Co s obchodní nerovnováhou?

Přerozdělení hlasů v rámci Mezinárodního měnového fondu (MMF) posiluje rozvojové země a pravidla Basel III posilují banky před budoucí finanční krizí. Obě usnesení si však na uskutečnění počkají; v Americe dosud nezavedli ani Basel II z ledna 2007 a k přerozdělení hlasů v MMF již existuje stejně zaměřená dohoda z roku 2008, kterou však dosud ratifikovala jenom menšina členů organizace.

G-20 si připsala hotová rozhodnutí, ale nedokázala vyřešit klíčovou otázku nerovnováhy v mezinárodním obchodě. Ale žádný strach, v příštím roce se dočkáme rovnice pro zcela objektivní hodnocení obchodních přebytků. Dvacítka osvícených, posílená MMF, dokáže určit, v jakém poměru jsou v dané zemi tržní a protekcionistická opatření, v jaké míře je manipulován trh, přihlédne k reformám, přidá zhodnocení závislosti mezi stářím populace a úsporami, poměří vliv pracovních zákonů a ještě pár maličkostí a bude jasno.

Fyzikové prý nedokáží přesně spočítat ani interakce více než tří částeček. To ministři G-20 jsou jiní pašáci. Ale já taky, protože vám již dnes mohu říci, jak to dopadne. Budou-li měřítka vůbec definována, tak se ukáže, že obchodní přebytek libovolné země je - při jejich vhodné interpretaci - naprosto oprávněný a ostatním nikterak neškodí.

V Soulu se G-20 sešla již popáté a tentokrát se prý (ve vší shodě) do krve pohádala. Nejenom proto by nám pomalu mělo začít svítat, že takhle se svět ukočírovat nedá, a ti odvážnější by si mohli připustit i myšlenku, že globalizace vůbec není řiditelná.

Tak už tu nulu škrtněte

Když byla G-8 nahrazena G-20, kdekdo si to pochvaloval. Školometské poučování o multipolárním světě a kooperativních mezinárodních vztazích bylo pro mnohé hlavně škodolibým triumfem nad USA. Přání ale bylo opět otcem myšlenky. Globální politika se (dosud?) nedá demokratizovat, protože svět je ve své podstatě i dnes bipolární. USA a Čína ztělesňují dnešní centrální mocenský konflikt; rozpor mezi demokratickým a autoritářským kapitalismem.

G-2 je dominantní mocenská struktura současnosti. I když se nám to nemusí líbit, padnou skutečně důležitá rozhodnutí mezi Washingtonem a Pekingem. Jistě budou pro ostatní nepohodlná a mnohdy i chybná, ale alespoň budou. Na fakta (byť i nepříznivá) se lze spolehnout více, než na prázdnotou dunící, trvale předběžná usnesení přijatá dvaceti, družně bezradnými a falešně harmonujícími konkurenty.

Ze západního hlediska je spíše potíž v tom, že Spojené státy trpí hlubokou celospolečenskou krizi. Ale krize se nepojí pouze s úpadkem. Rivalizující Čína prodělává krizi v rozmachu. Nahoru to půjde jen tehdy, když se zastaví úpadek Ameriky. Ten se zastaví jen tehdy, když se zastaví čínská cesta nahoru. Otázkou, co dělat, si lámou hlavu i v Pekingu.

Stejně jako v minulosti použijí i dnešní skutečné velmoci všechny prostředky k tomu, aby prosadily svou vůli. Mezi nimi se rozhodne, kam se budou pohybovat globální proudy zboží a peněz a tím i to, zda zvítězí demokratický anebo autoritářský kapitalismus. Palce držím Americe, ale sázet bych se nechtěl.

Upravený text pro E15, převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk