na lidi, kterých se bojíme, většina veřejnosti je alespoň pasivně přijme

Celý svět nyní diskutuje bombardování. Spojené státy a jejich spojenci už přes rok bombardují pozice Islámského státu v Sýrii a Iráku, Rusko začalo s bombardováním v Sýrii – sice údajně též cílí na Islámský stát, ale skutečným nepřítelem je hlavně syrská opozice, bojující proti režimu Baššára Asada.

V Afghánistánu zaútočil Taliban na Kundúz, přičemž v následných bojích se americkému letectvu podařilo pravděpodobně neúmyslně zasáhnout i nemocnici organizace Lékaři bez hranic. Rusům v Sýrii pak Západ vyčítá nejen to, že ne útočí primárně na Islámský stát, ale právě i (zbytečně velké) oběti z řad civilistů.

V českém veřejném prostoru by se proto dal očekávat revival sporu o údajný termín Václava Havla „humanitární bombardování“, zatím však na scénu – trochu podivuhodně – nenastoupil. Možná i proto, že Havlovi ono slovní spojení kromě so ciálních demokratů předhazovali zejména komunisté, kteří ale drží basu s Putinem a Asadem, a nechtějí tak zbytečně komplikovat mediálně-politický prostor, v němž Moskva staví úspěšného a v souladu s mezinárodním právem zasahujícího Putina do kontrastu s Američany, jednajícími na vlastní pěst a s mizivou efektivitou.

Od sterilní teorie ke špinavé praxi

„Obskurní pojem ‚humanitární bombardování‘ jsem samozřejmě nejen nevymyslel, ale nikdy ani nepoužil a použít nemohl, neboť mám – troufám si tvrdit – vkus,“ ohradil se Havel v roce 2004 v MF DNES. Celé to vychází z Havlova hodnocení úderů NATO proti Jugoslávii, jež otiskl francouzský Le Monde v dubnu 1999: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“

Jakkoliv je slovní spojení „humanitární bombardování“ nevkusné a byť ho Václav Havel explicitně nepoužil, jeho šestnáct let starý výrok určitě stojí za zamyšlení. O morálním hodnocení vojenského zásahu rozhoduje v prvé řadě motiv, záměr. A za druhé, i když to Havel přímo neříká, jeho slova je nutno vnímat též v dobovém kontextu jistého uchvácení vyspělou vojenskou technikou, která umožňuje údajně až chirurgicky přesné „řezy“, tedy údery na konkrétně vytipované objekty či přímo osoby, s minimálními ztrátami na životech z řad civilistů.

Tu „chirurgičnost“ sice zpochybňovaly různé politováníhodné omyly, třeba zásah čínské ambasády v Bělehradě v roce 1999 (či nejnověji nemocnice Lékařů bez hranic v Kundúzu). Nicméně počty civilních obětí lze pomocí technické vyspělosti nejen navýšit, ale i notně redukovat – určitě ve srovnání s kobercovým bombardováním ve stylu druhé světové války. Redukovat, nikoliv se jim vyhnout. A jedna z akutních otázek nyní zní, jak „chirurgičtí“ dovedou být Rusové v Sýrii...

Zásah v Jugoslávii proběhl dva a půl roku před 11. zářím 2001. Avšak boj proti terorismu či jeho podporovatelům pomocí „chirurgických“ leteckých úderů lze přece též charakterizovat jako „humanitární bombardování“, alespoň na základě veřejně deklarovaného hlavního motivu. A technický rozvoj navíc pověsil na nebe rovněž drony, které ovládá operátor vzdálený i tisíce kilometrů od „místa činu“. Dle oficiálně předkládaného barvotiskového obrázku může dron nepozorovaně přiletět zlému teroristovi přímo až nad hlavu a operativně ho zlikvidovat. Praxe však takto eticky „sterilně čistá“ nebyla a není.

Ale útočí-li se na někoho, kdo nám není zrovna sympatický, ba koho se bojíme, ten někdo není Evropan, a použitá technika je navíc na televizní obrazovce úchvatná, většina veřejnosti letecké údery tohoto typu přinejmenším pasivně přijme, zvláště když se z nich stane rutina. Proti jsou pouze levičáci a pacifisté.

Nikdy nerozhodnou jen letadla

Problém nastává, jsou-li údery dlouhodobě neúčinné, ba kontraproduktivní, tedy pokud spíše jen prohlubují nestabilitu v bombardované oblasti, která posléze vyvolá uprchlickou vlnu, jež už dokonce prolomila naše zdánlivě pevná evropská vrata. Pak si totiž drtivá část společnosti uvědomí, že „válka v přímém přenosu“, emblematický sitcom posledního čtvrtstoletí, nevznikala v hollywoodských studiích. A vyvodí si zkratkovitý závěr: „Za všechno mohou Američané!“

Byla to krásná iluze, tolik typická pro devadesátá léta: západní (americká) technologická převaha odstraní vleklé krvavé války, neboť umožní likvidovat nepřátele snadno, rychle a bez zbytečně velkých obětí. Ale již letecké údery v Jugoslávii odhalily rub této strategie: na zemi se zintenzivnily etnické čistky, které způsobily uprchlickou vlnu, a Slobodan Miloševič odolával překvapivě dlouho. Ke stažení jugoslávských sil z Kosova ho přiměl až tlak jeho protektora – Ruska, jež tak jednalo v dohodě se Západem. Ani válku v Sýrii tudíž nerozhodnou pouze letadla.

Autor je politolog

LN, 5.10.2015