Mezi mnohými pošetilostmi po příjezdu do Ameriky byl předpoklad, že hlavním městem toho kterého státu přece musí být jeho největší metropole. Tak proč jím v Pennsylvanii není veliká Filadelfie, ale jakýsi Harrisburg? V Kalifornii to není ani Los Angeles, ani San Francisko, ale ve vnitrozemí zastrčené Sacramento. Dokonce ani sídlem vlády státu New York není New York City, ale jakési Albany, kdesi daleko. Sakramente, kdo to takhle blbě vymyslel? Novic je připraven dávat rady – reakce to značně charakteristická pro outsidery, na něž platí rovnice, že čím víc ignorantství, tím větší ochota radit. A přitom přehlédnout samozřejmost, že někdejší státotvůrci nechtěli koncentrovat moc ekonomickou a politickou na téže adrese.

Nás ovšem formovala zkušenost, že centrem samozřejmě byla a stále bude Praha a ne nějaké Postoloprty. Náš národ jako by se skládal ze dvou nestejně kvalitních částí: jedna PRAGA CAPUT REGNI a pak za ní, pod ní zbytek země. Nám vnějším, venkovským, ovšem pragocentrismus neimponoval, ale smiřovali jsme se s ním jako s nevyhnutelností charakterizující i další evropské země, že hlavní je největší, odtud přichází nejen moc, ale i momentální móda, tón země. Přece Paříž, nepopiratelná autorita vkusu, Londýn, Madrid, též Vídeň, Budapešť a ovšem Řím, všechny cesty tam vedou.

Taková vůdčí role ale úplně nepatřila Berlínu, a to nejen po dočasném vytvoření Dederónie a západním přesunu do Beethovenova provinčního Bonnu. Metropole kalibru Mnichova, Frankfurtu či Hamburku se všemu berlínskému věru nepřizpůsobovaly.

Historie, války, dynastické pohyby a případné převraty občas zanechaly třeba i trvanlivé stopy. Po bolševické revoluci se uskutečnil přesun vládní moci z Petrohradu do Moskvy. V dlouhé historii Číny se takových přesunů uskutečnilo několik – Xian, Nanking, Peking, za druhé světové války to byl Chungking ve vzdálené provincii Sečuán, mimo dosah Japonců. 

V Indii Britové přestěhovali sídlo vlády z Kalkaty do New Delhi, česky z neznámého důvodu psáno Dillí. Po prohrané první světové válce a rozpadu otomanské říše modernizující Turecko přestěhovalo centrum moci z Istanbulu do vnitrozemské Ankary. Po druhé světové válce a vzniku samostatného Pákistánu se centrem nestalo ani mnohamilionové přístavní Karačí či rovněž značná metropole Lahore, ale mnohonásobně menší, ale též modernější Islamabad.

Někde přetrvávají dvě hlavní města - jednak to větší, modernější, čilejší, a jednak tradiční, na pohled malebnější a daleko skromnějšího rozsahu. Takový je případ Laosu s centrem Vientiane (odhadovaný počet obyvatelstva 160.000) a královský Luang Prabang (pouhých 34.000). Na náramně scénickém, leč též nepříjemně třeskutém ostrově Srí Lanka, někdejším Cejlonu, nyní již snad milionové Colombo je oficiálně „komerčním hlavní městem“. Z vlhké tropické nížiny jsem odjel do hor na dýchatelný vzduch do tradičního královského města Kandy pyšnícího se katedrálou, v níž je uchován Buddhův údajný zub. K jeho poctě se každé léto koná velikánské procesí za účasti sta náramně vyparáděných slonů - jeden z nejvýznamnějších spektáklů světa, odborníky přirovnáván k exotickým veselicím sing-sing v horách Nové Guineje. (Vedle katedrály je umělé, v dávnověku zhotovené jezero, rovněž s umělým ostrovem a letohrádkem. Jmenuje se „kunda salawa“, přesně přeloženo „palác rozkoše“.) A teď, po mnoha letech se dozvídám, že tím oficiálním hlavním městem je Sri Jayewardenepura Kotte – cosi, o jehož existenci jsem neměl tušení.

Diktátoři, despoti po sobě rádi nechají pojmenovat něco velikého - hory, přehrady, města, veleměsta. Třeba tak učiní nynější vládci – dřívější partajní aparátčíci v leckterých ex-sovětských Turkmenistánech či Kazachstánech. Světu se dočasně představil Stalingrad, Kaliningrad, Sverdlovsk, ba i Frunze. My se pouze zmohli na Gottwaldov. (Máme ale několik Benešovů. Jeden zvídavý cizinec se mě skutečně zeptal, zda některý z nich se tak jmenuje k poctě E.B., Prezidenta Nadrobitele.)

Máme ale Washingon, centrum jediné zbylé supervelmoci. Po prvním prezidentu země je pojmenován i velký stát, ač nic takového si on určitě neporučil. Federalismus vyžaduje řadu decentralizačních kroků při vymýšlení té správné dělby moci. Česká republika, nikterak již federální, má Nejvyšší soud v Brně a ne na pražské Pankráci.

Všechny tři mocenské větve jsou ve Washingtonu, na rozdíl od Jihoafrické republiky. Tam exekutiva, moc výkonná, sídlí v Pretorii, kdežto legislativa na velmi vzdálené adrese v Kapském Městě, kam se zákonodárci každoročně stěhují během klimaticky příjemné sezóny. A Nejvyšší soud má adresu na půl cesty v Bloemfontein v Orange Free State.

Za hodně unikátní pokládám uspořádání v Indii, federaci, v níž dva státy a sice Punjab a Haryana, se dělí o stejné hlavní město. Totiž po získání nezávislosti a rozdělení subkontinentu, Lahore, někdejší hlavní město Punjabu, připadlo Pákistánu, na indické straně nebylo nic k použití, a tak došlo k mezinárodní iniciativě od píky vybudovat Chandigarh, což by se česky nejspíš napsalo jako Čandygár. Mnoho lidí přiložilo ruku a peníze. I titan Le Corbusier pomohl a vystavěl Nejvyšší soud.

Už první dojem v předměstích byl poněkud skličující. Kolem tehdy nedodělané, špatně zacementované činžáky, ulice do čtverců bez jmen, jen s čísly, počítáno do bloků. Koncentráčnická asociace je téměř nevyhnutelná. Novoty v tropech a nedbalostí pukají, chřadnou, rozkládají se. Hynoucí nedostavěnost, to je i tamější případ, výstižně vyjádřený slovy instant decrepit. Navštivte třeba onen Corbusierův Nejvyšší soud – tehdy ultramoderní vizi, tropicky adoptovanou. Pod futuristicky pokroucenou střechou výtahy nefungují. Po zdech se klikatí jizvy povolujícího betonu. Vzduch je latrinovitý, lid si tam močí a doslova kálí na tento původní skvost.

Od průvodce jsem se dozvěděl cosi surrealistického, za jehož přesnost nemohu ručit. Že po velikém handrkování byrokrati těchto dvou států se dohodli na jakési dělbě práce, vlastně na dělbě prostorů k práci, s výsledkem, že v některých budovách úřednictvo punjabské si drží poschodí lichá a haryánští ta sudá. V jiných budovách jedni státní úředníci vysedávají v pondělí, středu, pátek a druzí státní úředníci ve zbylé dny. V neděli zavřeno. Každopádně – dva státy s jedním městem a jedno město pod obojí je provizorní, neuspokojivá, ale možná že docela permanentní realita.

V Botswaně, vzácně demokratickém státě v poušti Kalahari, vzniklo sympatické hlavní město Gaborone úplně z ničeho. Byrokrati se nemusí prát o židle, hodně tam prostoru mezi budovami, na jejichž tvorbě se nepodíleli velmistři světové architektury.

S chutí jsem tam bloumal.

Ještě víc potěšení jsem nacházel v australské Canbeře, kde cokoliv vytvořené před rokem 1950 patří do stavitelského pravěku. Centrum vzniklo ve vnitrozemské pustině, zhruba na půl cesty mezi pobřežním Melbourne a Sydney, čímž jejich rivalita, připomínající někdejší vztah Hradce Králové a Pardubic, byla vyřešena. Na rozdíl od oněch dvou mnohamilionových metropolí Canberra je skromného rozsahu (381.000 obyvatel podle posledního sčítání z roku 2014). Tuto umělou matičku postavili její tvůrci podle washingtonského vzoru. Od parlamentu vede přímá čára k válečnému památníku. Na umělém jezeře tryská gejzír do aspoň stometrové výše a spršku doprovází zvonková hra. Města vytvořená takto na míru ovšem dělají dojem něčeho umělého, nezabydleného. Mně se tam ale líbilo. Hezké holky v minisukénkách, vinárny a italské restaurace, neupachtěné tempo, nikde špína či stopy předčasného rozkladu.

Prozatím největším výkonem vytvořit hlavní město úplně z ničeho se proslavila Brazílie, zejména z iniciativy jejího prezidenta Juscelina Kubitscheka českého původu, jak jméno naznačuje. Úsilí, jehož záměrem bylo konečně pohnout národ od přeplněného pobřeží do prázdného vnitrozemí, nemělo v moderních dějinách obdoby. Chyběly místní zdroje, atlantický břeh byl tisíc kilometrů daleko, vše aby se vozilo, jenže chyběly i cesty. Vznikl vzdušný most jako za berlínské blokády, letadla se vznášela a přístávala s železem, cementem, se vším.

Po všem tom budovatelském úsilí se ale politikům a byrokratům do přestěhování nechtělo. Pravidelně prchali, trávíce mnohadenní víkendy v Riu. Začarovný kruh: Přece nebudu v Brasilii, vždyť se tam nic neděje, ale jak se může dít, když tam nikdo z nás není. Brasilia je rozsáhlá a v kontrastu s americkými městy pěší osoba tam není vzácností. Lidé tam dosud užívají končetiny k původnímu určení. Prozatím dvakrát jsem tam zavítal a pochodoval křížem krážem. Která budova je tam nejznamenitější? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidenský palác? V okolí, někdejší pustině, již vyrostly městské satelitní enklávy, Brasilia se už rozrostla v metropoli s dvěma miliony obyvatel. V roce 1987 UNESCO přidalo Brasilii na prestižní seznam World Heritage Sites, skvostů lidstva, spolu s Českým Krumlovem a náměstím v Telči.

Takové pocty se hned tak brzo nedočká Abuja, nové hlavní město Nigérie, nejpočetnějšího státu na africkém kontinentě. Oficiálně se jím stalo v roce 1991, nemám tušení, kolik vládních představitelů a jejich personálu se z Lagosu (odhadovaný počet obyvatel víc než 7 milionů) přesunulo do dalekého vnitrozemí. Nikdy jsem tam nebyl a zavítat nemíním.

Týž nedostatek nadšení pociťuji vůči rovněž západoafrickému Cote d´Ivoire – Pobřeží slonoviny. Tam se totiž už v roce 1983 rozhodli přestěhovat hlavní město z Abidjanu (obyvatel 5 milionů) do padesátkrát menšího čehosi v džungli jménem Yamoussoukro. Vzdor opakovaným příkazům se řada ministerstev a diplomatických zastupitelství dosud neobtěžovala pohnout tamějším směrem.

Náš český národ naštěstí nikam své korunovační klenoty stěhovat nebude.

K O N E C