Po nedávném "poetickém útoku" německého spisovatele Güntera Grasse na stát Izrael se v médiích hojně přetřásala otázka, zda Grass je či není antisemita. Odpověď je jednoduchá: Není. Přinejmenším není antisemita v klasickém slova smyslu. Nezastává názor, že někdo je špatný, protože mu v žilách koluje "židovská krev", nebo něco tomu podobného. Otázku, zda někdo je či není antisemita, bylo záhodno si klást zejména v první polovině dvacátého století – dnes už to velký význam nemá. Měli bychom si ale klást otázky jiné.

Západní levicové myšlení je výrazně rovnostářské. Volá po tom, aby se měřilo všem stejně. (Z tohoto rovnostářství jsou ovšem vyjmuti křesťané, ať domácí či zahraniční – ti si podle levičáckého myšlení žádnou ochranu nezaslouží, ale to je na jiný článek.) Tudíž aby se měřilo stejně Íránu a Izraeli. Má Izrael atomovou bombu? Patrně má. Proč se tedy nevolá po tom, aby povolil vstup inspektorům pro jadernou energii? Proč není nucen, aby se svého atomového arsenálu vzdal, zatímco Íránu se svět snaží přístup k tomuto arsenálu upřít? Pokud má Izrael atomovou pumu a Írán dosud ne, plyne z toho přece logický závěr, že Izrael je větším ohrožením "světového míru" než Írán.

Pokud otázku omezíme pouze na téma, kdo má atomovou bombu, je logika tohoto uvažování bezchybná a neúprosná. Izrael má atomovou bombu, tudíž je větším ohrožením pro světový mír.

Pro přemýšlivého člověka jde ovšem o klasický příklad vyvozování správných závěrů z nesprávných premis. Především nebere v potaz motivaci. Pokud Izrael atomovou pumu má (a autor se kloní k názoru, že ano), pak jeho motivace je čistě obranná. Izrael nežádá zrušení jakéhokoli státu na světě, nevolá po zničení některého ze svých sousedů. Íránský prezident otevřeně vyzývá ke zničení Izraele a netají se, že toto zničení je jeho cílem. Zkušenost i opatrnost velí připustit názor, že Írán, nebo přinejmenším někteří z jeho předních politiků, chtějí mít atomovou bombu i k cílům útočným.

Motivace izraelské zahraniční politiky je průhledná a srozumitelná. Motivace íránského prezidenta je v podstatě náboženská. Nedá se o ní říci, že by byla neprůhledná a nesrozumitelná – prezident Ahmadínedžád se jí nikterak netají a v rámci šíitské teologie má jistou logiku, byť nepatří k většinovému proudu. Ahmadínedžádova eschatologie (teologické názory na konec světa) je tak za hranicí Západního filozofického i teologického diskurzu, že jí není věnována žádná pozornost. Ke škodě věci. Kdyby lidé ve dvacátých letech minulého století věnovali dostatek pozornosti Hitlerovu bizarnímu světonázoru, mohlo si lidstvo ušetřit mnoho utrpení a patrně i holocaust. Právě toto ale Günteru Grassovi (a jemu podobným) zcela uniká. Západní intelektuálové, zejména levicoví, mají někdy ambice být jakýmsi svědomím společnosti. Občas ale zoufale selhávají. Vidí nebezpečí tam, kde není, a nevidí ho tam, kde je.

To ale stále ještě nedokládá, proč by měl být Günter Grass nebezpečím pro demokracii, a rovněž to nevysvětluje skutečnost, že vysoké procento Evropanů provažuje za "hrozbu pro světový mír" Izrael, nikoli Írán.

Zde nám pomůže paralela s Československem v době "Mnichovské zrady" na podzim roku 1938. Československá národnostní politika byla od samého počátku (tedy od roku 1918) chybná a v podstatě zadělávala na budoucí problémy. Britská mise lorda Runcimana z léta 1938 mohla právem konstatovat její nedostatky. Na druhé straně nemohl žádný rozumný politik nevidět, že Československo je – při všech chybách – demokratická země, která sice možná nemá dobrou národnostní politiku, ale také nemá politické vězně nebo koncentrační tábory. Přesto stálo – zejména britské – veřejné mínění spíše na straně hitlerovského Německa než demokratického Československa. Přitom každý jen trochu prozíravý člověk musel tušit, že po září 1938 bude následovat – dříve nebo později – 15. březen 1939.

Čím byl tento postoj dán? Je to jednoduché: Touhou po míru. Británie si nechtěla pálit prsty kvůli vzdálenému Československu. Neville Chamberlain správně tušil, že válka by Británii stála mnoho, velmi mnoho. A chtěl se této ceně za každou cenu vyhnout.

To, co je předností demokracie, může být – a v současné době opět do značné míry je – i její slabostí. Demokratické země zpravidla nevyhlašují války, vedou války převážně obranné, a i ty často polovičatě. (Příkladem může být dnešní Afghánistán.) To, že demokratické režimy nejsou bojechtivé, je jistě dobře. Problém nastává tehdy, když se mír chce udržet za každou cenu. Cena, kterou musela Británie nakonec zaplatit, byla jistě mnohem vyšší, než kdyby se Británie postavila Hitlerovi včas. A můžeme říci, že to bylo "vo fous". Západní demokracie také nemusela přežít – neměla ke své porážce daleko.

V podobné situaci jsme nyní ve vztahu k Izraeli. Já na izraelské politice nějaké zásadní vady na kráse neshledávám, ale prosím – chce-li někdo konkrétní izraelskou vládu kritizovat, nechť tak svobodně činí. Srdnatě si v této činnosti vedou ostatně sami Izraelci. Nicméně považovat Izrael za větší hrozbu pro světový mír než Írán je důsledkem slepoty a zbabělosti. Mír je krásná a důležitá věc, ale pokud ho povýšíme nad pravdu, ztratíme nejen pravdu, ale i ten mír.

Ze stejného soudku jako je přehnaná kritika Izraele a trvání na "měření stejným metrem" v situaci, kdy je Izrael nesmírně ohrožený, ač sám nikoho neohrožuje, je neochota vidět jasně nebezpečí islámského džihádu proti Západu. Kdykoli došlo k nějakým útokům islamistů proti Západu, vždy se politici a policie snažily nějak ututlat, že jde o nábožensky motivovaný útok. Tu se útoky připisovaly baskickým separatistům (při masakru cestujících ve vlaku v Madridu), potrhlému příslušníkovi Tea Party (při odvráceném útoku na Times Square v New Yorku), případně osamělému pomatenci (při střelbě ve Fort Hood, kdy islámský psychiatr v řadách U.S. Army postřílel 13 svých kolegů). "Demokraticky" smýšlející liberálové a levičáci se domnívají, že válka islamistů proti Západu ustane, když o ní nebudeme mluvit. Přitom lze zaujmout mnohem racionálnější postoj: S touto válkou počítat, brát ji vážně, ale přitom být ostražitý a v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se islamistům nepřipisuje něco, co neudělali. Usilovat o mír přece lze, i když nezavíráme oči před realitou.

Ano, Günter Grass může být svědomím Západu. V tomto případě ale špatným svědomím. Strach, abychom nemuseli bojovat, nutí některé demokraty k tomu, aby prohlašovali agresora za oběť a oběť za agresora. Demokracie má své nesporné přednosti, ale i slabiny. Toto je jedna z nich. Obávám se, že za určitých okolností by mohla být i fatální.